Čarodějnice

Čarodějnice je návratem k základům žánru, jehož filmová podoba vykrystalizovala ve 30. letech minulého století, tedy návratem k pečlivé práci s atmosférou. Můžeme sledovat postupné znejistění a ztrátu opor formujících duchovní a fyzický svět přistěhovalců do Nového světa v 17. století. Strádání vede až k rozpadu rodiny, již máme tendenci považovat za základní stavební kámen společnosti. V oné době byla nejdůležitější komunita. Mimo ni existovalo jen živoření a z dlouhodobého hlediska nulová šance na přežití v divočině. Klíčová pro snímek je už úvodní scéna vyobcování z lůna církve a komunity, tedy nejkrutější možný trest, tvrdší než trest smrti. To, co následuje, je logický pád do temnoty a zmaru. Tak, jako jsou šamanské kouzelnické rituály realitou kmenových přírodních kultur, jsou čarodějnice realitou pověrami a náboženstvím formovaných lidí raného novověku. Střet pobožnosti, jejíž hloubku si sekularizovaní Evropané zkažení vědou a moderními technologiemi neumí představit, se svobodomyslností a hedónismem vyznavačů hříchu, je právě tím, co činí snímek tak působivým. Čarodějnice není efektní a draze udělaný film, je ale precizně natočený se znalostí tématu a vědomím, čeho chce filmař docílit, v neposlední řadě se vyznačuje vytříbeným smyslem pro detail. Část popkornově laděných diváků se patrně bude cítit o některé kejkle ochuzená, pro mě je ale snímek ukázkovým příkladem, jak má vypadat horor a kdyby si Eggers v závěru odpustil příliš jednoznačný výklad událostí, mohlo to být za nejvyšší sazbu. Celkový dojem: 85 %. (31.12.2021)

Čarodějnice se již od začátku snaží budovat tu správnou hororovou atmosféru a velice dobře představuje samotný děj s postavami v čele s jedinečným hlasem Juliana Richingse. Samotná čarodějnice je zde znázorněna velice prazvláštně, leč zajímavým a děsivým způsobem, který je vždy podložen mrazivou hudbou. Postupná gradace zde vcelku funguje a i závěr je nadprůměrným. Škoda přebytečných náboženských dialogů a nepříjemné "ukřičenosti". [75%] | 50th KVIFF (11.07.2015)

Vnitřní důslednost theologie, vnitřní účelnost pověry a Boblig měl nakonec přece jen pravdu. Theologie, zvláště protestantská, se jako každá věda vyznačuje vnitřní důsledností, což ji ovšem vzhledem k jejímu předmětu vede do takřka neřešitelných rozporů, jejichž praktickou stránku můžeme vidět i v tomto filmu (rozhovor otce se synem). Podle konkrétního řešení těchto rozporů pak vznikají různé kuriózně vyhlížející způsoby zbožnosti, prožívání i životní praxe, v nichž se důslednost mění v rigiditu a z nichž jeden obzvláště důsledný právě The Witch přibližuje. Pověra se (narozdíl od theologie) nevyznačuje důsledností, nýbrž vnitřní účelností, což opět The Witch jemně dokládá nejedným náznakem. Nejdůležitější na celém filmu je ale nejspíš koexistence theologie a pověry s realitou, což je zde přítomno v několika vrstvách. Pro diváka, který očekává, že sledováním tohoto filmu vstupuje do světa žánru "horror", v němž samozřejmě existují jakékoli entity včetně čarodějinic, bude to film možná hezký, působivý a mistrně naročený, nicméně plochý ve srovnání s rozměrností, jaká se nabízí divákovi, který ho vnímá především jako historickou črtu a trvá na tom, že čarodějnice neexistují. Nejsmutnější je ovšem divák typu pomo, který "si nemože nájsť cestu k postavám zmagoreným vierou". Diváky, kteří si cestu najít mohou, resp. ji ani hledat nemusejí, odkazuji na pěkné doporučení Eodeona. Poznamenávám, že The Witch je jediný film, o němž vím, že je mnohem hezčí, když ho sledujete v horší obrazové kvalitě (srov. různé možnosti na Ulozto). (18.08.2016)

"Dej si jedno a poznej sílu Kozla", "Nech se ovládnout Kozlem". Ehm, to vlastně až po filmu. Film z daleké nicoty, kde nejsou žádní sousedé, jen deprese plynoucí z toho, že si rodinka leze na nerva jak chudobou, tak tím, že si jsou jeden druhému neustále na očích. The Witch mi svou parádní atmosférou připomínala styl Erbenových balad, ale osobně bych snímek pojmenovala spíš The Goat. Za horor bych jej nepovažovala, u toho očekávám, že se budu bát a k tomu nebyl jediný důvod, spíš bych žánr označila za vesnické schizoidní drama s vynikajícím Bolkem Polívkou. Nevím, jak vám, ale mě ho zdejší otecko vážně silně připomínal. Jinak mě dost uchvátil akcent. Tak půlku stopáže jsem se zabývala snahou nezvyklému anglickému přízvuku porozumět, a to si myslím, že angličtinu docela zvládám, po čase už to bylo lepší, ale stejně, klobouk dolů, jestli to amíci dali bez hearing - impaired titulků. Za jeden z nej nej kousků roku bych film nepovažovala, vyjma atmosféry mi nic nedal, do sedačky mě zařezal spíš fakt, že dřepím v kině, ale zůstává otázkou, zda bych udržela pozornost i z pohodlí gauče. Takže máme po filmu a jdeme na toho Kozlika, ale zlehka, ať s ním zejtra nesvádíme boj. (19.04.2016)

Horror? Ale kdeže....sociální drama o rodině, která je v zajetí tmářství a bludů. Nekonečné bláboly o Bohu natahují nijak napínavý ani originální snímek. Z větší části jsem měl pocit, jako bych sledoval švédský seriál Raskenové (1976), pak Čarodějky ze Salemu, trocha z Vesnice a štipec Záhady Blair Witch. Nejlepší tak jsou les, černý kozlík a pošmourný vizuál. Z osazenstva mě zaujala jen dvojčata. Zbytek nehezké rodiny je amatérský přehrávající ansábl z HorníDolní. O co více jsem se těšil, o to více jsem byl ubit nezáživným blábolem bez atmosféry a napětí. Děkuji sám sobě, že v kině jsem tuhle bosorku nestihl... (25.04.2016)