Love

Pornografie slovem, nikoli obrazem. Podobně umělecké kompozice rozmanitě propletených těl jako u Noého v hardcore pornu neuvidíte. Těla jsou přitom snímána převážně v celcích (nikoli fragmentarizovaně), v nichž je nápaditě a přitom poměrně decentně pracováno s barvou, hrou světla a stínů i hloubkou prostoru (ačkoli 3D efekt si uvědomíte spíše díky výstřiku do kamery). Ovšem tuctovým příběhem a strojenými větami, které hrdina s tváří mladého Dennise Hoppera (ovšem bez jeho charismatu a živočišnosti) pronáší, nemá Love k pornoprodukci daleko. Neochota vést jasnou dělicí čáru mezi láskou a sexem není moc efektivní, pokud jinou než tělesnou podobu lásky příliš neberete v potaz. Podstatná část vztahu Murphyho a Elektry je rekapitulována prostřednictvím strkání jistých objektů do jistých otvorů, na což je sice zásluhou hezkých těl mladých herců pěkný pohled, ale uniká mi, co jiného než vzrušení si z toho má divák odnést (ale rád si to nechám vysvětlit od toho, kdo Noého záměrům rozumí lépe). Chápu, že fyzické pojetí lásky odpovídá skutečnosti, že protagonista je sebestředný čurák, který ničím jiným než vlastním čurákem moc nepřemýšlí (má ovšem dobrý filmový vkus, jak dokládají plakáty z filmů jako M, Taxikář nebo Zrození národa, mezi které jako kdyby se režisér chtěl se svým dílem zařadit). Noé se ale neumí rozhodnout, zda kvůli tomu Murphyho odsuzovat (čemuž odpovídají vnitřní monology, odhalující, jak velký čurák ve skutečnosti je), nebo s ním soucítit - stesk za láskou v podobě, v jaké na ni Murphy vzpomíná, není po většinu filmu nijak relativizován (nemluvě o autobiografických rysech postavy nebo jeho pojmenování syna jménem Gaspar). Teprve v poslední třetině neúměrně dlouhého filmu se mění způsob, jakým jsou intenzivní sexuální sblížení rámována. Už ne jako aktivita krásná a příjemná, ale temná, vysilující a vyprázdněná. Tedy podobně jako ve Studu. Vzhledem k tomu, že tyto temnější scény se chronologicky odehrály před těmi příjemnějšími, jsme vedeni k přehodnocení i dříve viděného. Vyvstává otázka, zda Murphy nebyl po celou dobu, co jsme jej sledovali, nikoli muž bezhlavě zamilovaný, nýbrž prostě závislý na sexu. Ambivalentní závěr, značící možná propad do pekla vlastních vášní, možná upřímně míněný soucit s Murphyho příliš pozdním (jako v každém melodramatu) procitnutím, však v kontextu mnoha předcházejících minut nevnímám jako podnětnou výzvu směrem k divákovi, ale pouze jako poslední projev tvůrčí bezradnosti, kterak natočit smysluplný film, který by s divákem komunikoval téměř výhradně pomocí erotických scén. Jiní tvůrci, například Nagisa Óšima v Koridě lásky, dokázali předložit funkční řešení. Gaspar Noé jenom dvě hodiny zkouší možné způsoby a zuřivě si při tom honí ego. Chvílemi podmanivě, povětšinou nezajímavě. 50% (11.09.2015)

Gaspar Noé jako pornopatetický deromantizátor. Nejsem si úplně jistý, jestli jsem potřeboval sledovat další režisérovu autopsychoterapii. Už u Enter the Void se dalo soudit, že jeho životním tématem je vyprázdněnost opulentních proklamací, že má problém s rodinou, sexualitou, drogama a že nebyl asi tak úplně chtěným synem. Říkám si, jeslti on neni tak jako lehce monotematický. U Enter the Void jsem mu pod dojmem uhrančivé extatické depky dokázal odpustit i jeho největší slabinu, a to že stejně jako například můj další oblíbený mistr patosu Darren Aronofsky otevírá témata, na která intelektuálně zkrátka asi nemá. Love zdaleka nejde tak na dřeň a intelektuální deficit se tak odpouští mnohem hůře. V Enter the Void přepálil s podivnou paralelou na Tibetskou knihu mrtvých, u Love snahou natočit jakýsi zobecňující manifest pravého obrazu Lásky, který mimoděk právě lásku zaměňuje za závislost a sebedestruktivní jednání za přirozený princip lidského konání. Vše by bylo odpuštěno větší dávkou sebereflexe a zdůrazněním toho, že jde o unikátní příběh bez ambice tvářit se jako obecná pravda, ale několik málo replik odkazujících na režisérovo egohoničství jsou spíše pózou než schopností nahlédnout vlastní slabiny. ___ Esteticky jde o výjimečný zážitek. Sex je zobrazen krásně. Kdyby tohle byl standard pornoprůmyslu, to by bylo na světě krásy. A ani přes explicitní nahotu snímek nesklouzává k samoúčelné vulgaritě. Už jenom kvůli těmto scénám má smysl Love vidět. Zároveň jsem ale neviděl v hlavních rolích Noého filmů horší herce - ve smyslu hereckého povolání, což bude asi s explicitností sexuálních scén úzce souviset. Co jsem si ale užil, je způsob skládání příběhu, kdy nám autor téměř až do konce (který měl jako obvykle přijít mnohem dříve, než přišel), velice pečlivě předkládá indície, na základě kterých divák průběžně totálně střídá své sympatie k hlavním postavám a pravidelně přehodnocuje a doplňuje, svou konstrukci budovaného příběhu. A soundtrack je skvělý. (07.10.2015)

