Aguirre, der Zorn Gottes
Aguirre, the Wrath of God
Režie:
Werner HerzogScénář:
Werner HerzogKamera:
Thomas MauchHudba:
Popol VuhHrají:
Klaus Kinski, Helena Rojo, Del Negro, Ruy Guerra, Peter Berling, Cecilia Rivera, Daniel Ades, Edward Roland, Armando Polanah, Alejandro Repullés (více)Obsahy(1)
Snímek Wernera Herzoga AGUIRRE, HNĚV BOŽÍ vypráví příběh expedice konkvistadora Gonzala Pizarra, který v letech 1560-61 vedl hrstku mužů do peruánského deštného pralesa, přitahován příběhy o zmizelém městě. Když ho přepadnou obavy, že je jeho výprava bláznovstvím, vybere malou skupinu, která se má vydat po řece a strávit týden bádáním. Prohlásí, že pokud nic nenajdou, expedice bude ukončena. Tato menší skupina je vedena aristokratem Donem Pedrem de Ursua a jeho zástupcem, Lopem de Aguirre (Klaus Kinski). Průzkumníci, kteří plují na vorech, jsou vystaveni útokům nepřátelských domorodců, nemocem, hladovění a zrádným vodám. Posedlý chamtivostí a šílený touhou po moci se Aguirre chopí velení a zabije každého, kdo se mu postaví. Příroda a Aguirreova neochvějná žízeň po slávě z něj nakonec učiní šílence, který velí jen voru plnému mrtvol a povykujících opic. (Cinemax)
(více)Recenze (226)
O ťažkej práci okolo tohto filmu sa toho popísalo veľa. Herzogov prístup, kde takmer v každom svojom filme dáva vyniknúť prírode mi je blízky. Atmosferická hudba a dlhé zábery na ľudí presekávajúcich sa džungľou dávajú už v úvode tušiť, že táto cesta nedopadne dobre. K. Kinski podáva skvelý výkon. Jeho výrazné modré oči plné Božieho hnevu sú v silnom kontraste s očami ostatných členov posádky, z ktorých vycítite skôr strach a obavy. Aguirre je asi jediný, kto verí v úspech tejto cesty. Svojím cieľom je posadnutý a svoju posádku ženie neustále vpred i za cenu, že ho budú nenávidieť. Film rozhodne stojí za pozornosť, ale v ponuke tv staníc ho asi nájdete veľmi ťažko. Ešteže máme ten internet...80%. ()
Ja tie umenia asi nikdy nepochopím. Namiesto postáv som tam videl nie príliš dobre hrajúcich ochotníkov historických kostýmoch a príbeh ma nechytil už vôbec. Totálne som neprijal filmovú realitu, takže mi to v horšom prípade pripomínalo drahší skeč zo SNL alebo v lepšom Pokračovanie Svätého grálu od Monthy Pythonov. Na druhej strane, takto som sa na úkor tvorcov už dlho nepobavil. Ten film je nesmierne zaujímavý svojim vznikom, ale konečný výsledok u mňa s výnimkou asi 2 momentov (cca 40 sekúnd) nefunguje.Akože fakt nie. ()
Mé očekávání byly obrovské, ale nějak mě tato podivnost nezasáhla. Chápu že filmové šílenství se dá natočit takto, ale mě se mnohem více líbí Apokalypsa. 60% ()
Herzog dokázal v několika svých filmech hledat výzvu a následně si spolu se všemi zúčastněnými sáhnout až na dno. Ať už se jednalo o Fitzcarralda nebo Augirrea, výsledek je podobný. Fascinující putování tropickou divočinou, které vede šílený K.Kinski. Plahočení se v bahně, plavba s vory na zuřivé řece či sestup horskými masivy - to vše a ještě více. Hmyz, divocí indiáni i svár mezi jednotlivými členy skupiny. Vynikající kamera, atmosferická hudba. Působivé i po letech... ()
