Querelle

Fasbbinder je neuvěřitelně sugestivní režisér a chtělo by se říci i šikovný manipulátor. Jeho poslední snímek je už od samotné předlohy zvrácený až deviantní (a tím pochopitelně v dnešní době nemyslím homosexuální orientaci díla), přesto však působí téměř hřejivým až smyslným dojmem. Může za to režisérova práce se světlem a filtry, kdy převažující barvou snímku se stává žluto-oranžová - jistě ne náhodou barva druhé čakry - barva emocí, sexuální energie a tvořivých sil. Může za to divadelní stylizace se skvělou, účelnou a působivou scénou Rolfa Zehetbauera, může za to skvěle vystavěná a dost často i pozastavená mizanscéna a hypnoticky se opakující motivy jakéhosi mužského chorálu. Nikdy by mě ani nenapadlo, že budu vůbec schopen společně s Genetem a Fassbinderem uvažovat o tom, že násilné ukončení nějakého lidského života a chvíle milostného vytržení by mohly být srovnatelné pocity. Tyhle věci jsou přeci v běžném životě na opačných pólech jedné osy. Ale Fassbinder, jeho vizuálně promyšlené zpracování a Genetův intelektuálně provokativní text, vás vmanévrují do pozice, kdy o tom nejen přemýšlíte, ale ono vám to snad ani nevadí. Tak tohle se mi snad ještě u žádného filmu nestalo. Když k tomu připočtu vynikající výkony většiny herců a především pak Brada Davise, kterého si považuji už za Midnight express, vychází mi z toho jeden z nepůsobivějších filmů, co jsem za poslední dobu viděl. Co na tom, že náš hlavní hrdina je vlastně antihrdinou, a že pro většinového diváka je tenhle film příliš náročný a nonkonformní, než aby se jím vůbec zabýval. Vzdávám hold panu Fassbinderovi a je mi moc líto, že jeho Opus Magnum je zároveň jeho labutí písní. (04.12.2010)

Fascinujúca a neotrelá polodivadelná štylizácia s neustále žltým gradom. Mystická hudba trochu pripomína Herzogových Popol Vuh. Takisto homosexuálna erotika (v artovej estetike) nie je práve téma do ktorej by som mal nejako častejšie náhľad, aj v tomto smere išlo o netradičný zážitok - skutočne takmer ani jedna mužská postava v tomto meste nebola heterosexuálna. :) ALE - Ten príbeh je však natoľko nezáživný, nudný, pateticky napísaný a mizerne zrežírovaný (herci hrajú skutočne toporne, najmä Brad Davis), že som mal problém dopozerať. Možno keby som čítal predlohu, vnímal by som to inak. (05.03.2021)

Fassbinderova adaptace Genetova románu je pojata jako těžký art, divadelní hra v barevných kulisách s (zřejmě úmyslně) monotónně odříkanými dialogy a správně mačo představiteli - ostatně gay provokatér režíruje dílo gaye provokatéra. Ze začátku je zábava to sledovat, protože meta humor brakové stylizace a umíněnost postav tvrdit, že v žádném případě nejsou gay a různě to obhajovat nebo filozofovat o tom, ve kterém momentě jste opravdový gay, případně házením homofobních urážek jako důkazem vaší mužnosti a heterosexuality může připomínat některé pokrytecké osoby, se kterými jste se v politice, soukromém životě nebo třeba v komentářích na ČSFD setkali ;). Říkat, že byl film ve své době zřejmě odvážný, je vzhledem k datu vydání novely trapné, nicméně provokuje i dnešní diváky. Tempo je i přes hrátky s identitou ale pomalé, negraduje, film působí ke konci nedopilovaně a závěr je velmi umělecký, škoda nevyužité příležitosti. (15.07.2021)

Poslední Fassbinder mi bral radost z Geneta. Omylné je zde především obsazení: jak policisty Maria, který je v knize popsán jako Querellův dobyvatel, ba vzor - a zde je to jakýsi vyžilý buzík (...možná ten kožeňácký fetiš? nevím), tak žel i samotného Querella: Brad Davis, je vyžilý buzík - jeho hivem sešlý obličej má blíž k opici, než k živočišné bujnosti Querella. Zrovna tak Lysiane je v knize přibližně o deset míň, než Moreau ve filmu. A Kaufmann je na roli Nonna taky už příliš starý a tlustý... A do toho to pomalé tempo. A: polovice půvabu románu byla v sexuální otevřenosti (do češtiny je ostatně přeložena jen cenzurovaná verze!). Fassbinder na to ukázat ocasy nějak už neměl koule. Maximálně makety - bogajego... Přicházela další generace, byl čas odejít... (08.11.2015)

Rainer Werner Fassbinder tímhle pro mě definitivně potvrdil svou pověst režisérského velikána. Natočit téměř dvouhodinový film, který v jádru skoro není o ničem jiném než o homosexuálních zážitcích pár námořníků a jejich lokálních společníků, přitom se až na pár krátkých okamžiků vyhnout větším explicitnostem i primárního důrazu na šokování diváka, naopak si vyhrát se stylizací kombinující divadelní pojetí s vytříbeným vizuálem plným neotřelých barevních filtrů, strhnout v doprovodu hudby a výtvarna silně melancholickou atmosférou... to chce značnou dávku uměleckého talentu i zaangažování do námětu, jaké Fassbinderovi rozhodně nechybělo. A jak si mě získala atmosféra stylizovaného prostředí a celého filmu, byl to neskutečný zážitek sledovat i přes téma, které by mi jinde mohlo připadat protivně nezajímavé. Je to pozoruhodně složená hříčka i s přirozeně vloženou krimi zápletkou a potěšila mě u pana režiséra nezvyklá přítomnost hereckých hvězd ze zahraničí: Jeanne Moreau v jediné ženské postavě filmu vnáší jedinečný šarm tajemné dámy jako ze staromódního romantického dramatu, včetně jejího hravě smutného šansonu, a Franco Nero na mě snad nikdy nepůsobil tak charismaticky a stylově jako zde. Mám pocit, jakoby si Fassbinder ke konci života a tvorby plnil dlouhodobé sny, točit melodramatické retro filmy jako ze starých časů před válkou, zároveň však s novátorským vizuálním stylem a rozehráním dříve tabuizovaných témat... a u Querelle jsem měl zároveň pocit, že dotáhl tento cíl k pomyslné dokonalosti, rozhodně si mě získal mnohem víc než Lola a Touha Veroniky Vossové. [90%] (16.08.2023)