Dekalog II (E02)

Přestože jsem viděl první část Kieślowského filmového ztvárnění Desatera, která mě uchvátila, před více než rokem, zklamání, které mi přinesla část druhá, bylo ohromné. Jakkoliv je zpracovávaný příběh či spíše skladba několika příběhů, ten skličující akord několika životních stanovisek, lišících se měrou pevnosti, lability, zatvrzelosti…, silný, celek vyznívá nesoustředěně – a nepřípadně relativisticky. Jako by zde nešlo o hřích proti jednomu přikázání, ale naráz o přikázání všechna, jak tomu ovšem v životě často bývá: dokážeme-li se prohřešit v maličkosti, jsme schopni i horších činů. No, kdo z nás by to nedosvědčil svým vlastním – smutným – případem? Zde se přes všechno utrpení převalují mlhy odcizenosti. Chlad medicínského světa, bolestínství i mučitelství trpící ženy, sebezaujetí všech, propadlo minulosti, tma nadcházejících dní, to jsou parta paternosteru, který by se tak rád zastavil nebo alespoň rozbil o vysněný strop a všechen svůj obsah slisoval. A když dojde na onen ústřední či titulní hřích, najednou nevím, jestli je skutečně hříchem… Ba spíše jsem přesvědčen o tom, že hříchem by bylo promluvit pravdivě, nechat nevěrnou ženu své dítě popravit – a přežívat právě v tom odcizeném světě, které plodí hříchy na běžícím páse… Co s tím? Snad jen, že se musíme zamýšlet nad slovy. Ta, která zaznívají v zákoně pro nás nejzávaznějším, jsou na jednu stranu příliš úzká, na druhou příliš široká. Mělo by je převážit jedno – láska. Měli bychom ji pocítit tak, jako když hledáme v záhonku volné místo pro nenápadnou trvalku a všude kolem cibulky dvouletých zamilovaných květin, tedy jako svobodu a na tomto poli, sebeútlejším okrsku, vystavět svůj dům, byť by se rovnal jen stvolu. Ale i za toto zamyšlení jsem vděčný, Nepřišlo by, nebýt těch několika nejasných rozhovorů a toho krásného dialogu lékaře a uzdraveného pacienta, který film pointuje a poselství vší svou silou problematizuje . Budu-li mít příležitost, postoupím začas o přikázání dál. Kolik jen hříchů mě do té chvíle zatíží… (02.03.2019)

Spočiatku to vyzerá na drámu dvoch veľmi rozdielnych ľudí; jedného osamelého staršieho muža a ženy s umierajúcim mužom a novým milencom, no a tou je vlastne až do konca. Žena len tak medzi rečou podotkne, že by radšej zrazila suseda lekára, ako jeho psa. Veci sa ale značne skomplikujú a Kieslowski pripravil pre postavy sofiine voľby par excelence, ako z pera najväčších dramatikov. To, prečo epizóda dokazuje na konkrétne znenie jedného z desatora, sa dozvieme až v samotnom závere a bude ma z toho ešte dlho mraziť. (29.01.2023)

Preduchovnené takým zvláštnym a pomerne riedkym spôsobom, až výsledné morálne ponaučenie sa stáva mierne zmäteným. Atmosféra ponurého poľského sídliska v ére tovarovo nedostatkového socializmu ostala rovnako dokonalá ako v prvej časti seriálu o desiatich Božích prikázaniach. Skvele sa tiež podarilo vystihnúť bezútešnosť dobových nemocničných priestorov. Popraskané steny, mokvajúce priestory. Chlad zamestnancov, starajúcich sa o zdravie. Bezvládne telá pacientov bez opatrovacej ruky či milého slova sestier, bez príbuzných, ktorí majú prísne vyčlenené minúty na návštevy. Kto však vzal Božie meno nadarmo? Spoločnosť vraj katolícka až po strop, no v realite podivuhodne odťažitá a ubližujúca si komunikačnou neznášanlivosťou? Staručký lekár s traumatizujúcou príhodou v duši? Alebo jeho susedka, ktorá kvôli jeho chladnému prístupu zaľutuje, že pred rokmi namiesto jeho psa nezrazila jeho samotného? Napokon sa definuje aj nejaký problém, súvisiaci s klasickým milostným trojuholníkom. Na jeho hrotoch sú dvaja muži a jedna žena. Problém nastáva, keďže nik nevie, či trojuholník zostane trojuholníkom len s inými hráčmi na hrotoch alebo či sa netransformuje na štvorec, kde bude mať miesto malé bábo. A tam sa už príbeh stáva takou stredostavovskou konštrukciou, hodiacou sa presne tam, kam bol film pôvodne určený: na večerné vysielanie do televízie, aby si divák užil príbeh. Nie síce nejako prelomový, no vzťahovo sa pomerne dosť často vyskytujúci a preto odvážny a moderný. Taký všeobecne platný. Taký trochu o ničom. (30.10.2014)

Prilis vela duchovna, malo svetskych radosti. Vdaka ze sa zrodilo nieco ako osvietenstvo /konat bezbozne dobro, to ma sialene bavi/. Jo, keby nebolo osvietenstva, tak nabozenstvo /prevladali krestanske smery hlavne v Europe/ by vladlo doteraz a doteraz by sa nerozvijala moja milovana egyptologia, asyriologia a chetitologia. K filmu : prilis vela duchovna : 35 % (10.09.2016)

Kieślowski vykresľuje život surovo, bez zbytočných prikrášlení, nijako sa s divákom nehrá. Rovnako ako v prvej časti ukáže dve strany mince, ani k jednej sa neprikloní. Názor už je na Vás. Oproti prvej časti je druhá ešte menej doslovná, ešte viac sa hrá s pohľadmi a hudbou. Režisér nevytvára iba otázku voľby života za život, v posledných desiatich minútach ešte stihne jednoducho vyjadriť pocity človeka, ktorý okúsil smrť. A kto by bol povedal, že záber na včelu vylietajúcu z pohára bude mať taký silný význam... Téma prvého Dekalógu sa nedá porovnávať, no Nevezmeš meno božie nadarmo vo mne zanechalo silnejšie pocity. (31.05.2016)