Hněv boží je jeden z těch pozapomenutých klenotů, na které většinu lidí nikdy ani nenapadne natrefit a je to škoda. Herzog je jedním z nejzajímavějších evropských režisérů. Tento film je skvělým důkazem toho, jak relativní je slovo barbar, které tenkrát užívaly evropské země ve středověku pro označení indiánů. To španělští kolonizátoři se chovali neomaleně, povýšeně, barbarsky… jako prasata. Snažíce se přenést pokrytecké křesťanské evropské hodnoty do jihoamerické džungle, působí male, směšně a hloupě. Film je natočen na motivy skutečně zdokumentované cesty. Působí silně autenticky, ani bych se nedivil, kdyby jeho natočení v džungli provázeli silné potíže. Film je poskládán z až hypnotických dlouhých záběrů a je doprovázen úžasnou minimalistickou hudbou. Autentičnosti napomáhají i herecké výkony, jakoby neherců. Samozřejmě, že filmu dominuje postava Klause Kinskeho. Ani moc nemusí hrát, stačí že se pohybuje před kamerou a jeho charisma je dost drtivé na to aby diváka připoutalo. Taková Apokalypse Now ve středověku. ()
Na film západoněmecké provenience solidní podívaná, ovšem u Wernera Herzoga to lze apriori předpokládat! V příběhu se prolíná motiv hledání El Dorada a misií. Není nouze o napětí, akci, dobrodružství, brutalitu a zajímavé postavy. Klaus Kinski v záporné roli opět přesvědčivý. ()
Psychadelický trip tropickou džunglou vyznievajúci skôr ako heroický epos. Celý čas sa skoro nič nedeje: výprava za cieľom, vzbury, pribúda mŕtvych, ubúda síl a horlivého presvedčenia, atmosféru udržiava zvedavosť a geniálny face Klausa Kinskiho. ()
Werner a Klaus, vražedná kombinace. Kam se hrabe tlustý Gérard jako Colón. Po uvedení v Projektu 100 se film dostal i k dětem, které mají cit pro umění jako já cit pro hip hop, tedy žádný. Když se někomu líbí Mádl s Kokotkem, nemá lézt na klause a pak kvičet, jaká to byla nuda, že? ()
Putování za slávou a nezměrným bohatstvím přerůstající v maniakální depresivní pouť zachytil Herzog velmi věrohodně, spoléhajíce se na základní filmařské postupy, jednoduché kamerové jízdy a záběry krásné divoké přírody, vedle kterých nechal vyniknout šílený obličej pomateného Klause Kinskiho, jenž v tomto případě vydal opravdu za tisíce slov. Sice mě tíží myšlenka, že takoví Iňárritu a Emmanuel Lubezki by z daného námětu dokázali vytěžit mnohem objemnější filmové umění, ale i minimalistický Aguirre je svým agresivním psychologickým pojetím nestárnoucím vizionářským dílem... 80% ()
Chvíli jsem si musel zvykat na tu pomalost a rozvláčnost, než jsem vstřebal, že právě v tom je hlavní a pravá kvalita tohoto způsobu vyprávění. Pak jsem si docela vychutnal příběh o touze po moci vedoucí až k zešílení a zmaru. ()
Tohle je jeden z mála případů kdy souhlasím téměř se vším co bylo napsáno v komentářích kolem mě. Herzogovy filmy jsou strašně silné aniž by se v ních nutně muselo dít něco velkolepého. Klaus Kinsky je jedním slovem úchvatný. To šílenství co dokáže uhrát jedním pohledem snad překonává jen Jack Nicholson v Osvícení. Budu jen trochu oponovat Limovi. Všechny scény z filmu mají svůj smysl a nejsou ani trochu absurdní a zbytečné. Jak jinak už chcete ukázat absolutní vyčerpání, odevzdanost a šílenství než v oné scéně s černochem a šípem? ()
Neuvěřitelně krásné ztvárnění marnosti, bezvýchodnosti a šílenství. Excelující Klaus Kinski, který skvěle hraje očima - téměř nemění výraz tváře, zato oči jsou proměnlivé až hrůza..něžně hledí na dceru a vzápětí probodává zuřivě pohledem toho, kdo nesouhlasí s jeho návrhem..opravdu velmi působivé. ()
