Na vítězné vlně

Týmové motto je Láska, na hřiště nastupují v párech držejíc se za ruce a říkají si „Sparťani“. Jeden by možná ukvapeně řekl, že víc gay celek neexistuje a že za vítěznou šňůrou stojí hluboká soudržnost ve sprchách, ale skutečnost je trochu jiná. Při závěrečných zakleknutích sběratele touchdownů sice cítíte, že by rád viděl před sebou kouče Ladouceura s rozepnutým poklopcem, ale o tom ten bezkrevný paskvil se zadumaným Caviezelem nakonec není. Je o týmovém bratrství, křesťanských hodnotách, pevné víře v Boha a hlavně správném nasměrování namistrovaných mladíků do života. Jak by se to krásně poslouchalo, kdyby kolem toho v přesvícených záběrech nebobtnal obludný patos.. Otázkou zůstává, kde se stane chyba, že ti samí kluci v profilize kráčí po cestách večírků, drog, steroidů, utišujících léků, domácího násilí a depresí a ve finále se jim porýpá v mozku doktor, co ho hrál Will Smith. Možná vím, co za tím stojí. Nekřesťanské peníze.. (04.10.2017)

Nevim,ale ne v každym filmu je to takhle solidně naporcováný.Sice takový ty filmy,kde je ten fotbal na devadesáti procentech filmu,je zábavnější,jenže to svádí k doměnce,že sport je zábava,a trénovat se ani nemusí.Ale bohužel tohle platí tady u nás,v Kocourkově.Děvky,chlast.Sport je ale fyzická,a taky psychická dřina,takže kecy k tomu taky patřej.70%. (25.01.2015)

Celý čas som bola nachystaná dať filmu dve hviezdy. Pôsobil na mňa neskutočne priemerne a učebnicovo, natočený podľa šablóny na športové filmy. Potom prišiel ale ten posledný zápas, ktorý ma celkom bavil, hudba bola tiež výborná, športové zábery svižné a v neposlednom rade to bolo podľa skutočnosti, takže pridávam jednu hviezdu. (19.12.2014)

Na Evropana zdaleka nedolehne ono opojení americkými národními sporty, jakými jsou za oceánem baseball nebo právě americký fotbal, kdy lidé na potkání sypou z rukávu statistiky, a soutěží, kdo vlastně dal v pětasedmdesátém v rozhodujícím zápase sezony homerun nebo touchdown. I proto tyhle kousky, kdy těžkotonážní borci padají do travnaté arény a kouč nervózně křičí opodál, až na výjimky (Vítězové a poražení) na mě příliš nefungují. Nepotřebuju zas a znovu sledovat, jak někdo v poslední vteřině udělá bod, jak někdo napíná zatraceně vážný ksicht, nebo tvůrci nechávají každý třetí záběr zpomalit. Když už něco, tak se raději podívám do nezkresleného zákulisí daného sportu, než na nějakou vítěznou šňůru. James Caviezel nikdy nebyl žádný charismatický bourák, režie není špatná, ale na nějaký hlubší zážitek to nebude. (04.10.2017)

Ten pravý charakter mužstva se nejlíp pozná tehdy, když se prohrává; v časech zlých spíš než v těch dobrých. Toť stará pravda platící univerzálně pro všechny týmové sporty, a je určitě jedině dobře, že se jí někdo - spolu s v(d)ěčným motivem kolektiv > jednotlivec - rozhodl takhle naťuknout. Co už bohužel pochválit nemůžu, je ta zjevná manipulace s divákem... 1) Dvě prohry ze dvou úvodních zápasů se vážně nerovnají "devastujícímu startu do sezony"; dokonce ani v případě mančaftu, co zrovna přišel o tak dlouhou vítěznou sérii. To se na mě nezlobte. 2) My všichni současní/bývalí sportovci moc dobře víme, čeho dovedou být schopní takoví fanatičtí tatínkové, ovšem tahleta posedlost jedním rekordem byla minimálně nevěrohodná; až bych možná hovořil o posedlosti posedlostí v podání autorů snímku. Zápas co zápas aspoň pět záběrů na běsnícího Ryanova otce, no to víte že jo. *sigh* 3) Chápu, že se rekonstruovaly skutečné události, ale aby se během prvních 40 minut hned čtyři postavy ocitly přinejmenším na hraně života a smrti, to na mě bylo přece jen příliš. 4) Novináři a komentátoři zde působí jenom jako takoví kašpárci ve službách osudovosti filmu. A jsou přitom dost dobře nesnesitelní. --- "You know why they call me Buster?" - "Cause you're stupid enough to let them?" (19.11.2014)