Poslední rodina

Reziserksy debut polskej vychadzajucej hviezdy Matuszynskeho. Pre mna absolutna jednotka Febiofestu 2017. Take polske Pelisky. Vizualna dokonalost, fantasticka hudba a velmi sikovne vsunute dokumentaristicke prvky, kedze sa jedna o skutocny pribeh vyznamneho polskeho maliara. Rokmi pohnute ludske osudy zachytene pohladom z domova, nevelkeho panelakoveho bytu. Hlavny hrdina si v tazkych zivotnych situaciach dokaze zachovat humor a nadsazku a tym ma dostal. Fakt zasluzene polske orly a dielo hodne medzinarodnej filmovej konkurencie. Drzim palce na ostatnych festivaloch:) (18.05.2017)

Hmmmm... Očakával som niečo na štýl skvelého francúzskeho filmu Le premier jour du reste de ta vie, ktorý tiež stavia na forme rodinnej kroniky v odstupoch viacerých časových období. Ale táto poľská artová kronika ma takmer ničím nezaujala - bolo to temné, depresívne a anti-emočné. To mi vôbec pri filmoch väčšinou neprekáža, ale čo je veľa, to je veľa... Toľko nadšenia a chváľ, no mne to celé prišlo úplne čudné a dejovo nezaujímavé (aj keď formátovo to bolo dobré). Nuž... 1*. (04.03.2017)

Zdzisław Beksiński. Jeden z mých nejoblíbenějších malířů. Doposud jsem netušil, že byl o něm natočen životopisný snímek. O to více jsem byl překvapen a na film jsem se velmi těšil. Čekal jsem nadprůměrný počin, ale to co jsem už od úvodní scény sledoval, předčilo veškeré moje očekávání. To je, jako by jste byli přímo na místě a žili v rodině Beksińskich. Ta kamera, rekvizity a všechny záběry mají dokonalou souhru. Dokonce i pád letadla je natočen tak, že jsem měl nepříjemný pocit, že jsem tam opravdu taky. Neuvěřitelné! A co předvádí herci, to je sledování s otevřenou pusou (hlavně teda Tomek, syn Zdislawa). Kdo tohoto surrealistického umělce neznáte, doporučuji nejdříve shlédnout tento film. Bude to větší sada, hlavně ten závěr, který řadím k nejsyrovějším, které jsem kdy viděl (ještě dlouho po shlédnutí jsem se otřepával). Sečteno - podtrženo - Jan P. Matuszynski natočil sakramenstsky silný debut a ukázal, že poctivá filmařina, která se točí od srdce ještě nevymřela. A to je sakra dobře!!! S velkým napětím budu očekávat jeho příští film. (07.04.2017)

Zdrcující panelstory, která si zaslouží obdiv za (n)ostalgie prosté ohlédnutí za téměř třicetiletou historií jedné rodiny a jedné země, za důsledné naplnění zvoleného konceptu i za nejpřípadnější užití slova „Gratuluji.“ Debutující Jan P. Matuszynski zčásti oživuje odkaz kina morálního neklidu, když zkoumá život intelektuála v čase nesvobody, zároveň ale omezuje přímé odkazy k době, ve které se podstatná část filmu odehrává, na minimum. Ačkoli tomu odříznutí sociopolitického kontextu napovídá, nemyslím si, že by mladý režisér chtěl pouze předvést, jak suverénně zvládá vnitrozáběrovou montáž a jak umí navodit depresivní náladu. Film je před vnějším světem uzavřen podobně, jako jsou jeho hrdinové během celé první hodiny uzavřeni v nevelkých panelákových bytech. Jejichž život je limitován na soukromou sféru, ta veřejná jako kdyby neexistovala. Klaustrofobnímu pocitu omezeného prostoru (a omezené svobody) napomáhá snímání postav z velké dálky (takže vidíme, v jak stísněném prostředí se nacházejí) a v mimořádně dlouhých záběrech (namísto analytického střihu, který by prostor „rozbil“ a alespoň pocitově trochu zvětšil). Teprve ve druhé polovině, po několikaminutovém, statickou analogovou videokamerou zabíraném dialogu syna s rodiči, se konečně dostáváme ven (byť jde v několika případech ironicky o pohřeb) a společně s postavami se můžeme nadechnout. Herci jsou snímáni z větší blízkosti, film na chvíli není tak dusivě uzavřený. Následující minuty však bez milosti ukazují, že Beksiński i jeho syn vláčí minulost s sebou (podobně jako si Zdzisław v jedné scéně kvůli nefunkčnímu splachování nese s sebou vlastní sračky) a zjišťují, že neschopnost být šťastný možná nebyla dána dobou, ale jimi samotnými. Stále zoufale hledají uspokojivé způsoby sebevyjádření (malování obrazů, natáčení domácích videí, nerušivě zakomponovaných do zbytku filmu) a stále nemají pevnou kontrolu nad svými životy (fenomenální scéna pádu letadla v přímém přenosu). Panelákový byt se stává symbolem určitého způsobu žití a uvažování, který zřejmě není vlastní jenom Beksińským, ale podstatné části obyvatel postsocialistických států. Poslední rodina toho podobně jako dramata rumunské nové vlny sděluje o životě v socialismu (a po něm) i bez přímých narážek mnohem více než všechny skanzenové tragikomedie českých režisérů. Matuszynski totiž oproti nim nedělá kompromisy, nic nám nenalhává a nikoho neomlouvá. 90% (11.11.2016)

Životopisný film o slavném polském malíři Zdzisławu Beksińském (jehož některé obrazy, jak jsem zjistil posléze, znám, aniž bych znal autorovo jméno), který absolutně nepůsobí jako životopisný film. Což myslím tak, že to ani jednou nevypadá, že jsou filmaři nějak omezováni realitou, tedy tím, co se skutečně stalo. Prostě jasně a sebevědomě zrealizovaná autorská vize, která řekne mnoho o mnohém. A stačí jí k tomu věnovat pozornost jedné ne zcela šťastné (jo, je to eufemismus) polské famílii v průběhu tří desetiletí. Nejsilnější debut roku, to naprosto bez debat. Polsku gratuluji. Proč jen to nejde u nás? (11.02.2017)