Velice působivý film o cestě španělských odpadlíků, dezertérů a zrádců vedených šíleným Aguirrem za nalezením a dobytím Eldoráda. Vedle úžasného Klause Kinskiho mě velice překvapil hlavně skvěle zahraný kněz, který má hodně daleko do klasického klišé obrazu morálního pánbíčkáře snažícího se mírumilovně šířit víru mezi divochy. "Víš mé dítě, ve jménu našeho Pána církev vždy stála na straně silných." ()
Takýto film sa vidí len pár krát za život, ide o neskutočné majstrovské dielo, aj keď na druhú stranu je jasné, že nejde o film pre väčšinového diváka. Chronológia šialenstva v naturálnej a surovej podobe, ktorého hnacím motorom je chtíč a rôzne ďalšie nepekné ľudské vlastnosti – to je hlavnou pointou tohto diela. Zároveň sa však pred očami diváka odohráva aj nekompromisný stret civilizácie a prírody, pričom hĺbka myšlienok a emotívna stránka má moc zraziť diváka na zem a paralyzovať, nezostáva tak nič iné len v nemom úžase otvoriť ústa. Máme tu výnimočné filmové umenie, dokonalý filmový art. Je obdivuhodné, že scenár k filmu bol zbúchaný na kolene za pár dní. Darmo, tie najlepšie diela vznikajú v strese a pod tlakom. Samozrejme, nič z toho by nebolo možné keby tu nehral Kinski, ktorého expresívne vyjadrenie šialenosti tu dosiahlo absolútny vrchol, každým svojim mimickým svalom a vyšpúlenými očami čoby šialenec tu predvádza najlepší mužský herecký výkon všetkých čias! Postupná, pozvolná zmena osobnosti jeho postavy, esencia krutosti s charizmou strhnúť davy k veľkým činom už samo o sebe poskytuje obrovský emotívny a hypnotizujúci rozmer. Už od úvodného tichého zostupu výpravy dole do údolia hmlou je jasné, že sa bude jednať o výnimočný, nezvyčajný filmový zážitok, plný tichých a dlhých scén medzi jednotlivými dialógmi, zachytených priam až dokumentárnym spôsobom, ktorý tak výraznou mierou uľahčuje nasať úžasnú, naturálnu atmosféru snímku. Atmosféra diváka teda dostane už od začiatku a zvyšuje sa s každým ohybom rieky smerom k nesplneným a utopickým snom. Posledná scéna s opicami (vraj Kinského aj pokúsali) ma už totálne pocitovo vyčerpala. Zároveň však hĺbka myšlienok spolu s otvorenejším koncom núti diváka nad filmom poriadne popremýšľať. Na záver mi nedá nespomenúť aj istú podobnosť k neskorším Malickovým filmom, hlavne k jeho Novému svetu. Je celkom možné, že Malick u Herzoga našiel inšpiráciu, aspoň mne to tak pripadá. Samozrejme nie vo všetkom a v podstatne jemnejšej, vyčančanejšej podobe, ktorá narozdiel od Herzoga kladie menší dôraz na naturálnosť a celkovú živočíšnosť - nepovažujem to za chybu, ale niekto rád makové a niekto zas orechové. Ja som za surovosť a naturálnosť. Nech je ako chce, v každom prípade aj keď sa Kinski s Herzogom nemali moc v láske, spolu vytvorili jeden z najúžasnejších herecko-režisérskych tandemov svetovej kinematografie, a ja už teraz viem, že aj ich ďalšie spoločné filmy budú stáť za pozretie. Vidím to na desať hviezd. ()
Aguirre, hněv Boží a šílenství jednoho člověka. Je to perfektní počin, po kterém jsem si ihned oblíbil spolupráci mezi Wernerem Herzogem a Klausem Kinskim. Oba svou práci odvedli dokonale, a kdo se mnou nesouhlasí, bude rozřezán na sto devadesát osm kousků a po těch bude šlapáno tak dlouho, dokud s nimi nepůjde vymalovat zdi! ()
Četba mnohých věstníků je mnohem dobrodružnější, nežli tento film, v němž bylo prolito příliš mnoho umělé krve. Za zmínku snad stojí závěrečná scéna s opicemi a Kinskim. ()
