Zabití posvátného jelena

Pravá půlka postele: průměrně zaoblená třiadvacítka v krajkovaných brazilkách, čerstvě po sprše, postříkaná Lancôme La Vie Est Bellou, levá koza pohozená na mým ksichtě, pravá plandající kdesi ve vzduchoprázdnu, s vibrujícími stehny, neposlušnou rukou a neustálou potřebou stupidně pindat do každý scény každýho debilního filmu. Levá půlka postele: já, dvacetikilová sádlová vana převrácená na pravoboku, postříkanej svýma slinama při smání se vlastním vtipům, z držky táhnoucí cibule, trochu se potící, trochu páchnoucí, o dvě deci ejakulátu lehčí, znaven, unaven, vyčerpán, toužící po klidu při sledování filmu. První poločas ostře zahajuje spolumrdatelka sadou zvlášť agresivních otázek: „Puso a kdo je ten kluk?“ „Nevím, taky jsem to ještě neviděl.“ „To je jeho syn?“ „Jak to mám vědět?“ „Myslíš, že je to jeho syn?“ „Nevím.“ „Určitě to bude jeho syn, že?“ „Nevím, nezajímá mě to.“ „A ta dcera bude jeho dcera?“ „Asi jo, když je to jeho dcera.“ „Hele, tak to není jeho syn. A kdo to teda je?“ „Nevím, asi někdo jinej.“ „Syn někoho jinýho?“ „Nevím, něčí syn být musí.“ „Aha, on je syn toho mrtvýho. Proč umřel?“ „Nevím, taky to vidím poprvý.“ „Beztak ho zabil Kolin, že jo? ŽE JO?!“ „Nevím, asi jo.“ „Určitě jo, copak to není jasný?“ „Nevím, asi je.“ „A co když to nakonec je jeho syn?“ Po vykrytí všech útoků se soupeřka unavuje a z tvrdé ofenzivy přechází do pasivně agresivní strategie: „To je debilní film.“ „Taky mě moc nebaví.“ „Vůbec to nedává smysl.“ „Ale jo, celkem dává.“ „Že musíš vždycky vybrat takovou kravinu.“ „Vždyť jsme si ho vybrali spolu.“ „Buď vybereš nudnej dokument anebo nudnej film, vždycky.“ „Však jsi s ním souhlasila!“ „Nemůžeš taky někdy vybrat něco, co bude bavit mě?“ „Jak mám asi předem odhadnout, co se ti bude líbit??“ „Jasně že nemůžeš, všechno vždycky musí být podle tebe.“ Druhý poločas kolegyně nepostřehnutelně startuje volnou hrou: „Jdu udělat něco k jídlu, chceš taky?“ „Příště si vyber film sama, když se v tom tak vyznáš, expertko!“ „Nic v tý ledničce nemáš.“ „Beze mě by sis do teď myslela, že Spielberg je brněnskej hrad!“ „A máš tu všude nechutnej bordel.“ „Nebo se můžeme dívat na Óčko, na to čumíš celý dny a vypadáš u toho strašně spokojeně!“ „Něco tu nehorázně páchne, měl bys jít do sprchy.“ „Ty frajerko, filmu hovno rozumíš a mě tu budeš poučovat?!!“ „A ty špinavý trenky si laskavě sundej ze stolu, je to odporný.“ Mého vyčerpání a dezorientace soupeřka využívá ve svůj prospěch a velké finále kosí jedním smečem za druhým: „Ať Kolin toho kluka nechá jít, stejně svýmu osudu neuteče, musí zabít jedno ze svých dětí a ten kluk ho pak nechá na pokoji.“ „Meleš hovna, vůbec nevíš, co blábolíš!“ „Ale jo, jeho smrtí tu kletbu nezlomí.“ „Tys to viděla nebo co, vole?“ „Ten kluk má nadpřirozený schopnosti, to je evidentní.“ „Ty seš evidentní, určitě ho jít nenechá!“ „Tak vidíš, nechal ho jít.“ „Ale určitě nezabije svoje děcko!“ „Tak vidíš, zabil svý děcko.“ „Ale ten kluk ho určitě nenechá na pokoji!“ „Tak vidíš, ten kluk ho nechal na pokoji.“/// Tak vidíte i vy, přátelé, film není jenom zábava, je to především souboj, v mým případě vždy předem prohraný utkání, u nějž se nedovedu plně uvolnit a docenit tak všechny ty přepálený ujetosti řeckýho úchyla Yorgose. Mám rád divný filmy, ale tohle bylo divný maximálně živým komentářem, mýmu festivalu obskurní nepředvídatelnosti jednoznačně kralují Vlasy a taťka!. (31.12.2017) (méně) (více)