foto

Marlene Dietrich

  • nar. 27.12.1901
    Schöneberg, Německá říše
  • zem. 6.5.1992 (90 let)
    Paříž, Francie
  • Sdílet na Twitteru
  • Sdílet na Facebooku

Biografie

Tvář chladné krásky tonoucí v polostínech a oplývající jak rafinovaností tak dětskou nevinností. Vytvořila množství svůdných typů žen z barů a exotických kurtizán. Sofistikovaných, tajemných, dojemných a oslňujících zároveň.
 
Celé stvoření zářící Marlene Dietrich měl na svědomí režisér Josef von Sternberg, považovaný za jednoho z prvních kouzelníků s kamerou. Z Marlene vytvořil hvězdu. Zastřenou hloubkou prostoru, obličeji tonoucími v polostínech, s náznaky potlačovaných gest otevíral nový prostor nevysloveného. Někteří kritici ji však viděli jako nehybnou ženu dívající se přes své levé rameno, nepřístupnou sebemenšímu citu, ženu, jež nevidí nic a nikoho kromě kamery.
 
Maria Magdalena Dietrich se narodila 27. prosince 1901 v Berlíně, do školy se dostala o rok dříve a protože už uměla číst a psát, šla rovnou do vyšší třídy. Nepoznala hry se stejně starými dětmi, učila se trávit čas sama vlastními rozjímáními a radostí dobré žačky ze studia. V celé škole si nejlépe rozuměla s učitelkou francouzštiny, milovala jazyk a kulturu té země, v níž nakonec mohla po devadesáti letech svého života, 6. května 1992 zemřít. Velmi těžce nesla, když si Německo s Francií vyhlásili válku a nesměla víc mluvit tím jazykem. Během letních kursů plavovlasá, bledá německá dívka přinesla do lesa bílé růže francouzským zajatcům na svátek Dobytí Bastily a byla z nich vyloučena.
 
Milující, ale přísná německá výchova ji však navykla nedávat city najevo, snášet vše se vzpřímenou hlavou, včetně pohřbů. Záviděla židovským zvykům, umožňujícím nářek, stávala se z ní však pravá německá dáma, rezervovaná, osamělá žena, uvězněná ve své víře. Otce téměř nepoznala. Louis Erich Otto Dietrich zemřel velmi brzy po narození jediné dcery a druhý matčin manžel Eduard von Losch zahynul v první světové válce jako většina mužských členů široké rodiny. Marlene s matkou Elisabeth Josephine a množstvím tetiček, všechny jako vdovy v černém, samy vedly domácnost a budoucí herečka pociťovala takový dům jako vyrovnanější, než během návštěv mužských příbuzných. Vzhlížela ke své matce, která i za války dodržovala tolik tradičních zásad jako pečlivé převazování dceřiných tkaniček od bot a obřadné mytí jejích světlých vlasů se zrzavým odleskem, že si dítě skoro nemohlo stačit uvědomit, co všechno se venku děje. Vzhlížela i k babičce, jako ženě vždy s elegantním závojem přes tvář a bičíkem prohánějící se každé ráno kolem na koni. Více ji zatěžovalo chodit v tmavě modrých šatech se zapletenými copy na znamení smutku a sledovat polní šeď na vojenských uniformách. Odpoledne trávila přípravou do školy a v sedm hodin vždy uléhala ke spánku, než se dostala do internátní školy ve Výmaru, městě Goetheho. Zamilovala si město velkého autora, který tu kdysi tvořil své romány. Jen se smutkem jej brzy opouštěla a vracela se k matce do Berlína. Tehdy jako studentka hudby objevila největší radost z divadla a opery.
 
