Hon na pačlověky

Úspěšný novozélandský film je velmi příjemným snímkem, který nabízí kvalitní humor, krásnou přírodu a určitě i jakousi roztomilost... V podstatě tam všechno funguje, dokonce i příběh není vůbec špatný, ale z nějakého důvodu mě Pačlověci nenadchli tolik jako Novozélanďany. Je to fajn, ale Waititiho novější filmy mám mnohem radši. (7/10) (01.02.2020)

Mnohokráte realizovaný koncept dostává famózní zpracování, kde se zúročují všechny přednosti Waititiho – hravá imaginace nespoutaná realismem, ale z reality vycházející, nezměrné sympatie k totálním outsiderům a asociálům, brilantní komediální timing, obliba v lokálních novozélandských motivech, obzvláště těch ze světa nejnižších sociálních tříd a perfektní cit pro naturščiky. V kombinaci s oblíbeným humoristickým románem pak není divu, že se výsledek stal divácky nejúspěšnějším novozélandským filmem všech dob. Podobně jako třeba Stephen Chow kdysi v Hongkongu také Waititi dokáže gagy nejnižšího registru ztvárnit s osobitostí a sofistikovaností. Tohle není žádný jalový bezmyšlenkovitý humor, ale dokonale vysoustružená zábava, která stojí na precizním načasování a dokonale zvládnutém filmařském řemeslu. Už Charlie Chaplin či Harold Lloyd věděli, že spadnout na zem umí každý, ale jen mistr to dokáže dokonale pro kameru. Co na tom, že někteří diváci, to nedokáží pochopit. (12.07.2016)

Vlastně trochu zklamání... i když hned úvodem zaujaly minimální nároky kladené na uchazeče o náhradní péči, dle kterých se dalo usuzovat směřování věcí příštích, avšak zdaleka ne tak "pompiózních" jak bych si přála. Ale jelikož je Taika Waititi můj oblíbenec, budu zaujatá a tato skutečnost se může projevit neobjektivním, nadržovacím hodnocením... Na druhou stranu - pro nějakou tu vyloženě nepovedenou skeč by bylo chybou nevychutnat si i někdy příště netuctovou změť zajímavé hudby, krásné přírody, svérázných charakterů, trefných odkazů i originálních špeků. Konečně, kdo z nás by nechtěl být alespoň občas pačlověkem, už jen proto, že ke všemu, co chcete v životě udělat, potřebujete formuláře... vyplníte ho a pošlou vás do vyššího poschodí, tam musíte vyplnit další formulář, abyste potvrdili, že jste to vy, kdo vyplnil ten první... Přesně. (10.01.2018)

Psanci už tuší. Život ta klidná bouře. Splynout s buší.. Na počest Waititiho „endemitního“ filmu s úžasným soundtrackem jsem si dovolil složit oslavné haiku, ale zároveň musím hravému tvůrci vytknout, že všechna ty kostky ztřeštěného humoru, popkulturních odkazů a absurdity moc nepasovaly do puzzle sociálního dramatu a jeho očekávaného emočního vyznění. Několikaměsíční putování sedláckého Gandalfa a stále objemného Hobita mohlo svádět k dojmu, že novozélandská buš je plná čistíren oděvů a McDonaldů. Beru to tak, že v zemi, kde úřednice sociálky jezdí v obrněném transportéru, je možné cokoliv.. (14.12.2017)

„Nabízíme 10000 dolarů každému, kdo je najde, mrtvé anebo živé…aha, živé. Měli by být živí.“ Vše se odvíjí od toho, zda si dokážete najít cestu k dětskému hrdinovi. Pokud ne, asi se nebudete bavit a film se vám nakonec zprotiví. Mně se to ovšem postupně, po malých krůčkách, podařilo. Zřejmě díky humoru (který spojuje). Paleta vtípků je různorodá, od těch černějších přes ironické, absurdní, střelené až po vyloženě parodické. Tvůrci do snímku zařadili celou řadu filmových odkazů a sem tam si do hollywoodských „bijáků“ hezky rýpnou (nejvíc se podle mě podařila pasáž jak vystřižená z Thelmy a Louise). A nejen humor je různorodý, podobně je to i s žánry, takže některé scény jsou možná až zbytečně vážné či naopak směšné, přesto si myslím, že to pěkně drží pohromadě (i přes např. záhadně mizejícího psa či pušku…nebo to byl záměr?). Waititi mě tedy pobavil i potřetí a já se těším na naše další filmové setkání, tentokrát to bylo za solidní 4*. „Utečeš i dnes v noci?“ - „Ještě nevím.“ - „Ne, mně to nevadí. Jen buď zpátky na snídani.“ - „Ok.“ (17.02.2019)