F jako falzifikát

Co je pravda? Co je to vlastně film? Masterclass hry s realitou a iluzemi. Čekal jsem bůhvíproč spíš plíživé intelektuální cvičení. Ale F je naopak totálně hravá, svižná a uhrančivá jízda, až jsem místy skoro nestíhal sledovat, co se vlastně děje. Střihově divočejší než leckterý současný thriller. Že to jsou sedmdesátky je neuvěřitelný, stejně jako hrdinového filmu - všichni ti svatí pábitelé a snílci. Taky úplně miluju, že je to celou dobu hrozná sranda s pohodovou atmosférou o padělcích a kouzelnictví a obraznosti, ale pak tam ve dvou třetinách najednou Orson Welles rozjede rant o tom, jak všichni do jednoho umřeme a veškeré umění rozloží čas. Ani u toho nemrkne. Frajer. Až budu velký, chci být jako on. „A fact of life: we're going to die. 'Be of good heart,' cry the dead artists out of the living past. 'Our songs will all be silenced, but what of it? Go on singing.' Maybe a man's name doesn't matter all that much.“ (15.08.2023)

Jedná se o jakýsi dokument, Wellesovo zamyšlení na téma lži. Sám autor se záměrně dopouští různých lží, optických klamů. Jako by se tedy opět dotýkal svého oblíbeného tématu manipulace s lidmi, s diváky. Orson pořád přeskakuje z tématu na téma, až chaoticky. Jako by se pokoušel vyvolat v divákovy zmatek, odvádět jeho pozornost od svých vlastních, filmových triků. (25.11.2005)

Jako pardon, ale tohle žádný dokumentární film není. To by jím byl i Občan Kane, že? Tohle je fikaně dokumentární formou podaný hraný film (a chápu, že tahle experimentální forma nemusí každému sedět), který má hned několik rovin - v první řadě pět příběhů a ve stylu seriálu Věřte, nevěřte si sami můžete tipovat, který je pravdivý. Pak je v další rovině o tom, kdo je větší umělec, malíř, nebo ten, kdo jeho dílo dokáže věrně napodobit? V další rovině se zamyslíme nad tím, jestli jsou odborníci skutečně odborníky, protože (na základě zkušeností z jiného oboru) si často na odbornost jen hrají a je snadné je zmanipulovat, aby tuhle řekli, že dílo je pravé, a jindy, že jde o padělek, a často není nutné je manipulovat, protože sami nevědí. Takže dílo je uznané, nebo ne, jen na základě třeba nějakého takového „odborníka“, který přitom o malování obrazů ví ve skutečnosti a v praxi prd. No a nakonec je tu rovina uvedená katedrálou v Chartres (což je pro mne vrchol filmu, a moc by se mi líbilo, kdyby zde skončil, ale holt by nedošlo na poslední super trik). Zde se Welles zamýšlí nad tím, jestli je vlastně nutné znát jméno autora. U katedrály v Chartres autora neznáme, přesto jde o skvostné dílo, velké umění, které působilo, působí a nejspíše bude působit na emoce a city člověka po staletí. Nu, a v průběhu filmu dojde i na "zpověď" samotného Wellese, jak podváděl s rozhlasovou hrou o napadení Země Marťany nebo v Občanu Kaneovi o Hughesovi. Do filmu se docela složitě dostává, ale od úvodní scény má tak zajímavou atmosféru, ačkoliv je obraz "rozbit", že mě to drželo skoro celou dobu. A časem si začne divák dávat dohromady souvislosti, příběhy, a nakonec pochopí i to téma, které je vlastně dáno i názvem filmu. (11.06.2023)

(1001) -"It's pretty, but is it art?" Sakryš, ti megalomanští puntíčkáři už dneska rozhodně nejsou takoví, jako bývali. Orson svůj dokument o padělatelích umění podává s větším spádem a poutavostí, než jakými oplývá většina dnešních blockbusterů, a na mém diváckém blahu to jde rozhodně poznat. Jediné, co bych mu trochu vytkla, že ta jeho hra s podvodem na diváka je mnohem snázeji prohlédnutelná, než si nejspíš sám myslel, a hlavně že je tam nejspíš nepotřebná. Mně ta první hodina nasytila dost. Zároveň je také myslím jasné, odkud ukradl, totiž okopíroval, totiž kde našel inspiraci Nolan pro úvod ke svému filmu o podvodnících, chci říct kouzelnících. (12.12.2018)

Tento film beriem ako takú menšiu sebeprezentáciu Orsona Wellesa. Inými slovami je to film, pri ktorom ho najlepšie spoznáme. Pôsobí ako sympaťák, čo pri jeho fikčných postavách rozhodne pravidlom nebolo. F ako falzifikát je na jednej strane veľmi komplikovaným filmom so zložitou formou rozprávania, na strane druhej pôsobí veľmi svižne, voľne a dobre sa pozerá. Je to paradox, ktorý sa mi proste páčil. Niektoré momenty vyložene potešia, napríklad milé "zosmiešnenie" Picassovej obsesie svojou múzou. Vôbec nemám potrebu riešiť rôzne alternatívne interpretácie tohto diela, dôležitejšie mi tu pripadalo práve to úprimné zoznámenie sa s Wellesom a tie hlavné myšlienky sú jasné, v podstate doslovne podané. Film s podobnou formou sa hľadá ťažko. (29.09.2015)