Koyaanisqatsi
Koyaanisqatsi: Life Out of Balance
Koyaanisqatsi
Obsahy(1)
Skupina vysokých nehybných postav obrácených k postavě ještě vyšší, nesoucí na hlavě korunu. Jeskynní malby z Horseshoe Canyonu v Utahu jsou prvním i posledním tónem skladby, která diváka provede světem tak, jak ho vidí Godfrey Reggio. Majestátní věkovitost stalních útesů, zdánlivá nehybnost pouště i věčná dynamika mořských vln sugerují prapůvodní čistotu života, do níž náhle, po staletích pozvolného, takřka neměřitelného vývoje, vstupuje člověk, měnící svou energií podobu světa i rytmus plynutí času. Přináší technický pokrok, zrychluje, propadá se do anonymity, přivádí na svět úžasné vynálezy i ničivé prostředky nepředstavitelné síly, zamořuje životní prostředí a vede války. Reggio beze slov, jen prostřednictvím fascinujících obrazů a za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse poprvé komentuje vztah přirody a člověka, resp. destruktivní sílu lidského působení na naši planetu. (AČFK)
(více)Videa (1)
Recenze (272)
Dobrovolně přiznávám, že když jsme si to na FAMU v rámci hodiny scenáristiky v kabinetu pouštěli, usnul jsem - z té hudby - u toho. Ale tak dobře jsem si nezdříml ani nepamatuju! Co já měl potom energie! Samozřejmě jsem pak film zkouknul znovu a fascinovalo mě, jak pouhým obrazem podbarveným skvělou minimalistickou, ale v zásadě mystickou hudbou, dokázal Reggio podat vývoj Země, zvířat a různých druhů, rostlin, člověka a působení člověka na přírodu a Zemi - s apokalyptickým dovětkem. Má to celé vnitřní příběh a je zajímavé jej v těch úchvatných obrazech sledovat. ()
„Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi, Koyaanisqatsi…“ Toto zaříkávadlo mě hned v úvodu snímku uvedlo do hypnotického stavu a já téměř devadesát minut sledoval jako u vytržení sled nádherných obrázků ve spojení se skvělou hudbou Philipa Glasse. Tímto bych chtěl poděkovat Projektu 100, že uvedl tento film znovu na plátna kin, protože mám takové tušení, že v televizi (nebo nedej bože na počítači) bych si tento snímek tak neužil a rozhodně bych nehodnotil tak vysoko… ()
Fascinující obrazy absurdně uspěchané moderní civilizace kontrastující s panenskou přírodou. Mnohem lepší než Baraka. Nedílnou součástí snímku je i hudba Philipa Glasse, která mi zpočátku připadala trochu vlezlá, ale nakonec jsem se jí poddal. Závěrečný dlouhý záběr na hořící trosky rakety snášející se k zemi je jednou z nejpůsobivějších scén, jaké jsem kdy viděl, natolik silnou katarzí, že si o ní valná většina hraných filmů může nechat jen zdát. ()
Toto dokumentární dílo, které už ve svém názvu kóduje jakési poselství, by mohlo být a priori snadno vnímáno jako do jisté míry manipulativní ‚‚nejasná zpráva o konci světa‘‘. V průběhu celého filmu je divákovi odprezentován nespočet obrazových podnětů podkreslených hudbou s nádechem osudovosti. Po hodině a půl tedy divák může být více či méně nenápadně dotlačen do určitého stavu úzkosti, k sebezpytujícímu zamyšlení nad sebou a zbytkem světa. Leckterý odolnější jedinec však může mít tendence nad filmem rovnou zlomit hůl a odsoudit ho coby prvoplánový, napravitelsky-apokalyptický snímek se spoustou nudných a až depresivně zdlouhavých záběrů, útočících na lidské svědomí. Zpočátku rušivá repetitivnost a stejnost některých záběrů dává divákovi nezvykle mnoho prostoru k zamyšlení a ne každý má na to dostatek odhodlání a trpělivosti. Také v porovnání s ‚‚mladší sestřenicí‘‘ filmu Barakou se Koyaanisqatsi může zdát šedivější, jednotvárnější a (co si budeme povídat) zkrátka nudnější. Je ale potřeba si uvědomit, že každý z dokumentů je o něčem jiném, poukazuje na jiný aspekt života na zemi a není tak moc objektivně možné je vůči sobě měřit. Koyaanisqatsi má stejně jako Baraka spoustu barev, jen je aranžuje do obrazů v jiném stylu, který samozřejmě nemusí vyhovovat každému a mnohdy zobrazuje věci, které bychom radši neviděli vůbec. Divák je tak zahnán do kouta, a byť jsou scény industriální a demoliční balancovány výjevy nejrůznějších přírodních krás a fantastických výsledků lidské práce, může mu po zhlédnutí zůstat pocit viny a neurčitého nařčení. Dle mého názoru má ale ona ‚‚prvoplánovitost‘‘ v dokumentu své místo. Velmi si cením nadčasovosti snímku, a ačkoliv mi během sledování hlavou prošlo hned několik stanovisek, výsledným dojmem z filmu nebylo vzteklé zavržení, ani neutuchající provinilost či touha zachránit svět, nýbrž podnět k širšímu náhledu i na obyčejné každodenní objekty a rutinní činnosti, kterých se den co den účastníme. ()
Galerie (27)
Photo © Island Alive / New Cinema
Zajímavosti (14)
- Film se natáčel bezmála 6 let. (Rugero)