Film jsem navštívil v rámci Projektu 100. První záběry mě nadchly a čekal jsem na příběh. Během další půl hodiny jsem toužil odejít. Nakonec jsem u filmu přemýšlel nad vším možným, všiml jsem si odcházejícího kamaráda, pak se z Aquirre stala alespoň trochu komedie, tak jsem poslední půl hodinu statečně vydržel. Po projekci jsem udělal malý průzkum mezi místními klubáky a reakce byly hodně, hodně záporné. Pak kouknu sem a nerozumím tomu. Mám tomu rozumět tak, že nudný, utahaný film bez náplně, bez nějakých zapamatováni hodných scén, zajímavých myšlenek, prakticky bez všeho, kvůli čemu mám filmy rád, je nějaké hodnotné dílo??? Všemi deseti raději doporučuji Misi s Robertem de Nirem. ()
Na začátku v krásné scéně se výprava dobrodruhů - "výbor civilizované Evropy" - kněz, krásně oblečená žena v nosítkách, vojáci, několik těžkých děl... - snaží slézt prudký horský sráz. Všude spousta stromů, nastražených pastí, lidé, zvířata i proviant se utápí v blátě... Až dorazí k nekonečné řece. Depresivní a beznadějná pouť. Před nimi je vidina bohatství říše Inků, o kterém slyšeli, a utěšují se, že "Mexiko také nebylo iluzí". To jediné je zadržuje od potupného a nejistého pokusu vrátit se stejnou cestou zpět. A tak se objevují další a další kilometry řeky, docházejí potraviny, prohlubují se vnitřní spory, přibývá záhadně zavražděných a dosažení cíle už >je< pouhou iluzí... A všemu vévodí úžasný, démonický Klaus Kinski, který ke skvělému hereckému výkonu nepotřebuje téměř ani otevřít ústa. ()
tiesnivá atmosféra, vďaka skvelej kamere a podmanivej hudbe môžete nebezpečenstvo domorodcov či vlhkosť džungle cítiť priamo v kinosále, bláznivý kinski je šialenec ako vystrihnutý z učebníc psychológie a drobné fóriky ako loď na strome, záverečná scéna s opicami, odseknutá hlava alebo dlhé šípy sú naozaj brilantné kúsky. môj prvý herzogov film dopadol na výbornú. ()
Související novinky
Projekt 100 pro rok 2008
V první půli příštího roku připravila Asociace českých filmových klubů už 14. ročník Projektu 100, který nabídne do české distribuce dalších deset kvalitních a celosvětovou kritikou oceňovaných… (více)
Britská literatura v britském filmu (29.11. - 2. 12.)
Letošní program XIII. semináře britského filmu, který proběhne ve dnech 29. 11. - 2. 12. v Uherském Hradišti, pokračuje v tradici posledních ročníků, které se zaměřovaly na spojení britského filmu s… (více)
Gonzalo Pizarro (bratr dobyvatele říše Inků) skutečně podnikl výpravu k Eldoradu a skutečně v nouzi vyslal po řece menší průzkumný sbor, po jehož nenávratu se se zbytkem vrátil zpět. A skutečně v onom sboru (který ovšem dosáhl Atlantiku) byl i dominikánský misionář Gaspar de Carvajal, jehož cenné zápisky se zachovaly. To se ale stalo už r. 1541 (Carvajal ovšem zemřel až 1584). Na tento úvod Herzog narouboval jinou výpravu k Eldoradu, která proběhla o dvě desetiletí později (1560/61, což film výslovně respektuje) a jíž se skutečně účastnili Aguirre i s dcerou, Ursúa a Guzmán. Tato výprava měla sice zcela jiné pozadí, početní velikost, průběh i konec než ta filmová, nicméně velitelsko-služební vztahy jmenovaných i způsob, jakým se s nimi filmový Aguirre vypořádá, v zásadě odpovídají historickým faktům, samozřejmě opět se značnou mírou licence. Na dějinných událostech je nejzajímavější to, že co do Aguirrovy povahy, pověsti a činů si Herzog moc nevymýšlí. Údajně jeden z nejukrutnějších coquistadorů (a to už je co říct) byl už svými současníky považován za šílence. Po ovládnutí výpravy písemně vypověděl svrchovanost španělského krále a prohlásil se vládcem svobodného státu