Kukačka

Lehce, jako zamyšlení nad nesmyslností války, lehce úsměvné, na konci až takřka mystické, takhle přesně na mě Kukuška působila. Nejdřív jsem si myslel, že je to název hlavní ženské hrdinky, ale až v průběhu sledování jsem zjistil, že je to název pro něco úplně jiného a to zběhlého odstřelovače. Ten spolu se svým ruským nepřítelem a rodilou laponskou dívkou tvoří opravdu bizarní trojúhelník. Fakt, že každý z nich mluví úplně jiným jazykem a navzájem si vůbec nerozumí, jim rozhodně nebrání v navázání „ dodavatelsko-odběratelských“ vztahů, které hlavně hlavní hrdince změní život. Úplně se vším všudy. Ale to až úplně na konci. (24.09.2014)

Kukuška má naprosto skvělý příběh. Namíchala do kopy jednu Laponku, jednoho ruského vojáka a jednoho vojáka pro změnu z Finska. Ti se během druhé světové války musí dohodnout a jelikož je Laponka ve svém obydlí již několik let sama, bude od chlapů něco požadovat. Především sex. Celý film je ale odvyprávěn tak překrásně a upřímně, že se na film budete usmívat od začátku do konce. Závěr pak potvrdí klasickou frázi, že nic není věčné a i jedna kapitola Kukušky bude muset skončit. Viděno na základě Challenge Tour 2015 (17.04.2015)

Kukuška začíná zvolna a její úvod nedává skoro vůbec tušit, jak moc vás přibližně po půl hodině vtáhne do děje a odmění vás tak za vaši trpělivost. Najednou se skvěle bavíte a ani nevíte, kdy to vlastně začalo. Jo, téma je vlastně vážný, film se odehrává za války a dvě ze tří hlavních postav jsou nepřátelští vojáci, ale z jejich soužití s laponskou dívkou na samotě uprostřed pustiny na rusko-finských hranicích šlo těžko vydolovat víc humoru. Navíc napětí mezi dvěma muži je pořád shazováno bohorovností Laponky. Humor navíc neni prvoplánovej (snad až na závěrečnou scénu, která je ale ve filmu jaksi navíc) a prostoduchej, vyplývá z rozdílných povah a odlišných kulturních zkušeností všech tří zdařile vykreslených hrdinů, je vkusnej, dobře pointovanej... Vážnější momenty dávají vyniknout těm komickým a naopak, Laponka Anni je navíc neodolatelná svým vystupováním a způsobem komunikace, prostým jakýkoli přetvářky. (30.01.2007)

Rokožkinovo oblíbené téma možností komunikace napříč jazykovými bariérami, zasazené do scenérie až lyricky nádherné severské přírody a historických kulis druhé světové války. Zprvu nesouvislý a náhodně vznikající trojúhelník Fina, Rusa a mladé Laponky postupně dostává jasné kontury a spěje osudově ke svému rozbití, vnější kauzální řetězec doléhá i na hrdiny tohoto filmu... Lidé tu mluví, aniž by si slovo rozuměli, a přesto se svým způsobem domluví, pro diváka pak vzniká možnost pousmát se nad absurditami monologů odlišných komunikačních vzorců složených do paradoxně fungujících dialogů, převládá intuitivní potřeba dorozumět se a živočišné propojení na základě nejprimitivnějších lidských potřeb (jídlo, sex, nepřátelství, náklonost...) Hlavní hrdina Veiko (dvorní Rogožkinův herec přesvědčivě lidský Ville Haapasalo) zastižen svým Prométheovským osudem bojuje s ,,nepřízní bohů" a pokouší se vyhnout své predestinaci - leč marně, válka a s ní i v těchto ,,božích" místech úzce propojená smrt si ho v závěru filmu přes jeho veškerou snahu nachází... (jeho smrt zapříčiní opět selhání komunikace) Podobný osud sdílí i druhý mužský hrdina - ruský voják Ivan, který je za ,,zradu" v rámci politických čistek uvnitř Rudé armády odsouzen na smrt a jelikož smrt sám přináší (jeho rukou umírá Veiko), nemůže spočinout čistý... Oba dva muži jsou jako ,,kukaččí" vejce zaneseni do hnízda mladé Laponky, která se i přes omezené zdroje svých zásob obou ujímá, Ivanovi zachrání život a s Veikem se pak citově a sexuálně sblíží, udržujíc si však od obou zdravý, životem v pustině poučený odstup. Navíc velmi silný a efektní závěr, kdy mladá Laponka svými šamanskými ústy v intencích svého narativního světa volá umírající Veikovu duši zpět do světa živých a ona její volání zaslechne... Silný a hluboký film, zobrazující střetnutí tří tak odlišných světů. Takhle se i dnes civilizačně a obsahově míjíme s jinými a hlavně vzdálenými kulturami... (30.01.2007)

Transcendentálny zážitok z iných (filmových) dimenzií, ktorý príjemne hreje ešte pár hodín po pozretí. Mozaika charakterov, tak (ne)dokonalo ľudská a uveriteľná, odhaľuje o vojne v náznakoch omnoho viac ako prvoplánové zobrazovanie zabíjania. Splynutie, či stotožnenie sa s aspoň jednou postavou je priam nutné a prežívanie emócii priam bolestné. A koniec to všetko len potvrdzuje. (20.02.2008)