Dekalog III (E03)

Takové hledání ztraceného času, marné chytání chvíle, která už odešla, momentu, který nám protekl mezi prsty - jako možnost většího štěstí, které se již nebude opakovat, jako okamžik, kterého jsme si málo vážili. Líbil se mi jednak výrazný časový rozměr, který se snad jako jediná věc opravdu vztahuje k třetímu přikázání. Stejně tak je zajímavé naznačení času jako určitého putování - cesty s různými zákruty, klidnějšími a hektičtějšími úseky, kdy se chvíli nic neděje a následně vše míjíte v závratné rychlosti a jde vám o život (případně o budoucnost). Celkově je to prozatím nejslabší díl seriálu, především proto, že se tam vlastně neřeší žádná skutečná morální dilemata - tím pádem přichází tak trochu nazmar celý koncept, který dekalog od začátku nastavuje a jež mě osobně v prvních dvou dílech drtivě zasáhl. Na druhou stranu stále oceňuji ten pomalý záhadný rozjezd – je to tak trochu obráceně, než první dva díly – ty probíhaly celkem transparentně, ale na konci obsahovaly moment záhadného. Jakéhosi zásahu shůry, tajemného zjevení, které posvětilo předchozí děj. Zde je to naopak – dlouhou dobu vůbec nevíte co se děje, jaká je vlastně milenčina motivace, avšak nakonec místo zjevení dostáváme poměrně banální rozuzlení a vyšumění do ztracena. U prvních dvou filmů (a u Krátkého filmu o lásce, který je rozšířenou verzí šestého dílu) jsem měl ihned po skončení chuť pustit si vše znovu, abych si znovu užil tu skvělou atmosféru a všímal si všemožných drobností a nuancí. Tady se nic takového bohužel nekonalo. Možná za ty mohli i poměrně nesympatické postavy, s kterými bych upřímně asi trávit štědrý den nechtěl... (02.06.2018)

Pro mě zatím nejslabší snímek o tom, který je primárně o tom, jak lidé nedokážou žít bez lidí, které vlastně možná ani tolik nepotřebují. Je pro nás strašně náročné si najít to místo ve světě a pak si ho nějak rozumně udržet. Ti hrdinové jsou tak nějak zajímaví, ale stejně vás mohou tak trochu svým chováním odpuzovat. (07.02.2016)

Z režisérova zpracování třetího z Desatera přikázání jsem byl podobně zklamán jako z jeho ztvárnění toho předešlého. Kieślowski sice podává silný milostný příběh, do něhož (především díky eliptickému vyprávění, plnému náznaků a zvětralin, jimiž lze pohlížet simultánně na různé, zdánlivě nespojité skutečnosti) divák postupně sákne, špiní se bezvýchodnou prázdnotou (sebou samými přesycených) hrdinů a - především s ohledem k leitmotivu bloudící bytosti hledající domov a zasmušilosti všech vedlejších postav - se táže po obecných příčinách takových krizí. Na druhou stranu však právě toto přikázání poskytuje mnohé hluboké podněty, které režisér nijak nezohlednil. S ohledem na to, že se i katecheze tohoto přikázání zpravidla (jak se na základě vlastní zkušenosti domnívám) vyčerpávají požadavkem účasti na mši a víceméně banálními pokyny, lze však těžko režisérovi vytýkat, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let nevyplul na hlubinu. - Jde především o to, že právě v tento den by se měl člověk odvrátit od všeho navyklého a usilovat o bezprostřední a ryzí poznání Božího díla, tj. Stvoření, které je mu dáno obývat, chránit a spoluutvářet. Požadavek nepracování tedy zdaleka neadresuje ono farizejské nekonání, ale především - stereotypní a zkázonosný - praktický přístup ke světu, který znehodnocuje vše „nepotřebné“, „nesrozumitelné“ a varuje se všeho neznámého jako potenciálně „nebezpečného“. Zatímco nás praktická existence vede k zjednodušování a zobecňování a utvrzujeme se při ní v osvojených slovech a pohledech, sváteční den nám poskytuje svobodu pohlédnout na svět beze všech předsudků, zato s plnou otevřeností a láskou - a uznat jeho posvátnost. Jeden takový zamilovaný pohled nebo zaposlouchání se pak může změnit celý život. Tolik jen stručně k možnostem a podnětům, které Kieślowského film nezohledňuje. - Vyprávění samo ovšem - podobně jako ta předešlá epizoda - nereflektuje pouze titulní přikázání, ale spojuje prohřešky vůči přikázáním různým. Vedle toho, že tak naznačuje, že jsou „hříchy“ mezi sebou provázány, odhaluje „hřích“ spíše jako stav než jako určitý zlo-čin, který je spíše projevem nejednoty s Bohem než její příčinou. Skutečný původ odtržení člověka od Boha film nachází v jeho přesycení sebou samým, před nímž varovali mnozí teologové již na přelomu devatenáctého a dvacátého století: prázdnota lidských životů je jen zdánlivá. Uvnitř se nenachází žádné volné místo - ani pro druhé, ani pro Boha. Vše uchvacuje neuspokojené já, toužící stále více své pobývání ve Stvoření akcelerovat - a nepřímo tak zkrátit. - V neposlední řadě musím připomenout, jak zdařile Kieślowski neutralizuje díky svému civilnímu podání alegoričnost příběhu a ostrost symbolů - ty promlouvají přirozeně a nenápadně, což současně umožňuje, aby se zachycený svět vyjevil v celé své tíživosti - a zatížil jí i diváka, tj. přiměl ho k vlastní sebereflexi. (02.05.2021)

Prikázanie vyjadrené jasne, hneď zo začiatku - aj keď film symbolizuje skôr niečo iné, cítiť z toho osamelosť a nenávratnosť. No tentokrát som neuverila ani jednému z ústrednej dvojice a vzhľadom na to, že majú ťahať celý film, je to veľká slabina, ktorú ani kamera nedokázala tak úplne vykompenzovať. Opäť silná idea, od režiséra sa zrejme nedá čakať nič iné, no zatiaľ s najslabším vyznením. (02.06.2016)

Zejména prapodivné chování obou hlavních postav při nemístných námluvách prakticky celou stopáž zabraňuje jakémukoli pozitivnímu výkladu zdejší poučky, ovšem poslední minuty obrací všechny dosavadní události naruby a nabízí spolu s hned následujícím dílem nejméně konvenční pohled na tematiku. Vynecháním jakéhokoli patrného trestu pro hřešící postavy totiž konečně tento díl pozbývá toho moralizujícího podtextu. Přestože tedy celý působí jako zcela odtržený od reality, zpětně patří mezi nejzajímavější zážitky. (23.12.2014)