Klepáním se neobtěžuj

Předělal bych to, rodinnou vazbu strýc- neteř bych zpřetrhal, postava liftboye by tak zmizela, a Marilyn by na konci odešla na inzerát do dalšího hotelu. Jinak ale musím souhlasit s některými kolegy - když Marilyn hraje žádostivou (no ano, nadrženou) buchtu a maluje si rty, je k sežrání a její v tomhle filmu latentní sex-appeal není zase tak latentní. Jakmile ale přejde do stupně vyšinutá, herecky a výrazově tomu v přesvědčivosti něco chybí. Richarda Widmarka jsem neznal (byť to podle všeho bylo už mé páté setkání s ním), je výrazově i hlasově hodně podobný Franku Sinatrovi. (25.05.2014)

Don't Bother to Knock je jedním z pěti filmů MM roku 1952. Další noir po Langově Clash by Night. Předlohou byl román Mischief Charlotte Armstrong z roku 1951. Armstrongová byla tehdy populární autorka napínáků, u nás je dodnes prakticky neznámá, nikdy překládána nebyla. K filmu snad jen tolik, že MM se královnou noirů nikdy nestala, nicméně kritika ocenila její podání labilní antihrdinky a pro další roky měla lepší pozici mezi tvářemi 20th Century Fox. (26.09.2021)

Existuje akési nepochopiteľné povedomie o preceňovaní Marilyn Monroe a o tom, že bola mizerná herečka, ale stačí si pozrieť zopár desiatok dobových filmoch a jej výnimočnosť a charizma je úplne nespochybniteľná, nehovoriac o tom, že nikto nedokázal zahrať krehké žieňa tak ako ona. V Don't Bother to Knock túto svoju klasickú polohu prekladá s psychicky rútiacou sa schizofreničkou a výsledkom je skvelá napínavá jednohubka. (17.05.2020)

Viděno na Noir Film Kokořín, zařazeno asi spíš kvůli Marilyn, než kvůli noir. Navzdory komentářům, které vyzdvihují její, podle všeho překvapivě zdařilý, herecký výkon, si myslím, že role psychicky narušené dívky byla na Marylin prostě moc a její herectví je v tomto případě až příliš divadelní. Osobně mi ví sedí, když Marylin hraje postavu, která je, no, víc Marylin. Jinak ale dobrý, příběh je adekvátně komorní, uzavřený jak počtem postav, tak místem a časem v němž se odehrává, akorát je prostě takový průměrný... (03.11.2013)

Nebál bych se to nazvat pohádkou, což jasně podtrhuje konec. Widmarkovi s jeho charakteristickým herním projevem jsem se musel trochu smát, protože to vypadalo, jak kdyby byl trochu nesvůj z toho, že je tam někdo ještě větší blázen než on. Pořád jsem v něm tak trochu viděl Tommyho Uda, i když to byla úplně jiná role. (03.12.2022)