Boj sněžného pluhu s mafií

Nebudete mi věřit, jak moc jsem se na tenhle film těšil. Dokonce jsem si i všiml, jak rozporuplné názory tady jsou a říkal si, že pokud se na to sám nepodívám, tak neuvěřím. No a jakmile Stellan dorazil na scénu, rozjela se dost přímočará gangsterka. Zabijou mu syna a tak se de mstít. Jde k prvnímu gangsterovi. Vytluče z něj info, zjistí, kdo je další na řadě, zabije ho a jde dál. Takhle se to prolíná celým filmem, pořád dokola. Místy to má lepší momenty, což o to, ale celkově jsem u filmu spíš usínal a to by se podle mě nemělo dít. Druhý stoletý stařík se tedy za mě rozhodně nekoná. Viděno na základě Challenge Tour 2015. (03.05.2015)

O tolik lepší než remake pro americké publikum! Odhodlaný a bezprostřední Skarsgård, báječné obsazení a stylizace záporáků, trefné dialogy o evropské multikulturnosti, severský černohumorný nadhled, absurdita vyhrocení situace v jatka jako od Sama Peckinpaha kvůli jediné události. Všechno, co mi v remaku nefungovalo natolik, že mi naprosto unikal tvůrčí záměr ve snaze o podivnou osobitost filmu, jsem si tady užil báječně a do sytosti. (31.10.2020)

Kraftidioten je pro mě film rozporů. Několikrát jsem se opravdu zasmál a bavil se nad absurditou některých scén, zároveň však struktura celého příběhu jela ve strašně nudných kolejích a jednotlivé situace se v podstatě jen opakovaly. Chvílemi film svým zpracováním působil téměř úsměvně, jindy jsem zase obdivoval zručnost, s jakou je natočená závěrečná přestřelka. Hodně zvláštní jednohubka, zvláštní spíše pojetím, než samotným obsahem. 6/10 (30.01.2017)

Když v polovině 90. let natočil Tarantino Historky z podsvětí, nešlo jen o divácký trhák, který posbíral na filmových festivalech, co mohl. Ve skutečnosti se zrodil nový filmový styl založený na mixu násilí, černého humoru, slangu, nadávek a citaci popkulturních odkazů. Zkrátka a dobře, zrodil se pojem tarantinovka. Brzy se vyrojilo spoustu napodobovatelů a každá významnější národní kinematografie a filmová společnost přišla se svým pokusem dohnat a předehnat. Trh se záhy nasytil a po pravdě jen málo z těch epigonů se Tarantinovi aspoň přiblížilo, ale jak je vidět, jeho odkaz stále žije a po 20 letech trend vyvolaný Pulp Fiction dorazil i na chladný evropský sever. Tvorbu Hanse Pettera Molanda už znám a cením si vysoko především jeho Aberdeenu a podceňovaného Pedersena. Pro podobný filmový styl ale nepředstavuje dobrou volbu. Natočit chytrý a funkční pulp je totiž kumšt a vyžaduje vztah k žánru a cit zvažovat na lékárnických vahách, kam až dojít v groteskní nadsázce, aby to neohrozilo napětí a dramatickou stavbu příběhu. V Pulp Fiction se divák mohl spoustě scén smát, ale ve všech momentech šel z filmových postav skutečný strach a divák byl stále udržován v nejistotě, co se stane v příští sekundě. Moland není žádný břídil, dokáže nabídnout vynikající soundtrack, jeden z nejlepších, co jsem slyšel v posledních letech, a ocenit se dá i kamera, kdy je radost sledovat, např. jak se auto prohání zasněženou krajinou ke vzdálenému městu. Jenže Moland selhává v neschopnosti udělat z gangsterských figurek na jedno použití plnohodnotné postavy, na nevynalézavém scénáři, průměrných dialozích a neschopnosti pracovat s jazykem. Bije se mu tam množství mrtvol, které jakoby vypadly z nějaké lokální války, s vytrvalými pokusy o komickou nadsázku. Jenže skutečně funkčních komických scén je přitom pomálu. Pokud vám tedy ke spokojenosti nestačí, když 63letý Skarsgard, kterému by bylo lépe přezdívat Železná pěst, ve chvilce mění lidské obličeje v krvavou fašírku. Od srdce jsem se zasmál tak třikrát - např. když balkánští gangsteři hovoří o poměrech v norském vězení. Některé z filmových postav, jako např. policisté, jsou trestuhodně nevyužité, jiné, jako mafiánský boss, zase nefunkční pro přílišné přehrávání. Suma sumárum, je to pro mě nakonec za 2,5* s tím, že tu třetí ode mě nepotřebuje, protože si Sněžný pluh určitě řadu spokojených diváků najde. Nehledě na to, že bych musel přepisovat řadu hodnocení u filmů, které jsem odbyl 3* a přijdou mi mnohem lepší než tenhle Molandův kousek. Celkový dojem: 45 %. (08.10.2014)

„Už máš dost, starouši?“ Moland mě zaujal Vzkazem v láhvi, tudíž jsem měl už jistá očekávání. Ovšem Boj sněžného pluhu s mafií je jiný šálek kávy. Předně, ten avizovaný černočerný humor tu sice nechybí, ale nepřehání se to s jeho dávkováním, jinými slovy film je spíš řekněme „vyvražďovačkou“, než komedií. Ne že by mi to ovšem při sledování nějak vadilo. Od cca 17. minuty se totiž otec plný bolesti, zoufalství a hněvu vydá na cestu pomsty dlážděnou mrtvolami a brzy jeho protivníci mají tu čest poznat odvrácenou stránku Občana roku. A když už nemůže počítat s bratrem ani manželkou (od níž dostal vzkaz na papíru z obou stran hustě po…prázdném), experiment s nájemným vrahem tak úplně nevyšel, musí se znovu spolehnout jen sám na sebe (a případnou pomoc od srbsko-albánské mafie, kterou nechtěně vtáhl do hry). Je to dost přímočaré, chtělo by se říct až jednoduché, ale v mých očích to bylo (krvavě) zábavné a nenudil jsem se ani chviličku (líbilo se mi i to „oznamování smrtí“). Záležitost za silné 4*. „Vy nejste únosce?“ - „Většinou ne.“ (04.11.2017)