Aguirre, hněv Boží

Putování za slávou a nezměrným bohatstvím přerůstající v maniakální depresivní pouť zachytil Herzog velmi věrohodně, spoléhajíce se na základní filmařské postupy, jednoduché kamerové jízdy a záběry krásné divoké přírody, vedle kterých nechal vyniknout šílený obličej pomateného Klause Kinskiho, jenž v tomto případě vydal opravdu za tisíce slov. Sice mě tíží myšlenka, že takoví Iňárritu a Emmanuel Lubezki by z daného námětu dokázali vytěžit mnohem objemnější filmové umění, ale i minimalistický Aguirre je svým agresivním psychologickým pojetím nestárnoucím vizionářským dílem... 80% (02.02.2016)

Z dnešného pohľadu je až neuveriteľné do akého rizika sa filmári pustili. Natáčanie v extrémne neprístupných lokáciách za rovnako extrémnych podmienok by sa v súčastnosti určite nedalo natočiť bez výdatnej pomoci digitálnych trikov a iných uľahčení. Vtedy to bolo ale ináč. Pekne prakticky a reálne. Dej ubieha pomaly, až hypnoticky, ku čomu dopomáha hudba a minimalistické herecké výkony s démonickým Klausom Kinskim na čele. (21.07.2013)

"Dlouhé šípy jdou do módy..." Fascinující zpracování jedné z nejtemnějších a zároveň nejméně známých kapitol z dobývání Peru španělskými conquistadory. Pro srovnání doporučuji shlédnout (rovněž výborný) Saurův snímek "El Dorado", který vypráví stejný příběh zcela jinými prostředky. Z "Aguirra" jsem si odnesl mimo jiné i jedno zásadní poučení: Nikdy neplánuj zradu, když nevíš kdo ti stojí za zády :-)). (03.07.2007)

Herzog vytvořil jeden z nejlepších německých historických filmů, který do diváka buší silně hutnou atmosférou. Klaus Kinski svým vzezřením vypouští démona a jeho charisma dýchá v každém záběru. Dobově se výprava podařila zachytit náramně, nicméně s přibývajícím časem to chtělo více gradovat děj nebo přinejmenším nějakou scénu vyhrotit na hranu. Potenciál zde byl obrovský, ale když vezmu v potaz 70. léta, dokážu se s tím smířit......8/10 (04.08.2017)

Aguirre je podľa mňa presným opakom toho, čo si predstavujem pod pojmom heroický historický epos. Alebo aj čisto historický veľkofilm. A to nielen poňatím postáv, ktoré nie sú schopné ochrániť ani svoje ženy, ale aj extrémne pomalým rozprávačským štýlom, kde pri krátkej stopáži máte subjektívny pocit oveľa dlhšieho filmu. Hudobný doprovod kapely Popol Vuh pri veslovaní na mohutnom veľtoku uprostred džungle mi pripomenul Vangelisa, dotvorenie atmosféry je tak dokonalé. Je to jednoduché, mních konvistadorskej výpravy by chcel mať namiesto strieborného kríža okolo krku zlatý, dobyvatelia chcú každý deň vlastniť stále väčšie a väčšie územie. Niekoľko sebcov na zopár metroch štvorcových drevených raftov, plaviacich sa proti prúdu v území, pre nich tak neprirodzenom, ale neveští pre veci budúce nič dobré. Pokiaľ mám porovnávať dva Herzogove juhoamerické exotické filmy, víťazí u mňa síce dlhší, ale inšpiratívnejší a optimistickejší Fizcarraldo. Ja som trochu rozladený z vyhlásenia Nastassie o krutosti jej otca, o ktorom som sa nedávno dopočul v médiách, takže som sa nedokázal tak úplne ponoriť do jeho hereckého majstrovstva, zahrať v jeho prípade šialenstvo bolo zrejme niečím čisto prirodzeným, vyplývajúcim z jeho povahy. (01.04.2013)