Hudba ji spolehlivě unášela. Každý večer k sobě tiskla milovanou loutnu, obdivovala své učitelky hry na klavír, na housle, s nadšením hrála hlavně skladby francouzských klasiků a měla zkusit stát se houslovou virtuoskou, což bylo pro ženu té doby nepředstavitelné. Zánět vaziva prstu z dlouhých cvičení ale tuto případnou dráhu překazil. Její matka měla hrůzu z divadla i filmu, ale také z lidské nečinnosti a tehdy se Marlene s rukou v sádře rozhodla zkusit divadelní školu, jako jediné místo, kde by mohla být blízko textům svých oblíbenců Goetheho a Rilkeho. Byla přijata na školu Maxe Reinhardta, majitele několika berlínských divadel, pilně studovala a  od roku 1922 spolu se svými spolužačkami hrála křoví v mnoha představeních. Profesoři si nevěděli rady s dívkou, která se nehodila pro role naivek a byla příliš mladá pro role osudových žen. V roce 1923 se provdala za o čtyři roky staršího asistenta filmové produkce Rudolfa Siebera, rodáka z Ústí nad Labem a formálně zůstala jeho ženou až do jeho smrti v roce 1976. Považovala jej za důvěryhodného a to dvaadvacetileté dobře vychované dívce, která nikam nesměla bez vychovatelky, stačilo. Prožili téměř celý život odděleně, Sieber se v padesátých letech usadil v Kalifornii a věnoval se farmaření. Rok po svatbě se narodila jejich jediná dcera Maria a Marlene se okamžitě vrátila k dalším malým rolím v německých filmech a na divadle. Musela počkat až do sklonku roku 1929, než do jejího života vstoupil režisér Josef von Sternberg s nezadržitelným rozhodnutím udělat z této dosud nezajímavé ženy hvězdu.
 
Světlem zahalená režisérova múza
 
Modrém andělovi bylo její jméno ještě mezi herci vedlejších rolí a honorář činil 5 tisíc dolarů (její partner doslat 200 tisíc), zásadní však bylo, že ji von Sternberg prosadil do role Loly, sedící na pianinu a přehazující nohu přes nohu. První uvedený poválečný mluvený film se natáčel současně ve verzi německé a anglické, měl velký úspěch a znamenal skutečný zlom pro Marlene Dietrich i Sternberga. Postava Loly, holky z přístavního baru byla sexy oděná, ale bez šperků, s cylindrem nebo dělnickou čepicí. Děj se odehrává na počátku dvacátých let, přesto kostýmy, které si směla dotvořit, předznamenaly celé desetiletí a image Marlene Dietrich. Začala spolupráce režiséra a jeho hvězdy, vznikaly filmy, kde se všechno mohlo zdát nádherné a přepychové. Sternberg leckdy i s Dietrich v nocích sami stříhali a slepovali kousky filmu. Úsporné německé uvažování kombinované s tehdejšími podmínkami filmařů je nutilo k omezenému množství záběrů, že je až neuvěřitelné, jakých byli schopni výsledků. Marelen Dietrich byla později přesvědčená, že svůj výkon v roli lehké holky z Modrého anděla už nikdy nepřekročila.
 
Chvíli po Modrém andělovi nevydržela déle odolávat Sternbergovým pozváním do Hollywoodu, odkud si režisér do Německa jen odskočil. Ještě ve stejném roce natočili Maroko a Marlene Dietrich se Spojeným státům představila jako nová hvězda. Usadila se i s dcerou v USA, ještě chvíli bojovala s americkou výslovností a své manželství upravila na telegrafický a telefonický vztah. Prázdniny zpočátku trávili v Německu. Sternberg se s radostí staral o hvězdu, jež tvořil, ať už šlo o její fotografie, koupi rolls royce, najmutí řidiče, domu nedaleko kalifornské pláže nebo potíže s vyděrači hrozícími únosem hereččiny dcery. Celé kouzlo okolo Marlene Dietrich vytvářel Sternberg prostřednictvím osvětlení. Aby se její vlasy zdály světlé i na plátně a nemusela si je odbarvovat, nasvěcoval ji zezadu, čímž vznikala její typická svatozář z vlasů, jíž Dietrich ještě podporovala posypáním zlatým práškem na rámy obrazů. Nesměla se pak ale pohnout jinak než zády k reflektoru, takže ji kritici mohli označovat za příliš strnulou. Legendární propadlé tváře a pověstnou siluetu Marlene Dietrich, která přitahovala muže i ženy, vytvořil Sternberg opět osvětlením. Svlékací scény v té době nepřipadaly v úvahu, ale hvězdy jako ona je úspěšně nahrazovaly pohledem a diváci po nich toužili. Se Sternbergem se z ní stávala perfekcionistka, která se dobře vyznala v make-upu, osvětlení, střihu a kostýmech.
 
