Velké ticho

Hodně syrový a negativní spaghetti western s koncem, který by si hollywoodská produkce nedovolila a za který má u mě IL GRANDE SILENZIO jednu hvězdu navíc. Vynikající Morriconeho hudba a vlažně odehraná, přesto důstojná zvrácená záporná postava Klause Kinskiho. Tarantino podstatnou většinu tohodle filmu zrecykloval v THE HATEFUL EIGHT. (13.01.2016)

Nádherná zimní krajina Alp (čti Utah) a krutá atmosféra neobvyklého westernu, který očividně sloužil, jako velká inspirace pro Tarantina a jeho Hateful Eight (2015). Souboj němého Silence a nemilosrdného lovce lidí Loca je nepředvídatelný a zatraceně napínavý. Skoro bych hledal v režii stopu Sergia Leone, protože příběh Silence to od jeho veleděl opravdu nemá daleko. Sice se toho ve filmu zas tak moc nenamluví. Zápletka není nějak složitá. Přesto je to ale jeden z těch nejlepších spaghetti westernů, kde ovšem vyprahlé pouště a zpocená čela nahrazují bílé hory a zmrzlé kníry. Hudba Ennia Morriconeho samozřejmě ještě o velký kus přidává na tuhé atmosféře. (10.02.2017)

Syrový spaghetti western, nacházející se ve střetu zájmů. Zaprvé Il grande silenzio zcela očividně odkazuje k Dolarovkám, přičemž nejsilněji skládanou poctu můžeme vidět ve scéně v hospodě, kdy se Silence snaží vyprovokovat Tigrera k vytáhnutí zbraně (nepřipomíná vám to někoho? - ano je to Douglas Mortimer!). A zadruhé snímek sloužil jako podklad Quentinu Tarantinovi při tvorbě Hateful Eight (kdy Tarantino variuje scény s dostavníkem a scénou v horské chatě, kdy ještě vyšperkoval motiv dveří). Velkému klidu nechybí většina z toho, co by měl kvalitní western mít - drsné chlápky tasící kolty při každé příležitosti, krásnou krajinu (v tomhle případě krásně zasněženou krajinu), hudbu (i když zamrzí, jak je Morricone upozaděn) a samozřejmě příběh pomsty (Harmonika). Z hlediska narativních záležitostí na jednu stranu příběh zcela ozvláštňuje závěr filmu, který vyznívá opravdu mrazivě, na stranu druhou mě příšerně iritovala milostná linie (ženě umře manžel a za několik dnů už hluboce miluje Silence - prostě mě to nesedělo a je to spíš moje chyba, asi jsem moc idealistickej). Že jsem ještě nezmínil Klause Kinskiho? Tady přece není třeba dalších slov.. (22.11.2016)

Sergio Corbucci a jeho drsná kritika amerického právního systému konce 19. století, kdy se efektivita využití lovců odměn proměnila v čiré vraždění lidí. Trintignant a Kinski předvádějí rovnocenný herecký souboj až na krev. Těžko říci, kdo z nich je význačnější. Trintignant coby němý mstitel mrtvých duší či modrooký ďábel Kinski, jenž v roli Tigrera nabývá podoby anděla smrti? Výjimečnou složku tvoří i lokace (severní Itálie) a zasněžené prostředí hor, jejichž ráz podtrhává grandiózní hudba Ennia Morriconeho, která film zásadním způsobem obohatila. Když se dnes řekne "spaghetti western" (osobně nemám tuto nálepku rád), vybaví se mi dva filmy - Leoneho Tenkrát na Západě a Corbucciho Il Grande Silenzio. Naprosto zásadní průlom (jeden z pokusů o demytizaci kultu divokého západu) ve snaze o politizaci westernového žánru. Top. (14.12.2017)

Krutost tohoto filmu graduje až k neuvěřitelně zlému a neočekávanému konci. Jean-Louis Trintignant dokonale ztvárnil tragického hrdinu Silence, v jeho roli si nedokážu představit žádnou z ošlehaných tváří tohoto žánru, dokonale mi tam svým až měkce chlapeckým výrazem sednul. Klaus Kinski a jeho bezskrupulózní grázl, další jednička s hvězdičkou, Frank Wolff, Vonetta McGee a vlastně všichni ostatní herci vytvářeli pro mne na poli westernu dosud nepoznaný filmový zážitek, tohle není zábava, tohle je kruté a nesmiřitelné drama okořeněné patřičnými ingrediencemi pravého westernu. Jasných pět. (28.11.2013)