Až na dno

Podmořská bio-matematička Alicia Vikander a tajný agent James McAvoy. Jí čeká veledůležitá expedice do hlubin oceánu, on se tváří jako inženýr, který ovšem aktuálně plánuje hon na aktivní teroristy. Padnou si do oka a diváka to docela baví. Hmatatelný potenciál vnímáme. On vzápětí padne do somálského zajetí, ona se dál chystá na vysněnou misi a věří, že nezapomněl. Nezapomněl, ale stejně jako ona se chystá na „ponor“ až na dno. Má to určité kouzlo, kameraman se snaží, herci rovněž. Ovšem tak nějak se to v půlce celé zlomí a divák si uvědomí, že tvůrci s onou osudovostí jednoduše neumějí pracovat, spíš žvatlají, celé je to zdlouhavé a prostě neuspokojí. (15.06.2018)

Wenders, McAvoy, Vikander. Takové spojení přece nemůže vytvořit špatný film. Submergence se pokouší pracovat se třemi rovinami příběhu, které se liší i svým žánrovým přístupem. Rovina romantická, tedy úvod v hotelu funguje celkem bezproblémově. Chemie mezi hlavními postavami existuje a síla emočního vzplanutí tak získává poměrně solidní základ pro budoucí děj. Jenže Wenders hrdiny rozděluje a namísto toho, aby s nimi paralelně pracoval v jednom společném žánrovém i stylistickém proudu, nechává každou postavu prožívat vlastní, z hlediska předchozího děje dost nefunkční a bohužel i dost nezajímavý osud. Výsledkem je tak podivný mišmaš, který ve mně vyvolával pocit, jako kdybych sledoval několik jiných filmů, ze kterých se někdo pokusil udělat jeden. Logicky pak celý film jako celek vyznívá do ztracena a vyvstává otázka, proč něco takového vůbec Wenders točil. Myslel si, že to může fungovat nějak jinak? Nebo je výsledný tvar přesně tím, co režisér zamýšlel? Pokud ano, minuli jsme se obloukem. 4/10 (17.05.2018)

"Wendrs, v patnáct-třicet prosím" - "Patnáct-padesát" - "Ne, patnáct-třicet" - "Říkal jste - Avengrs?" Úsměvné a trochu symbolické. Už je to tak, že Wenderse prakticky nikdo nezná, a mnohé z fanoušků jeho starých filmů může i překvapit, že ještě točí, a že jsou jeho filmy i v našich kinech. Pravda, jeho pomyslný formální rukopis je už dávno pryč, nahrazen "rukopisem" od jiných filmů jen těžko odlišitelným, a o plakát v kombinaci se zbytečně vygradovaným českým názvem bych asi taky sám od sebe nezavadil. O to příjemnější je, že uvnitř je to více-méně pořád jeden a ten samý "Wendrs". Jeho životní téma prostoru, tedy vzdálenosti a blízkosti (ať už té vnitřní, nebo i té vnější) je pořád zde, tentokrát variované pro dnešní dobu se všemi jejími hlavními rysy (neviděl jsem toho moc, ale nevzpomínám si, že bych už někde viděl tak přirozeně vybudovanou a sledovanou situaci a s ní spojené emoce, kdy díky mobilům sice můžete být s kýmkoliv ve spojení kdykoliv, když ten druhý ale prostě není, nebo nechce být "on-line", tak....). Wenders k němu navíc přistupuje (jako obvykle) s přímostí a jednoduchostí, bez jakýchkoliv rozpaků, oklik nebo kompromisů. Není to asi film, na který budu ještě za tři roky vzpomínat, ale zdejší ufňukané komentáře typu "tvůrčí bezradnost" nebo "Film, o kterém nejde říct nic jiného, než že asi existuje", považuji za pocity rozmazlených diváků, kteří zřejmě nechtěli jít filmu ani trochu naproti. (12.05.2018)

James začíná plánovat svojí misi v galerii, kde obklopen uměleckými díly rozmlouvá se svými kolegy. Během toho se zastaví u dvou obrazů. Prvním je Mnich u moře (1810) od Caspara Davida Friedricha. Na malbě je zobrazen mnich stojící (a zřejmě rozjímající) oproti moři. Postava mnicha je nepatrná, obrazu dominuje krajina a především nebe. V přeneseném významu je tímto mnichem James, který poprvé potkal Danny na břehu v Normandii. Později, už jako zajatec v Somálsku, se k moři opakovaně obrací, protože skrz něj může být ve spojení se vzpomínkou na Danny. V jedné scéně do moře vchází, se strachem o ztrátu vlastního života rozpíná ruce směrem k horizontu a modlí se. Pod rozpínajícím se nebem, na pokraji svého života, hledí do věčnosti. Druhým obrazem, u kterého se James zastaví, je malba Umělcova noha (1876) od Adolpha von Menzela. Zatímco první obraz byl pohledem na člověka z dálky, v rámě tohoto plátna dominuje detailní pohled na bosou nohu. Je to pohled z blízka na nohu trpícího člověka. James ve vězeňské cele pociťuje chlad země. Je skutečným člověkem, to znamená bytostí, která se stejně jako mnich nachází pod rozlehlým nebem, ale zároveň se nohama dotýká země. Jen díky uvědomění si vlastní tělesnosti a fyzické bolesti, může nahlížet na svoji situovanost, a tedy prostorovou i časovou omezenost. Na somálské poušti je James tím, kdo vzchází ze země a hledí smrti vstříc. Víc v recenzi http://filmaspiritualita.cz/recenze/46-recenze-az-na-dno-2017.html (19.08.2018)

Ten McAvoy má tak trochu smolu. V Pokání dostal ako vojak za partnerku kostru s peknou tvárou Keiru Knightley a tu znova to isté. Alicia Vikander totiž svoje neexistujúce krivky ukáže rovno v plavkách. Ale kým Pokánie malo svoju mega pointu, toto je len romantická tlachárna, konverzačka, ktorá dlho, dlho nevedie k ničomu, počúvate často filozofické žvásty. Asi po hodine sa už začnete nádejať, že to prejde do thrillerovejšej línie, ale nakoniec dostanete len jednu otázku – či tá romanťárna nakoniec skončí dobre. Lenže podvedome tušíte už z výrazu postáv, ako to dopadne. A dostanete aj jednu odpoveď, a to že Somálsko + islam rovná sa úroveň praveku. (26.10.2020)