Natočili spolu Maroko, kde je kabaretní zpěvačkou, v Šanghajském expresu prostitutkou v Číně, v Rudé carevně se jako Kateřina Veliká pohybuje ve vysokých bílých botách a v dramatu ze Španělska Žena a tatrman vystupuje jako svůdná Španělka z továrny na cigarety. Poslední jmenovaný film je v mínění Marlene Dietrich nejlepším filmem vůbec, protože ji zobrazil krásnou, v černobílých působivých kontrastech. O mnoho let později, když mohla pro prezentaci v Museum of Modern Art v New Yorku sestříhat své nejlepší scény, zvolila právě Ženu a tatrmana.  Po sedmi společných filmech, okouzlujících lyrických a exotických romancích, jejich formální spolupráce skončila. V Německu mezitím začala přicházet k moci nacistická vláda a chtěla svoji hvězdu zpět. Dietrich dokázala odmítnout s provokací, že se vrátí ráda, ale jedině se svým režisérem (Sternberg byl Žid). V roce 1937 se stala americkou občankou.
 
Láska, válka a one-woman show
 
Tvrdohlavá Němka si nikdy nerozuměla s americkými hvězdami, kromě Spencera Tracyho. S Gary Cooperem natočila Maroko a svoji první komedii Desire (1936), s Jamesem Stewartem westernovou komedii Destry Rides Again, ale s ani jedním se nespřátelila. Johnem Waynem téměř pohrdala od doby, kdy v kovbojském obleku vystupoval v reklamě na prášky proti bolesti hlavy. Její osobnost přitahovala výjimečné muže a velké osobnosti, přátelila se s Charlesem Chaplinem, jehož aroganci obdivovala, vzhlížela k Hitchcockovi, s nímž natočila jediný film (Tréma), okouzloval ji Richard Burton i Edith Piaf, jíž nakonec byla na svatbě za svědka. Objevitel penicilínu, sir Alexander Fleming jí věnoval první vzorky svého léku. Pověstné jsou její milostné vztahy k velkým mužům jako spisovatel Erich Maria Remarque, herci Jean Gabin, Michael Wilding, Douglas Fairbanks Jr. Nikdy se nestarala o jejich věk a říkala, že prostě přitahuje inteligentní muže. Pověstné jsou i její výroky ve stylu „V Evropě nezáleží na tom, zda jste muž nebo žena – milujeme se s každým, kdo je atraktivní. Sex je mnohem lepší s ženou, ale nejde s ní žít.“
 
Na pláži v Benátkách poznala Ericha Mariu Remarquea, začetli se do básní a Marlene mu naslouchala až do Paříže. Začínala válka, Remarque společně s Marleniným manželem odešel do USA, kde ale byli jakožto nepřátelé internováni, nesměli pracovat a opouštět svůj hotel. Na lodi plující do New Yorku potkala Ernsta Hemingwaye. Od té doby jí slavný autor posílal své rukopisy a netrpělivě očekával kritiku. Dietrich psávala články pro Ladies Home Journal a Hemingway jí během nekonečných telefonických hovorů udílel rady. Nikdy spolu nestačili žít. Když přijel Jean Gabin do Hollywoodu byla studiem pověřena péčí o něj, stejně jako o Renoira nebo René Claira. Ráda mluvila jejich jazykem a vařila rakouská a francouzská jídla, učila Gabina anglicky a starala se o jeho filmové záležitosti. Brzy ji okouzlil a vznikl jeden z legendárních vztahů filmových hvězd. Byla válka a Gabin vstoupil do vojenských sborů Svobodné Francie a opuštěná Marlene se nedozvěděla, že přežil potopení jejich torpédoborce a uvázl v Casablance. Zarytá Němka a protinacistka vstoupila do americké armády, kde v hodnosti kapitána předváděla kabaretní představení pro jednotky v západní Evropě a na severu Afriky a společně s vojáky sdílela strach, že ačkoli válka v Evropě končí, budou přesunuti na frontu v Tichomoří. Generálovi Pattonovi byla tlumočnicí na francouzské i německé straně. Uprostřed válečného pole se dokonce setkala s Gabinem a byla jako americký voják-žena hrdá na Čestnou legii, kterou jí v roce 1950 předal francouzský prezident.
 
Po válce nemohl ani Gabin ani Dietrich najít práci, přitom její honoráře před válkou se blížily k půl milionu dolarů (Knight Without Armour, 1937 - 450 000 $). Nikdo nechtěl riskovat s hvězdou, která na tak dlouho zmizela z plátna. Aby přežila, brala každou roli (Martin Roumagnac s Gabinem, Zlaté náušnice). Po boku Gabina v jeho rodné Francii se ale stávala jeho služkou a rozhodla se vrátit se sama do Spojených států. Orson Welles jí nabídl svůj dům i spolupráci na rozhlasových hrách, kde se stala Dámou s kaméliemi nebo Annou Kareninou. Už na začátku války Orson Welles předváděl kouzelnické představení ve prospěch mobilizovaných vojáků, v němž Marlene rozřezával napůl. S podivem byl i fakt, že se režiséru Billy Wilderovi podařilo přesvědčit ji, aby v jeho Zahraniční aféře (1948) přijala roli nacistky.
 
