Vlak

Film je především skličující, když víte, kam celý vlak jede a jak to s lidmi naskládaných ve vagonech pro zvířata většinou skončilo. Na pozadí se však objevuje skutečnost, že i v takových těžkých chvílích se lidé mohou chovat jako lidé, mohou projevit cit, něhu a pochopení, byť cesta na kterou nastoupili, končí v pekle. Cítíte, že i když lidi přesadíte do vagónu pro zvířata, nestanou se zvířaty a lidskost je pořád to, co nás od zvířat odlišuje. Koncert v podání Romy Schneider a Trintignanta. (04.08.2011)

Film se zmítá ve značném rozpolcení. Z dnešního pohledu bychom ho nazvali televizním snímkem. Skvělí herci, ale bohužel ostatní složky pokulhávají. Mě jako kameramana doslova drásalo obrazové klišé světla v dobytčáku. Film si může dovolit nemít obličeje herců stále rozjásané, jako to měla televize. Tady, přestože se děj podstatnou dobu odehrává ve vagóně pro dobytek, kde nejsou okna, světelná nálada se mění. kamera zásadně nesnímá celek vagónu, aby se divák neorientoval a podle dení doby se světno nepochopitelně mění. Když je den, je vše přezářené, večer, když se zapálí petrolejka, je světlo žluté a poprvé aspoň trochu reálné a když je tma a většina cestujících spí, je světlo tmavě modré jako od noční oblohy. Pokud vlak vjede do tunelu na chvíli se trochu setmí. Je to vlastně televizní svícení, které nemá s tím filmovým moc společného. Černobílé archivní výplně byly snad zbytečné a určitě dlouhé. Samotný závěr mě vlastně zklamal, protože předznamenal určitý posun, který se ovšem už nekonal. (06.10.2019)

Obsadenie je zrejme vôbec tou najsilnejšou stránkou tohto filmu, ale zároveň podotýkam, že konkrétne iba v dvoch prípadoch, keďže ten ostávajúci ansámbel, ma nijako zvlášť ani extra neoslovil, nakoľko scenár im v žiadnom prípade neponúkol ani toľko málo hereckého priestoru, koľko vlastne dostali zväčša tieto dve ústredné postavy Juliena Maroyeura a Anny Küpferovej, a to vo veľmi zaujímavých podaniach skrz Jeana-Louisa Trintignanta a Romy Schneiderovej, a tak v podstate tie zvyšné postavy, vyslovene vnímam iba, ako akúsi štandardnú výplň daného priestoru, teda v tomto prípade nie len v podobe titulného vlaku, ale súčasne snáď i v ostatných častiach francúzskych, exteriérových oblastí, kde taktiež častejšie dochádzalo ku nebezpečným situáciám, čomu sa rovnako ani nie je príliš čo čudovať, lebo francúzske obyvateľstvo sa totižto sťahuje z dohľadu nemeckých okupačných síl, ktoré pomaličky obsadzujú toto rozsiahle územie, a tak sa tým pádom začína systematickým spôsobom odvíjať určitý príbeh, ktorý určite nie je ďaleko vzdialený od pravdy, dokonca by som danú problematiku podtrhol v tom význame, že podobné romániky boli i naprosto bežným javom počas obdobia vojnových konfliktov, no najskôr by som tiež podotkol, že typické muchľovanie, aké som povedzme videl v dotyčnom poslednom vagóne, skrátka, bolo na dennodennom poriadku, ak to tak môžem nazvať? • Zase si treba položiť otázku i v tom zmysle, že ak by som sa neustále pozeral iba na tieto dve hrdličky, tak by ma to pravdepodobne začalo pomaly nudiť, až možno trochu viacej unavovať, a práve preto je tento počin doslova nabitým množstvom vedľajších postáv, za to ale s minimálnym priestorom na samotnú realizáciu, i keď niektoré ksichtíky si divák jednoznačne zapamätá, trebárs a predovšetkým, protagonistova, tehotná manželka v podaní Anny Wiazemskej, mimochodom v dobe nakrúcania - skutočnej manželky predstaviteľa - „Francúzskej novej vlny,” Jeana-Luca Godarda (pozn. recenzenta). • Francúzsky režisér Pierre Granier-Deferre, vytvoril pomerne dosť komornú snímku s dvomi bravúrnymi, hereckými prejavmi, zatiaľ čo takí jeho americkí kolegovia - John Frankenheimer v spojení s Arthurom Pennom, o rovných 9 rokov skoršie, taktiež nakrútili rovnomenný titul Vlak, no tentoraz s Burtom Lancasterom v hlavnej úlohe a s ďalšími, vynikajúcimi hercami v zálohách, čo je už totiž počin na úplne inej úrovni, než zrovna tento aktuálne recenzovaný, ó áno, a obidva sú dejovo zasadené do 2. svetovej vojny, no každý z nich má odlišnú, dejovú štruktúru, pričom napokon musím skonštatovať, že predsa oba vleky, pardon vlaky, vrelo odporúčam, i keď sú si také rozdielne. (21.06.2023)

Názov skutočne neklame, vlak sa nachádza v drvivom počte záberov a keď ho nevidno, tak ho počuť. Finále filmu sa však odohráva už v meste. Ide vo svojom jadre o milostný príbeh určený najmä pre romantické ženy, ale na pozadí tragických udalostí. Nejde tak o žiaden sentimentálny príbeh, dočkáme sa aj veľmi znepokojivých záberov. Záver je ale patrične otvorený, domnievam sa však, že ak by scenár hneď troch autorov (možno tu bol problém) bol jasnejší, priklonil by som sa k štyrom hviezdam. No a ďalší menší problém som mal s hlavnou mužskou postavou. Trintignant tu pôsobí ako čestný muž, ale v podstate bez problémov podvedie manželku a ako sa neskôr dozvieme, nebolo to prvýkrát. Tie emócie ale na mňa fungovali. 70% (04.10.2019)

Onen proklamovaný realismus opět stojí a padá s vynikajícími hereckými výkony. Úsporné herectví Trintignanta jde ruku v ruce s přizpůsobivým herectvím Schneiderové. Ona se přirozeně cítí jako Alsasanka, on stoicky přijímá nevyhnutelné. Bohužel vše ostatní je podmíněno tradiční optikou 70. let, která se neobtěžuje s dobovou výpravou a vystačí si s pár starými kufry, což není mnoho. Události z let 1940/3 by potřebovali zásadně odlišit. Za tři roky bude nicméně Granier-Deferre pokračovat v tomto trendu a zmate diváky v Ženě u okna tím, že ani nebudou tušit, v jak velkém časovém rozmezí se má celý příběh odehrávat. Škoda té perličky ze zákulisí, která nehovoří jen o vztahu hlavních hrdinů mimo plátno, ale také o tom, že Romy odmítala svůj filmový kostým doplnit o jedinou logickou rekvizitu - postarší vrchní část paleta ze sezony 1938/9. (17.11.2011)