Paterson

Svérázná ikona nezávislého filmu a jeden autobusák, který při venčení buldočka každý večer zajde na jedno, v pauzách se pokouší o poezii, respektuje četně se měnící sny potrhlé manželky. Zatíná zuby. Témata se opakují, postavy přicházejí, ale žádné třenice nebo zásadní dialog nepřináší, a zase mizí. Prostě Jarmuschova oblíbená všednost a obyčejnost vyplouvá na povrch na dřeň. Absence děje, minimalismus, dlouhé záběry, ve kterých nepadne ani slovo. Dny jsou jiné, ale zároveň stejné. Ano, mohli jsme to čekat, ale kupříkladu docela podobné Zlomené květiny s obdobným tragikomickým hrdinou měly naopak svůj osobitý humor, který mi tady ve větším měřítku scházel. Nálada snímku místy prostě ubíjející, je mi líto. Zamyšlení ano, ale přiznejme si, že nijak zásadní. Utápíme se v situacích a slovech, které toho až tolik neřeknou. Tohle nemá šanci přežít. (18.02.2017)

Dokud jsem si nepřečetl pár zdejších komentářů, bláhově jsem myslel, že hlavní protagonista byl diletant, který se pokoušel parodovat poezii. Hlavní myšlenku celého filmu (o ničem) jsem pak hledal v jeho nesoudné, excentrické a sexy perské přítelkyni, která mu hustila do hlavy, že je geniální básník, protože nedokázala rozeznat burgundské červené od krabicového vína z večerky. Z tohoto banálního středobodu filmu jsem cítil ponaučení, že můžete být úplně neschopní a stejně prožít krásné (a velmi nudné) chvilky u své vášně, kterou ale skoro neovládáte ani na základní úrovni (takže perfektní idea přímo pro mě). Jak ale podle orgastických ohlasů šokovaně čtu, to schizofrenní blábolení o krabičce zápalek bylo zřejmě umělecké dílo nevyčíslitelné duševní hodnoty. Paterson byl poetický génius a jeho hlasité uvažování nad dalším přirovnáním hlavičky zápalky k vlasům přítelkyně zase básnický výkon, který pohladí na duši. Zřejmě jsem ignorant, ale budu varovat podobné ignoranty mého ražení, že se jedná o klasický indie film, který se vyžívá ve stereotypním dni/týdnu ještě nudnější postavy, která každé ráno zarecituje své mizerné pokusy o básně, poslechne si v autobuse jeden nudný rozhovor cestujících a pak to celé skončí neskutečně dramatickou scénou (boiler), kdy si pokecá s Japoncem na lavičce u vodopádu o jejich žebříčku nejoblíbenějších básníků (konec boileru). Vzhledem k tomu, že jsem otevřený člověk a po zhlédnutí filmu se cítím i na umělce, chtěl bych s nedovolením přednést svojí vlastní báseň, která je zhruba na úrovni geniální zápalkové poezie mistra Patersona. BALKÓN: Z balkónu pozoruji osamělé psí hovno, leží nehnutě na chodníku, je smrdutě teplé a vábí život, mouchy se slétávají na jeho počest, dovádějí a kladou larvy, zběsilost uspěchaného světa, zbývá tak málo času do jeho konce, usínám na balkóně nudou, po probuzení hovno stále leží, na povrchu krásně tvarované, uvnitř zcela prázdné, po dvě hodiny pozoruji v polospánku hovno, mám z toho hovno, ach, Jarmuschi, to nebylo psí hovno. 40 % (19.02.2017)

Myslel jsem si, že po dlouhých letech hladového hltání braku se už budu dalšímu Jarmuschově poetizování života "obyčejného" člověka a glorifikaci (nebo aspoň popularizaci) nejrůznějších loserů trochu cynicky ušklíbat, že když neuvidím litry krve, metry vyhřezlých střev, nebo kanibalské mutanty budu se kapánek nudit. Ale nestalo se, opět mě dostal. Tedy on ten jeho hlavní hrdina, vnějškově obyčený člověk z lidu, nebyl zase až tak úplně obyčejný. Nejenom že psal moc pěknou existenciální poezii, ale hlavně (skvělý) Adam Driver je fakt monstrózní zjev. Hlavu, uši, nos, ruce (a kdo ví co všechno ještě) má ca dvakrát větší než je průměr a celkově na mě působí dojmem nepříliš vydařené Frankensteinovy kreatury. A jako naschvál mu pak tvůrci za partnerku vybrali buchtu s vizáží Miss Persia, která byla ovšem na můj vkus až příliš medová a přeslazená a její postava pak v kontrastu s bigfootem Driverem působila nevěrohodně, vyumělkovaně. Ale jinak se mi Jarmuschův svět opět hodně líbil. Svět, ve kterém se s vámi čtyřlístek podezřelých uzenáčů v kabrioletu dá na noční ulici při venčení čokla do přátelského pokecu. Svět, ve kterém se dospělý chlap nebojí sednout si na rampu vedle dospívající holky a klábosit s ní beze strachu, že bude hystericky obviněn z pedofilie a lynchován. Svět, ve kterém si spolu muž a žena po večerech předčítají básně a přehrávají písničky, namísto toho aby neustále zvířecky kopulovali anebo čuměli na bednu. Prostě svět zidealizovaný, takřka snový, takový - přímo se štítím to napsat - laskavě hřejivý (fujtajxl!). Ale nebyl by to Jarmusch, kdyby se do děje nevloudil i stín smutku, kdyby se vlastně celý děj nenesl v duchu neurčité nostalgie a melancholie... (11.09.2019)

Na této kapitole z dějin volného verše mě zasáhl jen způsob, jakým Jarmusch vykreslil titulní město. Snad totiž právě ono je hlavním hrdinou, tím, o co ve filmu jde, a básnící řidič autobusu je jen takovým integrujícím prvkem, osou, či spíše: osičkou. Ten svět je totiž znázorněn očima jinak pohlížejícíma a vyhlížejícíma, než jak hledí a vypadají ty jeho. Takový zrak září z tváře jasné, zato autobusákova téměř neměnná maska vše zahlíží, což se zdají vyjadřovat i ony sekvence, v nichž se tzv. „básní“, tj. po snímaném světě plyne to nešťastně univerzální americké písmo. Místo řidiče ale skutečně básní kameraman. Právě nádherně snímané město mi báseň připomnělo nejvíce. Elmes osvědčil své malířské nadání již ve Zlomených květinách. Zde se jeho malba opět maximálně přizpůsobila Jarmuschovu vyprávění. Zvláště artificiálně působí všechny ty záběry, kde ulice a zákoutí města prostiňují nějaké nápisy. Typografie lidských cest a životů. (25.08.2019)

Jestliže bych měl věrně zrcadlit / Patersonovu formu / jež spíše než filmem / zdá se být poezií / potom bych začal / tuží dělat kruhy / na bílém pozadí / naházel několik kamínků do vody / které by po pádu / v dotecích hladiny / znázornily / oblou dokonalost všedních dní / v jemných nuancích / dojmů ze života / za jehož zdánlivě / neměnným povrchem / prosvítají střípky / otázníků a odpovědí / které pozvolna / proplouvají časem / a jako ryby / ukrývají veškerou moudrost / v mnohoznačném mlčení. (07.02.2017)