Šťastné údolí

Šťastné údolí je míněno ironicky, jelikož štěstí je asi to poslední co ve filmu najdete. Detektivka to moc není, spíš sociologická sonda. Neveselý příběh o vyrovnávání se se ztrátou dcery, do toho únos dcery místního boháče. Místy jsem měl pocit, že by se u toho stihlo i žehlit, ale druhá půle se dost povedla, tak dávám 70% (30.01.2018)

Druhá séria sa mi lúbila viac, ako prvá, avšak neuveriteľne ma vytáčali stretnutia Frances a Tommyho Leeho v base. Ona má nejakých päťdesiat rokov a vypadá skôr ako jeho matka. No a z tých ich nežných dotykov ukazovákmi ma išlo poraziť! P.S. Naozaj, už dlho ma nesral záporák tak, ako Tommy Lee Royce! (05.02.2017)

Takové tuctové vyvrcholení celé série mi přišlo škoda...Jinak seriál je výborný a má super prvky krimi i psycho dramatu (jak se rodina vyrovnává s existencí Ryana). Plný počet si zaslouží za dokonalý 4 díl, jehož závěr mne naprosto dostal a málem jsem si při něm napětím ukousal nehty. Také hl. herečka Sarah Lancashire je fantastická. (02.01.2015)

Řada nešťastných příhod, kniha čtrnáctá. Na jedné straně je mi sympatická verva, s kterou se scenáristka Sally Wainwright pustila do obžaloby násilí páchaného muži na ženách. Na druhé straně mne téměř exploatační vytěžování fyzické i psychické ženské bolesti iritovalo (při zobrazování násilí páchaného na mužích jsou tvůrci podstatně méně názorní). Téměř jako v nějakém biblickém podobenství nebo v téměř libovolném filmu od Larse von Triera (ovšem bez jeho ironického pomrkávání) přijímá Catherine jednu ránu osudu za druhou. Sama víceméně bez poskvrny (za nevhodné chování se na rozdíl od ostatních dokáže omluvit), funguje jako hromosvod cizích hříchů. Skutečné vyšetřování zločinů přitom vedou muži, jí se pouze několikrát poštěstí být náhodou ve správnou chvíli na správném místě (šťastné náhody scénář dávkuje stejně štědře jako ta nejobehranější klišé policejních seriálů). Podřízené postavení žen je konstatováno jako nezměnitelný fakt. Protagonistka se zkorumpovanému systému může buď poddat, nebo vzdát. Aktivní vyjednávání, které ukazuje jiné temné britské krimi s feministickým podtextem The Fall, jí není umožněno. Zvýšený zájem o utrpení zlomených a nalomených žen se odráží také v postupné žánrové proměně z procedurálního krimithrilleru v drásavé, částečně mateřské, částečně „kitchen-sink“ melodrama s hysterickými postavami. Není to sice na škodu, neboť silné emocionální scény postavené na hereckých výkonech dokáže Wainwrightová napsat lépe než scény něčím napínavé či překvapující (napětí je zde vzhledem k vševědoucímu vyprávění vůbec poskrovnu), jenomže poslední dvě epizody (které neodhalují mnoho nových informací a hlavně rozmazávají starší i novější traumata a prohlubují smutek a depresi hlavní postavy) a vyústění celé série jsou kvůli tomu v kontextu předchozího dění poněkud neuspokojivé. Přepnutí žánru totiž působí jako snaha nastavit čas o další dvě hodiny, spíše než jako reakce na potřeby vyprávění. Přes zvýšený zájem o vnitřní svět postav jsou hrdinové pozoruhodně neměnní a předvídatelní. Máme jistotu, že nevystoupí ze svých stereotypních škatulek. Cokoli udělá Tommy, bude ve své podstatě úchylné a zlé, cokoli udělá Catherine, bude správné. Na podobnou jednostrannost doplácí také snaha vytvářet atmosféru světa, z něhož vymizely skoro všechny pozitivní hodnoty a láskyplné mezilidské vztahy. Autorka moc tlačí na pilu, všechno je jenom temné, a může být jedině temnějším. Humor se, na rozdíl od námětově blízkého Farga, nepřipouští. Příliš urputná snaha o ponurost má ve výsledku opačný efekt – stává se úsměvnou. Oproti jiným britským a skandinávským krimi alespoň nejsou směšné příběhové zvraty, které scénář po většinu času udržuje ve sféře uvěřitelného. Společně s vynikající Sarah Lancashire jde o jeden z mála plusů série příliš ploché, aby mohla stát na postavách a zároveň málo našlapané dějem, aby byla uspokojující jako detektivka. 65% (04.12.2014)

Policejní seržantka Catherine Cawood se v poslední dekádě může srovnávat tak akorát se Sagou Norén, racionální inspektorkou ze švédského Malmö, která se s ničím moc nepárála a mnohé běžné společenské zvyklosti jí dělaly problém. V tom je ovšem životem otřískaná Catherine úplný opak. Na feťáky a násilníky z britských sídlišť je drsná, mezi nejbližšími a s oběťmi trestných činů ovšem citlivá a empatická. Její výborně napsaná postava si získává sympatie tím, že odmítá propadnout cynismu, ač tedy černohumorné hlášky solidně sype z rukávu. Sarah Lancashire ji hraje úsporně a naprosto věrohodně. Táhne jí na padesát, je rozvedená, bydlí se sestrou, bývalou alkoholičkou. Jedno dítě jí umřelo, s druhým to má komplikované, zároveň se stará o osmiletého vnuka. PRVNÍ SÉRIE se točí okolo únosu šéfovy dcery (naštvaný účetní holt chtěl přidat a neklaplo to), do kterého se zapojí i jistý Tommy Lee Royce, který podle Catherine zavinil dceřinu tragickou smrt. A který nakonec sehraje stěžejní roli ve všech třech sériích. Skvěle napsané a zahrané postavy, depresí nasáklé město v Yorkshiru, množství zápletek i postupně dávkujících indicií, vtahující atmosféra. Příliš vody mezi první a DRUHOU SÉRIÍ neproteklo. Vrací se staré známé tváře, spousta nových, tradičně zajímavých. Uvězněný Tommy je tu víceméně v roli manipulátora psychicky labilní přítelkyně. Hlavně se ale v západním Yorkshiru potuluje sériový vrah prostitutek s nákloností k rozbitým lahvím. A znovu je to místy jízlivá a značně depresivní sonda do opravdu nehezkých aspektů v mnoha případech neutěšené sociální realitě života. Před TŘETÍ SÉRIÍ nás sice čekala dlouhá tvůrčí pauza, ale kvalita zůstala. Catherine má před důchodem, vnukovy je šestnáct a k ústřednímu antagonistovi Tommymu má zatraceně blízko (James Norton dostal jednu z nejlépe napsaných záporných postav posledních let). I když je Catherine zase u řady stěžejních situací (náhodičky na druhou) a je před ostatními znovu o krok napřed, pořád je to výživná jízda. Těžké loučení. (04.09.2023)