poster

Schmitke

  • Německo

    Schmitke

  • Slovensko

    Schmitke

    (festivalový název)

Komedie

Česko / Německo, 2014, 94 min

Nastala chyba při přehrávání videa.
  • MMR
    ***

    Csfd by měla mít ve svých řadách někoho, kdo se bude na tyto nové filmy dívat a určovat k nim žánr, aby pak diváci jako já neztráceli těmito filmy čas. Já chtěl komedii. Tohle mi ovšem jako komedie nepřipadá.(20.3.2016)

  • slunicko2
    ***

    Atmosférický kafkovský film o lidském bloudění. 1) Na můj vkus příliš dlouhé a nepřehledné. 2) Pěkný kluk je 29letý Johann Jurgens (spolupracovník hlavní postavy Thomas). 3) Výstižný koment: Kmotr76, Tom_Lachtan.(16.4.2016)

  • packa
    ****

    Pomalý příběh, vyprávěný spíš obrazem než dialogy, s bizarními figurkami domorodců na české straně hranice. Vrtulí víc než v Angel Heart, do toho hraje Dvořákův Vodník op. 107 a já nebudu ani naznačovat, jestli jsou tyto motivy ve filmu náhodou, nebo je hlavním záporákem ďábelský vodní skřet. To už si čtenář těchto řádků bude muset zjistit sám. Snad jen na jedno bych měl upozornit - kdo nechce přijít o vyřešení jedné příběhové linky, ať z kinosálu neodchází před koncem závěrečných titulků... Jó a abych nezapomněl, Kurth + Vršek + Dvořáková jsou zralí aspoň na nominaci na cenu akademie.(13.9.2015)

  • NinadeL
    ****

    Koprodukce je cesta. Pokud už teď je něco jasné, tak současný český film má na výsledky hodné superlativů pouze za předpokladu, že se spojí s některým ze svých sousedů. Česko-Slovenské filmy jsou jakoby samozřejmostí, ale skvělé jsou i řešení Česko-Německá, Česko-Rakouská a Česko-Polská. K výběru je logicky mnohem více herců, téma se nesní utápět v české malosti už z principu a formálně také není důvod, aby byť jen jediný člen štábu byl začátečník. Takže ano, Schmitke je skvělý film a nefunguje jen na propagaci krás Krušných hor, což by byl zřejmě hlavní problém výsledného tvaru, kdyby se zůstalo jen u řešení Česko-Česko. Takže díky za zajímavý exkurz do Sudet tak, jak si to tato svébytná krajina zaslouží. Kdykoli si dám znovu. #finaleplzen(11.5.2015)

  • JitkaCardova
    *****

    Není to komedie, byť se s mrazením v týle a třetím okem pomrkávajícím do jiné dimenze budete i hojně usmívat. Není to mysteriózní a není to drama, jako by si film důrazem na civilnost, všednost a zapadlost prostředí té mírně magické zápletky z podobných žánrů dělal legraci, přitom nijak nezlehčuje důležitost toho, čím si hlavní hrdina prochází. Na několika rovinách (ironizací art-eko, art-natur, spirit-art a podobných vzdělávacích filmových balíčků, reálně magickou kamerou, zachycováním člověka v jeho malosti a zároveň i v přirozeném a všudypřítomném přesahu, kdykoli se někdo začne soustředit a vnímat fluidum svého okolí, jeho prodyšnost, plnou tajemných bran, ad.) to silně rezonuje s posledními mistrovskými filmy Kelly Reichardt, ale je to naprosto samostatné, originální a vzácně sepjaté dílo, u něhož navíc nesehrála žádnou roli výše rozpočtu. *** Výborně navozená atmosféra, obrazem, vývojem situací, který promyšleně balancuje mezi lehkým a tíživým, i celou nesmírně originálně propracovanou zvukovou stránkou (a nemám na mysli jen specielní, uměle vytvořené ozvučení větrné elektrárny a dalších ventilátorů, ale i původní zkomponovanou a orchestrem nahranou filmovou hudbu, a celkovou vrstevnatou kompozici soundtracku, která je ústrojnou součástí děje, zvuky jsou tu oživlé a nesou sdělení), není samoúčelná, film má vtahující dějovou linku, po níž vás povláčí zasmyčkovanou bludištní realitou stavů lucidního snění a halucinující unavené či zabloudilé, avšak hledající mysli, v takových zákrutách realistického, všedního rámce příběhu a u tak zdánlivě obyčejné postavy, kde bychom se toho nadáli nejméně. Závěr je pak příjemně ironickým vyústěním příběhu o duševní cestě k uvolnění: nikoli inženýrova dcera, která se vláčí po indických klášterech a učebnicově nasává energii z kamenů, ale on sám v medvědí ušance nakonec nachází (nebo prostě přijímá) svobodu - ať už k tomu došel v hloubi lesů, či v hloubi sebe sama, ať už bdící, nebo snící. Tak či tak tu cestu vykonal sám, vlastním pohnutím mysli, tak či onak sám sebe vnitřně osvobodil. A kdo ví, možná to začalo tím dceřiným onyxem v dlaních. A nebo mediální zprávou o Medvědím muži - zajímavá představa, podpořená zasmyčkovaností postavy v časoprostorových bludištích příběhu, je, že tím Medvědím mužem byl nakonec Schmitke sám. Že to celé začalo voláním divočiny vlastního podvědomí. V tomhle jednoduchém čtení příběhu jako cesty člověka k duševnímu uvolnění, kdy se mysl podvědomě obklopuje symboly, signály a vidinami, které se zhmotňují v nápovědách, aby kruhem pochopila, co v sobě dávno ví (aby se Schmitke hledající potkal se Schmitkem uvolněným), lze vidět svěží, originální paralelu s hlavní linií všech Lynchových děl. *** Bonus: Doporučuji počkat si po konci titulků na vtipnou tečku za příběhem - zprávu v hlasové schránce jednoho z mobilů. Není to nezbytně důležité, ale leckomu to jasněji dourčí mezeru ponechanou v hlavním vyprávění, zdánlivé nedořečení.(24.3.2015)

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace