Paterson

Jeanne Dielmanová post-industriální Ameriky. Jarmusch dokázal jít vždy až k podstatě. Ať už natáčel western (Mrtvý muž) nebo upírskou love story (Přežijí jen milenci). Nejnověji zbavil všech zbytečných vrstev „slice of life“ drama o životě pracujícího člověka a natočil přirozeně plynoucí film, v němž jsou hlavní hrdina, forma a styl v dokonalém souladu. Paterson má rád poezii Williama Carlose Williamse a svůj obyčejný život, dávající mu jistotu, že se také zítra ráno probudí vedle své milované přítelkyně, posnídá cereální kroužky s mlékem a vyrazí řídit svůj autobus číslo 23. Díky tomu, že většinu dne jede na autopilota, může občas přepnout do básnického modu a vymyslet pár nových veršů třeba o krabičce na sirky. ___ Ve stejných volných verších, v jakých okolní realitu reflektuje Paterson, jako kdyby byl vyprávěn celý film. Nejde o sérii kauzálně provázaných, k vytyčenému cíli směřujících událostí, z nichž jedna by navazovala na další. Podstatné jsou variace a kontrasty. Když Paterson po práci potkává dívku, jde o nečekané setkání, a ptáme se, co z něj vyplyne. Když se probudí v posteli sám, zajímá nás, kde je Laura. Paterson zůstává zenově klidný, působí jako člověk z počátku minulého století (kdy lidé nepoužívali mobily a počítače) a svou rutinu nehodlá měnit. Laura je oproti němu akční a každý den vymýšlí něco nového. ___ Některé motivy vůbec rozvedeny nejsou (únos psa, šachový turnaj), další Jarmusch pointuje jen pro naší radost (nahnutá poštovní schránka). Výsledek pro něj zkrátka není tak důležitý jako proces vzniku, zachycený v případě Patersonových básní tím, že se jejich slova postupně objevují na plátně. Hledání je důležitější než to, zda něco najdeme. ___ Vizuální rytmus, projevující se ve dvoubarevných dekoracích a šatech, které Laura vyrábí, v opakování omezeného spektra záběrových kompozic a střihových postupů nebo v dalších zdvojeních (dvojčata, podobnost Laury a hrdinky filmu Island of Lost Souls), pomáhá i bez výpomoci symbolů a stylistických ornamentů proměnit to, co vidíme a co je navenek tak obyčejné, v něco poetického a jedinečného. Stejná logika je v závěrečném rozhovoru s japonským turistou vztáhnuta na celý lidský život. ___ Můžete pracovat jako lékař nebo řídit autobus a přitom být básníkem. Stačí za každou cenu o něco neusilovat, za něčím se nehnat (protože pak budete akorát zklamáni, že věci nevycházejí podle vašich představ) a přijímat podněty, které vám okolní svět nabízí. Sami pak začnete objevovat poezii ve všedním, každodenním, samozřejmém. Jarmusch tohle skoro buddhistické moudro dokázal vtělit do struktury filmu a učinit jej tak univerzálně srozumitelným. Ve své ozuovsko-bressonovské jednoduchosti neuvěřitelně silný film, který toho sděluje mnohem více, než kolik se toho v něm stane. 90% (04.01.2017)

Poetika všednosti zní jako téma povědomé i mainstreamovému publiku, ale Jim Jarmusch si přeci jen našel cestu, jak to udělat jinak. Citované nerýmované verše budou nejspíš mnohým připadat jako wtf, ale nakonec, když se do toho člověk ponoří, se v tom dá najít určité kouzlo. Na Paterson se mi podařilo se správně, artově naladit, a tak tomu odpovídá i mé hodnocení... 7/10 (19.02.2017)

Nechci Patersona přechválit, ale: Je v něm samurajská rutina (Ghost Dog), je v něm Kaurismäkiho feeling náhodných setkání (Noc na Zemi), je v něm srdečnost malých barových přátelství (Kafe a cigára), je v něm poezie všednosti a tolik typická všeříkající neakce. Prostě je v něm Jarmusch. 8/10 (10.01.2017)

Každodenní život člověka, který má zalíbení v poezii a prožívá pravidelný rutinní den co den. Vstane, jde do práce, naslouchá lidem kolem sebe, večerní venčení končící mezi štamgasty. Paterson je vlastně obyčejný autobusák, o kterém se během filmu nic nedozvíme krom toho, že je neskutečný pod pantoflák s velkou trpělivostí. Během filmu jsem si říkal, že jde o nejméně zajímavou postavu, která postupně začne nudit a mnohem více mě bavili lidé, které potkával během týdne, včetně naprosto dokonalého psa. Postavy během filmu neprojevují moc emocí a zda samotný Paterson ty své vkládal do veršů, toď otázka.Film není nudný, ale děj je prakticky od začátku do konce stejný, bez jakéhokoli zvratu a závěrečná pointa mi byla buď skryta a nebo žádná není......6/10 (17.01.2017)

Skvěle dokreslená poetika v podmanivém hudebním podkladu, až s hypnotickým nádechem. Nejen obrazově a zvukově, ale v hloubce. Vize, rozšířený vnímání, sny, může mít každý na světě, je to věc, kterou nám nikdo nevezme. Jarmusch zachytává, spoutává v podmanivém tempu rozepíná naši duši. Hloubka duše je nekonečná - v každém z nás, stačí ji jen rozevřít. (27.04.2017)