Orfeus

Nemám rád filmy, pro jejiž pochopení potřebujete vysokou školu. Cocteau míchá dohromady teorie, které byly v jeho době populární - Junga (moderní výklad archetypálního příběhu, Freuda (dva základní pudy), Husserla (vědecky luštíme kódy a zapomínáme na přirozený svět), Heideggera (existenciály)... Spíše jde o zprávu o uměleckém poválečném kvasu, než o skutečný film. Naštěstí zůstalo Cocteauvo originální filmové vidění a María Casares je smrtelně krásná. Ovšem pohádková čistota Krásky a zvířete je fuč. A mimochodem, Juliette Greco je mizerná herečka. (16.04.2011)

Nejdřív nalézat, pak hledat, tvrdil Jean Cocteau a Orfeus, jehož největší chybou je, že při útěku zachází příliš daleko, to dělá přesně tak. Utíká od úspěšného života a spokojeného manželství a najde Smrt. Pak ji ztratí a začne ji hledat. Totéž s Eurydikou. Anebo je to všechno naopak? Cocteau vnímá básníka jako naddruh, stejně jako poezii zcela nadřazuje próze. Orfeus se chová jako zmatené chmýří zmítané větrem, které se neustále někdo snaží polapit a zasadit, aby z něj něco bylo, ovšem dá to neskutečnou práci, protože Cocteau bezvýhradně nadržuje jemu. Každý básník je posmrtný. Proto je mu tak těžko žít. Jean Marais se svou nepřístupnou krásou mramorové sochy zastiňuje i sebepůvabnější ženské protagonistky, režisér ho aranžuje do malířských póz a kamera sleduje obdivným pohledem. Orfeus je příběhem lásky, lásky v mnoha podobách. (06.03.2017)

Smrt je krásná, viděla jsem jí do tváře. Umělci jsou nesmrtelní a láska všechno přemůže. Nebo všechny, i smrt? Líbilo se mi, že podsvětí využívalo při komunikaci se světem výdobytky moderní techniky, i když možná mohlo být před ním i trochu v předstihu. A oceňuji, že bytosti ze záhrobí mají i smysl pro humor. Kameraman si krásně vyhrál s přechody z našeho do onoho světa. (26.01.2020)

Cocteauova nebezpečně hluboká pouť do podsvětí poezie, založená na aktualizovaném řeckém mýtu, odhaluje mnohonásobnou dvojsečnost básnické inspirace, vedle její omamující krásy a zraňující bolesti (jež ostatně tvorbu podmiňuje) je to především věčnost navracení: skutečnosti, přítomnému okamžiku, neřkuli životu samému se lze přiblížit (a neztratit přitom vše, tj. sebe sama) jen jeho vnitřní sugescí nebo po zapomenutí jeho nahrazením obrazem vtělujícím jeho ideu. Odtud i věčnost mýtu a současně: naše předurčenost jím. Jsme na cestě kupředu a současně se vracíme. (15.09.2010)

O Orfeovi jsem věděl před zhlédnutím jen to, že jde o řeckou mytologickou postavu, pojí se s jakousi Euridikou a že se objevuje i v názvu Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí. Ale tak, vzpomínám si, že když jsem kdysi prvně viděl Kam čert nemůže, o Faustovi jsem toho nevěděl tehdy víc a nemyslím, že by šlo o velkou překážku k tomu užít si film, který v ústřední zápletce ze slavného mýtu volně vychází. Rozpracování fantaskního námětu s přesunutím dávného mýtu do současnosti mě upoutalo, scénář je skvělý. Vyzdvihnout musím i zdařilý černobílý vizuál včetně velmi slušných triků a exteriéry vybombardovaných míst po válce tvoří velmi působivou kulisu pro podsvětí. Na francouzskou filmovou klasiku mě však Orfeus nemile překvapil až neobvykle málo výraznými hereckými výkony. Jean Marais mě navzdory své obrovské popularitě snad nikdy příliš neoslovil a zde jeho toporné přehrávání vyniklo o to víc, ztvárňuje-li převažně civilní postavu tehdejší současnosti. A možná za můj často slabší dojem může i celková stylizace, která s takovým námětem mohla zajít víc do mysteriózna, možná i lehce do horroru, uměl bych si v tom představit i trochu humoru, jenomže Cocteauův film, pokud odhlédnu od fantastického rámce, mi svou atmosférou připomínal spíše melodrama. Navzdory všem kladům a tomu, že mě více scén a nápadů (např. soudní tribunál v tajemném podsvětí) nadchlo, jsem se neubránil dojmu, že tenhle Orfeus již trochu zestárl. [70%] (05.01.2023)