Baraka - Odysea země

Píše se rok 1992 a Ron Fricke již stačil ze světa zhlédnout vše podstatné... Baraka je skutečně taková odysea, neboli pouť po odlehlných krajinách, divech a krásách naší planety. Nejvíce atraktivity a exotiky těžil autor z východních kultur a "zaostalých" afrických civilizací. Je tedy poznat, že počítal převážně s euroamerickým publikem, jemuž se budou zdát různé orientální tance a duchovní rituály fascinující. Mně osobně se však nejvíce líbily zrychlené záběry New Yorku - obrazovému srovnání lidí s mravenci. Na Barace byla odvedena úctyhodná práce s kamerou - některé záběry se musely natáčet dlouhé dny, aby se pak mohly efektně zrychlit. Vytknout mohu jen to, že mezi záběry a scénami byla jen malá souvislost, tzn. málo sdělení mezi řádky, málo metonymie. Spousta scén je ve filmu zkrátka jen proto, že se na ně dobře kouká... 8/10 (28.10.2013)

Tento dokument mě přikoval k obrazovce už od první minuty. Pro mě jeden z nejlepších a nejsilnějších dokumentů, co jsem viděl. Tady je vidět, že opravdu k vyjádření pocitů není třeba říci ani jedno slovo. Až tady na ČSFD jsem si uvědomil, že je to natočeno v roce 1992 a po vizuální stránce to je nádhera! 9/10 (21.12.2012)

O dva stupně horší než Chronos. Líbilo se mi to méně, jelikož prostě mam rád velkolepé a majestátné záběry, a ne statické zabírání lidí z různých konců světa. Autor do Baraky vložil i něco málo ze svého předchozího díla, což jsem trochu nepobral, ale budiž. Něco mě svádí dát tomu čtyři hvězdy - možná to bude ten Host of Serpahim, kterého jakožto song mám moc rád a sem vyloženě sedl, ale jeden song nemůže zlepšit můj celkový dojem. Jo, je to pěkný dokument o planetě Zemi a všech lidech na ní, ať už mají jakékoliv obyčeje (a že některé z nich jsou vážně praštěné). Chronos je Chronos. (26.02.2010)

Geniální. Velkolepé. Strhující. Iniciační záležitost. Slova jsou nedostačující. Dokonalá kombinace obrazů a hudby, dokonale poskládaná, vyvolávající bezpočet silných dojmů a myšlenkových asociací. Připravený člověk si u tohohle opusu uvědomí spoustu souvislostí. Baraku jsem viděl už ca třicetkrát a pokaždé mě znovu dostane. Poprvé zhlédnuta v kině Atlas v Praze na Florenci ca v roce 1994. Bylo to pro mě úplné zjevení, tak krásné a s tak velkou výpovědní hodnotou... Cestou domů jsem se pak díval na noční oblohu a cítil víc než kdy jindy, že vše je spolu propojeno a celý svět je ve své rozmanitosti, složitosti a velikosti vlastně v podstatě hrozně jednoduchý a malý... Je jasné, že kolik lidí tolik cest, že spousta lidí se určitě "jen" pokochá krásnými obrazy a hudbou a o nějakých širších souvislostech je vůbec nenapadne přemýšlet. Na mě má ale Baraka pokaždé jakýsi sedativně-meditativní účinek... I když si o životě (o samé fyzické podstatě života) na téhle planetě nemyslím nic dobrého, při tomhle filmu vždycky silně pociťuju že "všechno je jak má být", uvědomím si pomíjivost všeho na Zemi, pomíjivost nejen lidí, ale i všeho živého i neživého, pomíjivost celé Země, i Slunce, i celého vesmíru... No a to mě vždycky přivede do stavu příjemného duševního klidu. (25.02.2013)

O 19 rokov po tomto diele vznikol dokument Samsara, ktorý je dosť podobný, no z môjho pohľadu omnoho lepší a komlexnejší. Tu sa mi zdalo, že sa niektorým veciam venovali aj viackrát a niektoré veci vynechali, každopádne tento tajomný štýl, priam mystický, ten nadhľad, to je fascinujúce až strašidelné. Ako dokument to môže byť, no mohlo to byť aj lepšie, no neskoršie diela to už nejak doplnili. (28.03.2014)