Peru. Označoval se za Hněv Boží a Knížete svobody. V konfrontaci s historickými fakty, s nimiž Herzog pracuje, se ukazují některé zajímavé textuality, jež vytváří. Je to např. silné pojetí Aguirrova vztahu k dceři a jejího osudu - ve skutečnosti ji otec sám "z lásky" zabil tváří v tvář vlastní záhubě, když mocí španělského královského vojska dospělo celé dobrodružství ke své katastrofě. Symbolicky vyznívá krátký (a jediný) Aguirrův rozhovor s Pizarrem v úvodu filmu, v němž vůdce výpravy proti Aguirrovu názoru vyjadřuje přesvědčení, že se lze dostat dál, a že odtud už to bude snazší, což Aguirre zdánlivě ironicky zopakuje. Vezměme zde vyjádřené postoje jako vyjádření následujících historických fakt: Záhy po své neúspěšné výpravě k El Doradu se Pizarro (jako dosavadní guvernér) vzbouřil proti nově příchozímu španělskému místokráli, jenž měl za úkol prosadit zákonnost, nicméně během svého dočasného vítězství Pizarro odmítl návrh svého hlavního stoupence, aby "sesadil" španělského krále a sám se prohlásil vládcem suverénního Peru. Naproti tomu Aguirre tehdy bojoval na straně legitimního místokrále, avšak při výpravě o dvacet let později je to právě on, kdo provede toto zpupné překročení nepřekročitelné meze. Coby filmová postava si Pizarro počíná zcela jako korektní pověřenec králův, kdežto Aguirre se profiluje jako ztělesněná hybris. A právě hybris je prvořadým tématem Herzogova filmu. Můžeme arci o něm uvažovat jako o politickém podobenství a sahat po takových postavách, jako je např. Hitler, mnohem příhodnější a plodnější je ale podle mne srovnání třeba s takovým Albrechtem z Valdštejna, jehož rysy jsou ostatně dobře aguirrovské (a u nějž nás nesmí zmást jeho zarputilá téměř celoživotní věrnost císaři) - je to až k šílenství neukojitelná sociopatická touha po prestiži a moci, při níž se slova jako kariérismus či arogance uboze krčí, neschopna postihnout kontinuální proces "vůle k moci" - překročení nepřekročitelných mezí je zde definičním prvkem a vzpoura proti králi či císaři (filmovým Aguirrem až přehnaně zdůrazňovaná) je jejich vrcholným vyjádřením, alespoň jím musí být v uvažování 16. a 17. století (což obzvláště vyzní, jde-li o habsburského Filipa II., resp. Ferdinanda II.). Pouze skrze tuto hybris musíme nahlížet na postupující šílenství Aguirrovo, které je jen jejím atributem, pokud ji bereme do důsledků. A to Herzog činí. Celý tento motivický komplex při tom opatřuje zajímavými zvláštnostmi, jako např. tím, že Aguirre po své vzpouře prohlašuje "císařem" nikoli sebe, ale pozoruhodně legalisticky Guzmána. Dalším tématem, které nám film vnucuje, je opět mez - hranice mezi řekou a okolní džunglí, svého druhu hranice mezi životem a smrtí, ale právě jen svého druhu: řeka zde není zónou bezpečí, ale vlastně je sama tou hranicí, dráhou na hranici všeobstupující záhuby, dráhou, která hrozí ústit v tuto nevyhnutelnost tím víc, čím dále postupuje - čím dále na cestě říší smrti, tím dále od bezpečného východiště, přičemž naděje na kýžený cíl - "El Dorado" - doažení nesmírného bohatství, moci, vítězství a slávy - je už na počátku mizivá a stále mizivější (že oním cílem je země, jejíž iluzornost je nám známa dokonce příslovečně, je pro toto téma nanejvýš vhodné). Ostatně cesta hybridníka se podobá právě takové dráze nekonečným územím záhuby. Že však toto pojetí rozmezí řeky a džungle je jen dílčí, ukazuje např. odchod doni Inez a