Paterson

Jim Jarmusch umí točit o malých velkých věcech a to dokonale. Je to mistr pozvolného (někdo by řekl smrtelně pomalého) tempa, tentokrát nám předkládá týden života řidiče autobusu Patersona ve městě Paterson. Tím jsem pravděpodobně shrnula celý děj, pro atmosféru si musíte zajít do kina ;-). Ps: asi se začnu zajímat o poezii. Je pěkná. (11.01.2017)

Ke skutečné poezii daleko. Hezká, předvídatelná a příjemná próza, ve které se kolem písmen nedočte Jarmuschův fanda nic nového a osvěžujícího. Povědomé zenové akvárko, bylo mi v něm dobře, ale nic víc, nic hloub... [Cannes 20016] Edit: zvykl jsem si, že dobré Jarmuschovy filmy ve mně rezonují dlouhé měsíce. Po Patersonovi nezbylo nic. Ani emoce, ani scéna, ani chuť se do Patersonu vracet. V Jimově zahradě obrazů a veršů nemá šanci přežít. (17.05.2016)

Dráma bez drámy. Snímok, ktorý si len tak plynie, prezentujúci vzájomnú toleranciu či podporu vo vzťahu, dvoch absolútne odlišných osobností. Kým jeden žije mimo reality vo svojom vlastnom svete, druhý sa stretáva s každodennými starosťami či problémami ostatných. Je to pekný film, nedá sa povedať, že by som sa mimoriadne nudil, pričom mi je úplne jasné, že svoje vysoké hodnotenie dosiahol práve pre svoju neskutočne obyčajnú obyčajnosť, no ja radšej drámy, ktoré dokážu s mojim vnútrom trošku "zamávať". No a presne "takýto" Paterson skrátka nie je ... (09.02.2017)

Myslel jsem si, že po dlouhých letech hladového hltání braku se už budu dalšímu Jarmuschově poetizování života "obyčejného" člověka a glorifikaci (nebo aspoň popularizaci) nejrůznějších loserů trochu cynicky ušklíbat, že když neuvidím litry krve, metry vyhřezlých střev, nebo kanibalské mutanty budu se kapánek nudit. Ale nestalo se, opět mě dostal. Tedy on ten jeho hlavní hrdina, vnějškově obyčený člověk z lidu, nebyl zase až tak úplně obyčejný. Nejenom že psal moc pěknou existenciální poezii, ale hlavně (skvělý) Adam Driver je fakt monstrózní zjev. Hlavu, uši, nos, ruce (a kdo ví co všechno ještě) má ca dvakrát větší než je průměr a celkově na mě působí dojmem nepříliš vydařené Frankensteinovy kreatury. A jako naschvál mu pak tvůrci za partnerku vybrali buchtu s vizáží Miss Persia, která byla ovšem na můj vkus až příliš medová a přeslazená a její postava pak v kontrastu s bigfootem Driverem působila nevěrohodně, vyumělkovaně. Ale jinak se mi Jarmuschův svět opět hodně líbil. Svět, ve kterém se s vámi čtyřlístek podezřelých uzenáčů v kabrioletu dá na noční ulici při venčení čokla do přátelského pokecu. Svět, ve kterém se dospělý chlap nebojí sednout si na rampu vedle dospívající holky a klábosit s ní beze strachu, že bude hystericky obviněn z pedofilie a lynchován. Svět, ve kterém si spolu muž a žena po večerech předčítají básně a přehrávají písničky, namísto toho aby neustále zvířecky kopulovali anebo čuměli na bednu. Prostě svět zidealizovaný, takřka snový, takový - přímo se štítím to napsat - laskavě hřejivý (fujtajxl!). Ale nebyl by to Jarmusch, kdyby se do děje nevloudil i stín smutku, kdyby se vlastně celý děj nenesl v duchu neurčité nostalgie a melancholie... (11.09.2019)

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)