Noé se nesnaží být kontroverzní, jeho Love se ani nesnaží být (a ani nepotřebuje optiku Xaviera Dolana jak napsal POMO). Love je sexuální chuť, vášeň po partnerovi na začátku vztahu, bohužel bez vystříkání na tvář nevědomého diváka s emocionální vsuvkou, nebo melancholickou vzpomínkou. Love je o vztahu na úplném začátku, krásně zobrazená touha, bohužel, jen v sexuálních praktikách, což je škoda. Love potřebuje detailnější až chirurgicky vtaženou vsuvku, zobrazení vztahových a životních událostí, a hlavně lásky se všemi tvrdými následky, jakou disponovala Adèle. Je to škoda, ale sledovat to s ženskou, určitě bych z filmu nic neměl. Noé by se mohl vrátit k temnotě, kterou má v sobě. To by v kinech dnes málokdo rozdýchával. (27.12.2015)

Pseudo-art v krystalické podobě posouvající hranici až k pornografii. Kdepak pane Noé je to druhé setkání a zatím jste mě vůbec nepřesvědčil o svých kvalitách, které by měli z vašich filmů prohlubovat prožitek. Zatím jsem měl jen možnost spatřit ono vyprázdněné NIC a v případě Love to platí dvojnásob. Příběh sice líčí tragický osud jednoho amerického floutka a jeho dvou "bičíš", propletené vztahy, životní rozhodování a odráží vnitřní pocity svých protagonistů. Ale stále z toho dýchá tak povrchní zpracování nevyjadřujíc jedinnou kloudnou myšlenku, sdělení či podstatu dění událostí. Do toho různé hrátky se stříhem, poblikávání obrazu a snaha imaginaci postrčit do hlubší roviny, ale v mých ústech zůstává akorát tak pachuť prvoplánovosti a jako třešnička na dortu ještě řádná nuda k tomu. Nenašel jsem zde moment hodný obdivu. (16.11.2015)

Příběh o zapovězeném pornofilmu, který odvážní režiséři v 21. století oprášili a udělali z něj umění, selhává s přihlédnutím k historii kinematografie. Už před 40 lety vznikaly formálně vyspělé „artové“ pornografické filmy, jen se samozřejmě nikdy nestaly jednotným proudem. Ve svém estetizujícím pojetí pohlavního styku není Noého Love nikterak objevný. _____ Love je Noého patrně nejosobnějším filmem a není to dáno tím, že se v něm mísí stylistika celé jeho dosavadní tvorby. Zdá se, že se více než kdy předtím snaží vybudovat jakousi osobní mytologii – sebereflexivně odkazuje na svůj život, kariéru a nesplněné sny. Vyvstává otázka: naprášil na sebe tímto buřič Noé skutečnost, že považuje lásku za vrchol lidské existence? _____ Paralelně k erotickým scénám skládáme dohromady životní příběh hlavního hrdiny, který je prezentován v nelineární síti flashbacků. Sestavení komplexní představy, jaký byl jeho vztah k přítelkyni, se stane hybnou silou. Sex je stále přítomen, ale málokdy je do vyprávění včleněn s jiným účelem, než demonstrovat momentální stav vztahu. Je to sice vyspělejší než chabě motivované sexuální scény v pornofilmech, vzhledem k Noého způsobu fragmentárního vyprávění a prosté charakterizaci postav jsou však scény dost jednotvárné. Hrdina se velmi záhy projeví jako sebelítostivý pokrytec a přítelkyně jako nepochopená tajemná bytost, v souladu s hrdinovým mužským pohledem. Jejich soužití je vzrušující, experimentální, poté vždy rozpačitě nenaplňující. Máme brát jako lidskou tragédii, že se jejich vztah rozpadl? _____ Když přijde čas vypovídat se z erotických výstřelků, pokouší se Noé poprvé v životě o filosofické dialogy. Je udivující, jak banální moudra postavy pronáší. Progresivní auteur Noé se jako scenárista ukazuje dost neschopný. _____ Temnota 3D obrazu neprospívá, Noé si ale dokáže pohrát s hloubkou ostrosti a ve dvou třech záběrech rozesměje dětinskostí ukázaných oplzlostí. Ani touto snahou se Love nestává experimentálním filmem roku. Pověst ho předchází, až na zobrazení intimit je vlastně konzervativní, ať už formálně (zejména v porovnání s Vejdi do prázdna), nebo myšlenkově. Že je láska nejkrásnější věcí a rozchody bolestivé, je zpráva, jakou nás kinematografie krmí odnepaměti, a Noé k ní moc nepřidává. (04.10.2015)