obzvláště silně vylodění koně. Síla Herzogova filmu je mimo jiné v zobrazování scén, totiž v jeho působnosti na diváka, a tak i krátký pohled mužů na voru i diváka na koně stojícího v houští na okraji džungle rázem zpochybňuje jednoduchou definici džungle jako zóny smrti, je mnohem záhadnější - co to je vlastně za zónu, co znamená do ní vstoupit? Obrazovost filmu zprostředkovává i rozjímání nad světodějnými událostmi - celá vzpoura, plavba, Aguirrova zpupnost se zde jeví jako groteskní model reálných dobyvačných výprav a mocenských vztahů - ale když si uvědomíme např. to, že Francisco Pizarro dobyl, zničil a podmanil říši Inků s pouhou hrstkou mužů, po dlouhém strastiplném pochodu, jeví se předložený filmový obraz jako téměř realistický - a tím víc fascinuje. Přesto všechno mám i já pocit, že klíčovým prvkem k tak mocné působnosti Herzogova filmu je Klaus Kinski v titulní roli - o jeho osobnostních devizách pro takové role se netřeba šířit a jestliže do nynějška jsem považoval za cool mít tohoto herce v oblibě, nyní ho řadím rozhodně mezi kultovní představitele. Na závěr se nemohu nezmínit o o 37 let mladším Refnově filmu Valhalla Rising, podstatnou částí jehož děje je rovněž taková s dobyvačnou (pseudo)křesťanskou misií spojená cesta za mocí, slávou a bohatstvím, přičemž ačkoli se nejedná o bájné El Dorádo, ale skutečně existující a známou "Svatou zemi", nevyznívá cíl o nic méně iluzorně. Valhala Rising zde však nezmiňuji proto, že je tématicky podobná, ale proto, že při znalosti filmu Aguirre, hněv Boží, získává pro mne Refnův film zcela nový rozměr. Protože to, co zde traktuji jako velké téma filmu Herzogova (cesta hybris), je u Refna pouhou bází pro téma opozice vůči ní, ztělesněná záhadným Oneeye. Nejde ovšem o jednoduchou opozici ve smyslu prostého protestu či antagonismu, nýbrž o pozoruhodně hlubokou, komplikovanou a těžko zbadatelnou komplexnost takových základních skutečností, jako jsou vůle k moci či svatost. Ostatně hybris propadající vůdce výpravy ve Valhala Rising žádnou mocenskou vzpouru nekoná a hybris jako taková je zde vlastním prostředím konfliktu, nikoli jedna z jeho stran. Čímž si začínám protiřečit, což však neva. Každý, kdo se bude vážně zabývat otázkou, je-li Oneye hybridník či nikoli (na niž neznám odpověď), může očekávat velký užitek pro svůj duchovní rozvoj. Ostatně vrátím-li se k symbolice úvodního rozhovoru Aguierra s Pizarrem (ve světle symbolizovaných historických skutečností) a srovnání s vévodou Frýdlantským, uvědomím-li si dále že tendence k hybris je koneckonců tendence (byť si "chorobná") k nezávislosti (opět srov. Valdštejnův psychologický profil), musím se kacířsky ptát, není-li Aguirrova sebeproklamace jako "Knížete svobody" adekvátní a není-li třeba Herzogův film vnímat také jako podobenství cesty svobody. Konec konců, od nějaké fáze Aguirre svými řečmi i skutky připomíná starozákonní postavy a o čem jiném je Starý zákon než o cestě k svobodě, není-liž pravda. Ke Coppolově Apokalypse nic, ježto tu jsem ještě neviděl. Můj komentář je vhodno doplnit komentáři janissky, Mi Nü-chai a Karnifexe (všichni 5 hv.), které přes svou krátkost obsahují důrazy u mne potlačené nebo vůbec nepřítomné. Komentář hirnlego by si zasloužil nějakou novější autorčinu verzi a samozřejmě přidat hvězdičku. (p.s. 2021: Zdánlivý paradox: Džungle jako "zóna smrti", zatímco je to zóna přebujelosti života.) () (méně) (více)