Během padesátých a šedesátých let střídala občasné filmové role s kabaretními pěveckými vystoupeními na jevištích po celém světě a v televizích. Vystupovala v Las Vegas, New Yorku, Montrealu, Londýně, Johannesburgu, Tokiu a v Izraeli, kde si diváci dokonce přáli, aby zpívala ve svém mateřském jazyce, přestože byla němčina umělcům zakázána. Po celá léta cestovala se stálou skupinou pomocníků a tanečnic, včetně vlastní růžové opony. Během představení se za pomocí připravených oblékaček v rychlosti převlékala ze smokingu a bílé kravaty do nádherných, vyšívaných šatů většinou tělové barvy. Všechny kostýmy měla ručně zhotovené na zip, její švadlena někdy dokonce používala hereččiných vlasů namísto nití. Během cest si rozšiřovala knihovnu o své další a další oblíbené autory a setkávala se s výjimečnými lidmi. Před filmem dávala zcela přednost svým pěveckým vystoupením, kde si sama byla hvězdou i režisérem. Když vzala roli, chtěla si ji užít. Pro Billiho Wildera se ve Svědkovi pro obžalobu (1957) stala ošklivou ženou, sama si dala dohromady nos namazaný kytem, vycpala svoje boky a lýtka, prsty ovinula papírovými kapesníky, aby docílila znetvořeného dojmu. V polovině sedmdesátých let předvedla svoje poslední vystoupení, když si v australském Sydney přímo na jevišti zlomila stehenní kost a dlouho poté se potýkala s otevřenou zlomeninou a transplantacemi kůže. O pět let později se po téměř dvou desítkách let mimo kameru objevila v poslední filmové roli (Schöner Gigolo, armer Gigolo). Žila dlouhá léta na Manhattanu, brala své čtyři vnuky do Central Parku a finančně podporovala dceru i jejího manžela. V roce 1972 se přestěhovala do Paříže a žila uzavřená od okolního světa a posledních 12 let strávila v posteli. Zajímala se o astrologii, antiku, malířství, hudbu, literaturu a vlastnila malby Delacroixe, Cézannea, Corota. Vztahy s přáteli vždy udržovala díky dlouhým dopisům a telefonickým hovorům.
 
Jasno, které se však stále zatemňuje
 
Udělovaní Oscarů považovala za podvod století, protože větší počet hlasujících zaměstnanců nákladnějších filmů hlasoval vždy pro svůj snímek, než nižší počet hlasujících zaměstnanců menších filmů v nichž hrála. Neuznávala děkovné proslovy vyznamenaných a vlasy na hlavějí vstávaly hrůzou z cen za celoživotní díla, udělovaných umírajícím kolegům. Od doby co ještě coby členka americké armády v létě 1945 pochovala svoji matku nikdy nechodila na pohřby svých známých. V roce 1984 její starý přítel Maximilian Schell natočil dokument o jejím životě, Marlene poskytla komentář, ale odmítla už vystoupit před kamerou. Závěr svého dlouhého života strávila v milované Paříži, kde ve spánku zemřela. Pochována byla v Berlíně vedle své matky.
 
Nebyla schopná smířit se s fámami o své osobě v množství publikovaných biografií, v roce 1979 vydala vlastní verzi svého života (Marlene Dietrich - Nur mein Leben), kde tvrdí, že film pro ni nic neznamenal, nezabíhá do jediné své známosti, jediného poměru, zato se pečlivě zaměřuje na mnohá přátelství s významnými lidmi a jistotu, že její soukromí patří jen jí samé. Její dcera Maria Riva jí však tento záměr překazila, když v sedmdesáti letech vydala knihu o své matce, kde čerpá z Marleniných dopisů a v kontrastu k Nur mein Leben šokuje tvrzeními, že ačkoli byla Dietrich sexuálním symbolem a pověstná aférami s muži i ženami, nemilovala kromě herectví nikoho a trpěla odporem k intimitě. Nyní v devadesáti Riva stále šíří tiskem nové a nové informace a příští rok má podle její knihy vzniknout biografický film s Gwyneth Paltrow v roli Marlene. Tímto tempem se Marlene Dietrich brzy stane adeptkou na jednu z nejrozporuplnějších a nejtajemnějších filmových osobností.

