Země

Tak už mám skoro hotovo. Teď mám na mysli všechny Medemovy filmy. Chybí už jen jeho poslední a ten nevím, jestli vůbec dám. Už i Pokoj v Římě jako by trošku pokulhával, tak nevím, uvidím. Jeho první filmy, ty jsou ale úplně jiné. Čiší z nich uvolněnost, originálnost, což je přesně případ Země. Už jsem tenhle film asi kdysi viděl a tak jsem si ho jen vychutnal znovu až do konce. Příběh, servírovaný způsobem, jakým to snad umí jen Julio a nikdo jiný. (22.01.2015)

LFŠ 2008 Medemova ZEMĚ se snažila do jednoho filmu pojmout toho moc, resp. všechno - jenže problémy všehomíra a k tomu i ty lidské a mezilidské vztahové do jednoho filmu dost dobře nejde pojmout, pokud a) nesvedete natočit žánrovku s přesahem a pokud b) nejste výborným vypravěčem, což Medem ani jedno bohužel není. Náběh na existenciální podívanou vymykající se dramaturgickým zákonnitorstem skončí v žánrové kinematografii a s hezky klenutým dramatickým obloukem, a zprvu pečlivě rytmizované vyprávění s úchvatnou prací s hloubkou ostrosti a mimozáběrovým polem je retardováno voice-overy mimo obraz a přílišnými berličkami v podobě rozpravy se svým druhým Já, které jako diváci vidíme. Medem nedovede dostát žádným závazkům, což je inspirující a vzrušující i provokující, ale na umění je příliš doslovný a na mainstream se dotýká témat, kterých se mainstreamové filmy vyhýbají. Je to provokatér, jehož filmy spoustě lidem chutí kvůli španělskému "espiritu", ale ten není nekonečný a vyprchá celkem brzo, zvlášť při stopáži mírně nad dvě hodiny. (01.08.2008)

Pro mě už příliš magicky překombinované, balón napumpovaný k prasknutí. Spíš bych si zde představil a omezil se na Ángela jako na muže s velkou představivostí (to zřejmě byl i Medemův cíl), ale bez zbytečného fyzického rozdvojení. Také vztah k oběma ženám (dívka a děvka) a především k "zemi", před kterou jsem měl ostych jako Arab před lesem, mi nešel úplně pod vousy. (06.10.2020)

První věc co mě při sledování snímku o Angelovi, tajemném muži s dvojí osobností napadla, že ty nádherné scenérie španělských vinic, jako by vypadly z obrazu některého z malířů impresionismu. A stejně tak jako impresionisté, upřednostňuje Julio Medem ( je to mé první setkání s tímto režisérem, ale rozhodně ne poslední ) pocity a prchavou krásu okamžiku před příběhem samotným. To jen posiluje velmi sugestivní atmosféru a nejednoznačnost hlavní postavy zas dodává filmu jistou tajemnost. Úžasnou záležitostí jsou pak erotické scény, jedny z nejlepších, co jsem kdy viděla. Jistě je tu i plno skryté symboliky, ale jelikož to není zrovna má parketa, o ní se rozepisovat nebudu. Já jsem spíš na ty pocity. (18.05.2013)

Mrazivá atmosféra krajiny z planety Mars, kde se hodně blýská a dějí divné věci... Mystika, jiskřivá alchymie, zvláštní fluidum vyprávění, kterým Medem umí mámit, špetka kouzelných rošádových variací na závěr... Cihlově prašný opus udeřil do mých filmosvodů a ač se zdá, že se může hnedle zase vykouřit, stínky se zahnízdily a spustily zemitou chuť vína na jazýčku vah mezi uměleckou inspirací a psychologickou konspirací. (16.09.2011)