Strom snů

Dalsi podhodnoteny film, ktoreho zhliadnutie som vdaka tomu odkladal. A este ma odradzal Jon Avnet, ktory sa ako reziser doteraz prilis nevyznamenal. Pritom to je velmi pekny rodinny film s dvoma vyraznymi liniami. Prva sa venuje detskym hrdinom a ich rôznym prihodam, ktore zazivaju napriek tomu, ze vyrastaju v tazkych chudobnych podmienkach. Druha sa venuje ich otcovi v podani Costnera, ktory trpi posttraumatickym vojnovym stresom a napriek neustalej snahe mu nic nevychadza. Uz davno mi Costner nebol tak sympaticky a cely cas som mu drzal palce, aby to nevzdal. Bohuzial ocakavany smutny koniec je nevyhnutny. Ale aspon som sa znova poriadne dojal. Väcsinu casu ale sledujeme pohodovu liniu s detskymi postavami (ktore su skvele typovo obsadene a hned troch hercov som uz poznal z inych projektov) v ktorej neustale superia dve skupiny a nie je v nej nudza o zabavne momenty, takze napriek pomalemu tempu a stedrej stopazi, som sa ani na chvilu nenudil. Ako bonus dostaneme aj nejake to moralne ponaucenie o tom, ze akakolvek vojna je nezmyselna. Vzhladom na to je pôvodny nazov ovela trefnejsi ako ten cesky. S filmom som spokojny a odporucam ho kazdemu, kto ma rad rodinne filmy s detskymi postavami. Mne sa pacil ovela viac ako podobne ladeny Stand by Me. 8/10. (26.12.2016)

Nebyť trochu prestrelenej dĺžky, pokojne by som ohodnotil aj vyššie. Príbeh dospievajúceho chlapca, ktorý sa snaží nájsť si vzor vo svojom otcovi, avšak ten bol značnú dobu preč od rodiny a tá žije takpovediac z ruky do huby. Podobne na tom je ale celé mestečko, takže Strom snov aj napriek tomu, že na prvý pohľad pôsobí ako feel good rodinný film, je občas slušnou sociálnou drámou. Sledujeme aj zopár flashbackov z Vietnamu, ktoré sa tematicky prepájajú so životom v mestečku a s dobrodružstvami malých hrdinov, prípadne v spoločnosti ich rodičov. Možno to chcelo ešte viac zabŕdnuť do sociálnej drámy, alebo práve naopak byť viac rodinným filmom, aby Strom snov pôsobil presvedčivejšie v rámci zvoleného žánru. 70% (20.07.2020)

Psychické a socio-ekonomické následky války aneb vietnamský syndrom v plné kráse. Snímek plyne pomalým a rozvážným tempem, což vystihuje dynamiku života v chudých jižanských státech, kde v této době byla nouze o práci. Americký válečný veterán nesmazatelně poznamenán zvěrstvy války ve Vietnamu a vlastní volbou, kterou musel pod tlakem v mezní situaci udělat, se snaží postavit se na nohy a dát si život do pořádku. Velmi dobře zachycené dobové podmínky a strukturální problémy tehdejší americké společnosti (vláda nebyla schopna generovat pracovní místa pro veterány, které sama poslala do zadržovací války). Trošku mě mrzí, že Avnet nešel trochu hlouběji při zkoumání duševního rozpoložení navrátivšího se otce rodiny (Costner), což by dalo příběhu ještě větší jiskru a dramatičnost. Ačkoliv mě udivuje, jak dokáže po svých zkušenost hlavní hrdina zachovat rozvahu a být stále oddaný morálně čistým a demokratickým hodnotám, tak příběh působí velmi nenásilně a věrohodně. Analogie války a dětských rozporů je zachycena báječně a jen dokresluje fakt, že i v civilizovaných podmínkách mohou být jedinci zatlačeni zpět do fáze barbarství. Samotná projekce postavy Costnera do jeho syna (Wood) je velmi zdařilá, i když v daných životních podmínkách asi dosti problematická. Celkově výborný film o post-traumatickém stresu, o hmatatelných následcích vietnamského dobrodružství pro americké vojáky, o dospívání v ne zcela funkční rodině, o lidské hlouposti, odvaze, odhodlání a určitém životním přesvědčení (když se chce, vše je možné - pokud máte naději). 8/10! (23.03.2012)

O hvězdičku víc za ten dojemný konec. Strom snů je pomalu plynoucí příběh o osudech jedné rodiny, vyprávěný dospívající Lidií. Těch témat v něm je víc - válka, veterán z války, rasismus, dětské bitvy, o tom, jaké to je vyrůstat, když se nedostává peněz, nebo lásky, nebo obojího, ale že i bez peněz je možné mnohé. Jasně, určitě to není veledílo, už proto, že takových filmů je dvanáct do tuctu, ale ta práce na něm je odvedená poctivě a s citem a to se cení, i když originality se nedostává. (16.01.2011)

Další rádoby emotivní nuda, která si hraje na něco, co není. Ono by se možná dalo lecčemu uvěřit, jenže to by ta nuda nesměla bejt do nebevolající. Samé tlachání o životě, o přátelství, o rozhodnutích a skutek utek. Costner a Wood mi přišli dost nevýrazní a nebýt té fantastické hudby, tak tomu seknu odpad jak vyšitej. Buď jsem neměl na takové téma náladu a nebo ho nejsem vzhledem ke svému velkému cynismu schopen pochopit. Nevím jestli bohužel, nebo bohudík... (29.09.2011)