Jana "Jeanne" Krátká

Herecká filmografie

Filmy

1978 Krásný gigolo, ubohý gigolo
1964 Paříž v letním parnu
1961 Norimberský proces
1958 Das gab's nur einmal
Dotek zla
1957 Svědek obžaloby
1956 Cesta kolem světa za 80 dní
Monte Carlo
1952 Ranč zločinců
1951 Není cesty v oblacích
1950 Hrůza na jevišti
1949 Hádanka
1948 Zahraniční aféra
1947 Zlaté náušnice
1946 Martin Roumagnac
1944 Jdi za chlapci
Kismet
1942 Dáma je ochotná
Kazisvěti
Pittsburgh
1941 Kráska z Nového Orleánsu
Lidská síla
1940 Sedm hříšníků
1939 Vzpoura žen
1937 Anděl
Rytíř beze zbraně
1936 I Loved a Soldier
Pokušení
Zahrada Allahova
1935 Žena a tatrman
1934 Rudá carevna
1933 Píseň písní
1932 Plavovlasá Venuše
Šanghajský expres
1931 X-27
1930 Maroko
Modrý anděl
The Blue Angel
1929 Já líbám ručku vám, madam
Loď ztracenců
Noci lásky
Žena, po níž muži prahnou
1928 Princezna Olala
1927 Baron Šprýmař
Café Electric
Hlavu vzhůru, Charly!
Jeho největší klam
Moderní Dubarry
1926 Madam nechce děti
Manon Lescautová
1925 Tanečník mé ženy
1924 Mnich ze Santermu
Skok do života
1923 Člověk na cestě
Takoví jsou muži
Tragédie lásky
1919 Ve stínu štěstí

TV seriály

1959 Gala de l'union (TV seriál)

Dokumentární

2014 Od Caligariho k Hitlerovi - a.z.
2013 Edith Piaf zblízka - a.z.
2012 Marlene Dietrichová - soumrak anděla (TV film) - a.z.
2009 Apokalypsa: 2. světová válka (TV seriál) - a.z.
2007 Why Be Good? Sexuality & Censorship in Early Cinema - a.z.
2005 Filmaři v akci
Filmlegenden. Deutsch (TV film) - a.z.
2004 Checking Out: Grand Hotel - a.z.
2003 Complicated Women (TV film) - a.z.
2002 Prisoner of Paradise - a.z.
2001 Hitlerovy ženy (TV seriál)
Marlene Dietrich: Her Own Song
Nightclub Years, The (TV film)
2000 Paragraf 175
1998 Třetí říše v barvě (TV film)
1997 Legenden (TV seriál)
1996 Marlene Dietrich: Shadow and Light (TV film)
Real Las Vegas, The (TV seriál)
Velké lásky slavných (TV seriál) - a.z.
Velké lásky slavných: Marlene Dietrich & John Wayne
1995 Evropský film: Jiný Hollywood (TV seriál)
4% filmová tajemství
1994 To je zábava
1993 Síla obrazu - Leni Riefenstahlová
1991 Only In Hollywood (TV seriál)
1990 Dietrich Songs, The
1988 American Experience (TV seriál)
Entertaining the Troops - a.z.
1987 Biography (TV seriál)
1984 Going Hollywood: The '30s
Marlene
1981 Gelbe Stern, Der
Sixty Years of Seduction (TV film)
1980 Bob Hope's Overseas Christmas Tours: Around the World with the Troops - 1941-1972 (TV film)
1977 That's Action
1975 Brother, Can You Spare a Dime?
1973 I Wish You Love (koncert)
1969 Josef von Sternberg, een retrospektieve (TV film)
1965 Obyčejný fašismus - a.z.
The Love Goddesses
1963 Hollywood and the Stars (TV seriál)
Hollywood: The Great Stars (TV film) - a.z.
1962 Černá liška
1958 Kommt nicht wieder, Das
1953 Screen Snapshots: Hollywood's Greatest Comedians
1944 Memo for Joe
1943 Show Business at War
1935 Fashion Side of Hollywood, The
1933 Hollywood on Parade No. A-13
The Film Parade
1929 blaue Engel Screen Test, Der
1924 Glückliche Mutter, Die

TV pořady

2007 Memòries de la tele (TV pořad)
1965 Magic of Marlene (TV pořad)
1963 The Royal Variety Performance 1963 (TV pořad)
1962 Hollywood: The Fabulous Era (TV pořad) - a.z.

Hudební videoklipy

1984 Cyndi Lauper - Time After Time (hudební videoklip) - a.z.
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace