Deň radosti

Odkial - kam - a prečo? (22.02.2023)

Film není vůbec o záchraně železnice na Oravě, ale naopak o jejím zániku, o poslední jízdě zdejší parní lokomotivy zvané Gondkulák. Tu pojal slovenský konceptuální umělec Alex Mlynárčik jako velkolepé umělecké dílo a svého druhu happening. Mlynárčik svými uměleckými akcemi na přelomu 60. a 70. let docela předběhl svou dobu, bohužel se ale až na výjimky nedočkal odpovídajícího přijetí. Hanákův film je pak především unikátním záznamem této akce zvané Deň radosti - Keby všetky vlaky sveta. Blíže k akci samotné viz Chalupeckého Příběh Alexe Mlynárčika nebo Mlynárčikovy vzpomínky Zápisky z cesty A. M. (16.10.2019)

Dokumentárna feéria (neobyčajný záznam s využitím výpravných kostýmov, fantazijných postupov a podobne) o pocte železniciam. Zobrazenie reprodukcií prvpopočiatočných návrhov starých mašín podfarbujú šepkané železničiarsko/etické inštrukcie; výpovede pamätníkov vypomáhajúcich na stavbách podvalov striedajú zastavené zábery, či fotografie a tie zase inscenované zábery s maskami. Koláž rôznorodosti ubiehajúceho života symbolicky tak môže vyjadrovať popri zachytení železničnej performancie aj utekajúci beh života za oknami vlaku. Mnohovrstevné fantazijné, hravé. (15.01.2013)

Šlo by říct, že tenhle film nejde pochopit bez znalosti kontextu, tzn. povědomí o způsobu provedení a myšlenkovém pozadí happeningu Alexe Mlynárčika z roku 1971. Ale vpravdě, ani s touto znalostí není úplně jednoduché proniknout do stylových voleb, které Hanák ve svém filmu učinil. Snímek má být nepochybně oslavou radosti, v čemž Hanák souzní s podstatou Mlynárčikovy akce. Ten dospěl ke konci šedesátých let k podobným východiskům jako téhož času Milan Knížák, totiž k určité formě sociologického umění, návratu umění zpět k životu, tradici, rituálu a pospolitosti. Ve "Dni her" se tyto kvality manifestovaly jednak poslední, velkolepou cestou parního vlaku na staré železnici, která dříve tvořila středobod krajiny (pomáhala lidem cestovat a pomáhala jim v práci), jednak drobnými akcemi (hrami) po cestě, a v neposlední řadě i samotným setkáním (propojením) umělců a místních obyvatel. Potud lze Deň radosti hodnotit vcelku snadno, ale proč ve filmu dominují fotografie namísto záběrů kamery, jaký je smysl šeptaného komentáře a starých novinových inzerátů, jsem nedokázal rozklíčovat. Třeba jednou, až tohle zjistím, budu snímek hodnotit líp. (06.07.2020)

Hanáková obsesia fotografiou a jej štylistické využitie sa prejavilo najviac práve v tomto filme. Pokiaľ si vopred neprečítate, o čom tento film je, tak budete stratení. Z dnešného pohľadu čistá hipsterina, jednotlivé obrázky z filmu by si mohla vylepiť po stenách nejaká predražená bratislavská cool reštika- krčma, ponúkajúca raw koláčiky. (08.05.2016)