- V seriálu Simpsonovi (od r. 1989) se v epizodě První meta dobyta (2010) nachází odkaz na film Koyaanisqatsi. Homer a Bart jsou v kině na 3D filmu s Itchym & Scratchym, který je v podstatě zcela na způsob Koyaanisqatsi, a to včetně hudby ve stylu Philipa Glasse. Některé scény jsou dokonce téměř totožné – např. záběr na mrakodrap, západ slunce, „zrychlená“ křižovatka, start rakety, maminka s dětmi v obchodním domě u televizí, etc. Akorát místo lidí tam jsou myši podobné Itchymu. (Idée_fixe)
- Jeden ze záběrů horských pásem měl být původně použit v Kubrickově Osvícení. (hot_spot)
Jednou z položek mé top 10 za rok 2020 byl film mého druhého nejoblíbenějšího maďarského režiséra Benedeka Fliegaufa Mléčná dráha. Fliegafův film zmiňuju v tomto kontextu proto, že - i přes zcela očividné formální rozdíly (statická Mléčná dráha x dynamické Koyaanisqatsi; fikční Mléčná dráha x dokumentární Koyaanisqatsi) – sdílí s právě komentovaným filmem tytéž nároky vůči svému recipientovi – oba filmy totiž po svém divákovi vyžadují maximální koncentraci a vpravdě andělskou trpělivost, onen specifický druh naladění, jehož je na každý schopen (proto těch 85 %, které si tu film k prosinci 2022 udržuje, považuju za malý zázrak). Otázkou zůstává, čeho za toto duševní úsilí tomuto divákovi dostane? Co se týče Koyaanisqatsi, tak se mu dostane: a) vtělené harmonie, totálního souznění obrazu se zvukem (pokud bych měl někomu poděkovat za meditativní zážitek, jehož se mi dostalo, poděkoval bych Philipu Glassovi; hudba pro tento film dělá fakticky moc), b) plně autonomní, svébytné, suverenistické (hovořící samy za sebe, de facto se ani nepotřebující vázat) záběry, c) napojí-li se divák na tvůrce, tak přeneseně i čirou radost z registrace (zaznamenávání) obrazů (tak typické pro ranou fázi kinematografie), zůstane-li na rovině vlastních vjemů, tak čistou radost z kontemplace obrazů. Abych se však nepohyboval pouze na rovině (vskutku skvostné) formy, přejděme nyní tedy k dvojici (nad)interpretačních(?) mřížek, jež jsou aplikovatelné, pokouší-li se divák ozřejmit význam viděného en bloc. Jedná se – v závislosti odpovědi na otázku, jaký k sobě mají jednotlivé záběry vztah (tj. v intencích pátraní po logickém principu významotvornosti střihové skladby) – o výklady synchronní (ev. konjunktivní) a diachronní (ev. disjunktivní). I. Předpokladem synchronní perspektivy – jak ji načrtávám v kontextu tohoto komentáře – je to, že principem spojování jednotlivých záběrů je jednoduché znaménko plus, logickou operací je zda vršení (sčítání; chcete-li být terminologicky přesní) obrazů, mezi jednotlivými obrazy není jediný zlom, z hlediska filosofie dějin jakožto disciplíny předepisující dějinám, jak by měly ideálně vypadat, žádné pozitivní „před“ (zásahy člověka na tváři krajiny) a negativní „po“ (zásazích člověka na tváři krajiny). Film by tak za těchto okolností byl jakýmsi pomníkem monumentality (ať už je jejím tvůrcem Matka příroda/Boha, či lidská ruka). Divák se má pouze kochat! Myslím, že tohle čtení podporuje fakt, s jakým nadšením (tj. ne-autoreferenčně) využívá Godfrey Reggio výdobytků soudobé techniky – leteckými záběry počínaje, kamerami umožňující fast motion záznam konče. Vyjevující se majestátnost písečných dun či bouřícího moře zkrátka vyvstává až v percipi moderního člověka, neexistuje sama o sobě. II. Titul, který si tvůrci pro svůj film zvolili (Koyaanisqatsi – v překladu z jazyka kmene Hopi „život vyvedený z rovnováhy) + to, že jeho původce (Indiány) asociujeme s trvale udržitelným způsobem života, však zakládá alternativní – diachronní – možnost výkladu. Zde už divák musí porovnat, ptát se po poselství díla. Logikou tohoto interpretačního schématu je předěl, diskontinuita, kontrast. Lidské tvoření je nedokonalou nápodobou tvorby Matky přírody/Boha. Ač na pohled velkolepé, oproti dílu Matky přírody/Boha nicotné, se spoustou externalit – ať už ekologických (vrypy do krajiny, jichž jsme původci, vedou k vymírání ostatních živočišných druhů, nepřestaneme-li překreslovat tvář přírody, hrozí nám v krajním případě rozpad ekosystémů, lidský pobyt na této planetě se může stát reálně nemožným), tak sociálně-antropologických (mající vliv na podobu našich vztahů vůči druhým, našim pracovním návykům a toho, kterak trávíme svůj volný čas). Buď jak buď - ať už se rozhodnete číst toto dílo jakožto hrdého obyvatele planety Země, zamilovaného do vší té krásy a vznešenosti kol nás, nebo jakožto varování (osobně jsem napoprvé vnímal hlavně ten apelující tón, nesouměřitelnost lidského a přírodního světa, až napodruhé jsem si začal všímat i krás našich měst, nezřetelného půvabu zabydlování prostoru) -, když se za něčím ženeme, vypadáme tuze směšně! Vážně by to chtělo asi zpomalit! [8.4.2022, 14.12.2022] () (méně) (více)