Minulost

Málokdo (pokud vůbec kdo) umí v současné kinematografii civilně zachytit spletitost, složitost a s tím spojenou nejednoznačnost mezilidských vztahů tak jako právě Farhadi. Svým postavám vstupuje "dokumentárně" do života jen na určité období, aniž by vysvětloval co bylo a co bude. Zarytě se vyhýbá vyřčení nevyřčeného či nabídnutí (roz)řešení. I přesto (či právě proto) se umí dostat postavám pod kůži způsobem nevídaným. Přijde, zachytí, zdrtí a zase odejde. Největší (a ostatně i jediné) zklamání je, že se Farhadi snaží, ať již cíleně či mimoděk, o takové intimnější navázání na Rozchod Nadera a Simin. Ostatně tohle by klidně z fleku mohlo být volné pokračování "po letech". Stačilo by vyjít ze situace, že Simin s dcerou na západ odešly... (19.10.2013)

Jedná se o stejný styl vyprávění jako v případě Rozchodu Nadera a Simin - postupné odhalování nových informací z jednotlivých stran, které nutí neustále přehodnocovat názor na dosavadní průběh věcí. Bohužel se však Farhadimu stalo to, co už několika jiným autorům, kteří za sebou dosud neměli příliš dlouhou kariéru - v dobrém slova smyslu se Farhadi Rozchodem odstřelil (podobně jako třeba Vinterberg Rodinnou oslavou, Bugajski Výslechem, Trzaskalski Edim nebo Lukaszewicz Linczem), protože hned ze startu je jasné, že každý další jejich film může být maximálně stejně dobrý, ale určitě ne lepší. Není možná nejšťastnější každý režisérův film srovnávat s předchozím opusem, ale vzhledem ke stylu, který Farhadi v Minulosti prostě a jednoduše jen bez dalšího opakuje, se nelze od tohoto oprostit. Minulost oproti Rozchodu zaostává zejména faktem, že mimo íránské hranice, reálie a společenské smýšlení příběh ztrácí na své naléhavosti. Francouzské prostředí žádnou přidanou hodnotu nenabízí a s ohledem na průměrnost až podprůměrnost filmové produkce této země ani nabídnout nemůže. To, že postavy ve filmu jsou přistěhovalci, je stejně výmluvné, jako kdyby o přistěhovalce nešlo. Dále je zde velmi obtížná identifikace s postavami, které, ač jsou propojeny jinak ne nezajímavým příběhem, jednají dosti iracionálně a ve výsledném dojmu spíše vzbuzují nesympatie za to, jak nerozvážně si rozesraly život a mohly si za to zcela samy, neboť jejich jednání nebylo důsledkem zoufalé situace nebo vynuceného úniku, nýbrž neschopnosti řešit věci mozkem namísto křiku, hysterie a nadávek (již jsem zde v komentářích několikrát psal, že nechť po mě jako divákovi autor nežádá, ať se ztotožním s blbci a blbkami). Nakonec, na rozdíl od Rozchodu je v minulosti pár hluchých míst, během kterých je velmi jednoduché ztratit divákovu pozornost. Shrnuto do hodnocení - včera po projekci bych film hodnotil mnohem níže, ale nyní s chladnou hlavou a s bujnou představivostí, jak by film rezonoval nebýt Rozchodu, dávám průměrné 3 hvězdičky. (27.11.2013)

Rozťahaná rozvodovka s pár silnými momentami. Užívateľ David´82 vo svojom komentári píše: "Málokdo (pokud vůbec kdo) umí v současné kinematografii civilně zachytit spletitost, složitost a s tím spojenou nejednoznačnost mezilidských vztahů tak jako právě Farhadi.". Niektoré rozvodové diely Súdnej siene z produkcie televízie JOJ s amatérskymi hercami znesú, čo sa týka civilného poňatia porovnanie s Minulosťou. Dejovo sú ešte výživnejšie a zamotanejšie než Minulosť. Sú to také skomprimované príbehy nejednoznačnosti medziľudských vzťahov, filmovo síce nestojace príliš za veľa (limitácia priestorom súdnej sine a jej bezprostredného okolia príliš obmedzuje možnú variabilitu spracovania), príbehovo však občas ponúkajúce veľmi poučné príbehy z nekonečnej knihy Tisíca a jedného rozvodov tých, čo si pôvodne sľúbili nekonečnú lásku až po hrob toho druhého. (13.11.2013)

Bezvadně vystavěné vztahové drama, kde nebylo až tolik nervy drásajících momentů, dokonce by se dalo říct, že celý ten spletitý lidský uzel různých nedorozumění celkem volně plynul, ale já chytla hned na první zážeh a nepustila ho až do konce, který jsem sledovala téměř v hypnotickém zanícení. Samirova záda musí mít vzadu propálené dvě díry jak jsem ho svýma očima otáčela, aby se vrátil. Ano, to je ten, který měl být šťastný, ale z mnoha důvodů to nešlo a Marie, ta silně nevyrovnaná žena mu to rozhodně neulehčovala. Sama měla dost starostí nejen se sebou a svými pocity, ale i s dcerou Luci, která v sobě nosila velmi těžké břímě s kterým se nakonec dokázala svěřit pouze Ahmedovi, jedinému fungujícímu prostředníkovi mezi dcerou a matkou. Každá z těch čtyř ústředních postav měla nějakou bolest na srdci a v pozadí celého tohoto lidského dramatu byla možná jen jedna osoba, která o tom zjevně vůbec nevěděla a jak už tady někdo píše, celý ten smutný propletenec byl důsledkem minulých rozhodnutí. Asghara Farahadiho neznám, ale po tomhle filmu se to budu snažit určitě napravit. Já vlastně nevidím důvod, proč nedat pětihvězdu. (06.02.2014)

Moc hezky a přehledně rozprostíraná až nakonec rozprostřená síť mezilidských vztahů. Obdivuhodně napsaný scénář, jehož postupně odhalované motivy zhušťují atmosféru a otevírají stále větší prostor k herectví. Tíha postav se postupně proměňuje a je to nakonec Samir, jehož účinkování v příběhu je klíčové. Bérénice Bejo sice strašně ječela, ale záleží na vkusu (a nastavení hlasitosti v sále), a ten já pro ní rozhodně mám. Loňský vítězný Rozchod Nadera a Simin jsem odložil na neurčito, ale tvorbu Asghara Farhadido je nutné do budoucna sledovat. Jeden z vrcholů letošního Cinema Mundi, 2014. (04.03.2014)