Vtáčkovia, siroty a blázni

Budem vám rozprávať, ako je potrebné a zároveň márne hľadať záchranu pred životom, ktorý nepozná lásku k nenávisti, bláznivosť bez skutočného šialenstva, šťastie bez smútku a smrť bez všednosti... Tento príbeh sa skončí tragicky, ale to by vám nemalo brániť v smiechu, pretože aj hrdinovia tohto filmu sa smejú do poslednej chvíle. --- Tento snímok vo vás môže zanechať všetky možné pocity, smútok, strach, radosť, beznádej. Snový svet, ktorý nám Jakubisko ponúka treba brať s nadhľadom, keď v ňom budete hľadať zmysel a budete sa snažiť všetko usporiadať s výsledkom nebudete spokojný. Nie je to film pre dnešné publikum, ktoré dostáva priamočiari príbeh bez štipky zamyslenia. Jakubisko bohato využíva štylizáciu, absurdnosť a obrazotvornosť. Môžeme tu nájsť aj politickú iróniu (postava Marty) ale aj sebairóniu samotného režiséra, ktorý sa vysmieva sám sebe napr. slovami Fotograf! Umelec! Intelektuál! (blázon). Farebnosť toho vyjadruje tiež pomerne dosť napr. hrôzy vojny točené pomocou modrej kamery. Vo filme môžeme nájsť absurdnosť skrz farbu, konkrétne modro-šedú. Yorickove slová do telefónu: Boh nám daroval lásku, aby očistila s nami aj tých, čo nenávidia. Škoda že k vám hovorí, iba podvodník, ktorý práve - serie, (Yorick si potom sadne a za pomoci telefónnej šnúry spláchne záchod). Nie je to prvý krát čo som sa mohol stretnúť s farebnosťou kamery, toto vyžíval aj Tarkovsky a neskôr aj Kieslowski, ktorý tomu venoval celú trilógiu. Tento film mi však pripomenul Jakubiskov neskorší filmový počin a to Sedím na konári a je mi dobre, ktorý rovnako pracuje s absurdnosťou a politickou satirou, rovnako sa vytvoril začarovaný kruh dvoch mužov, ktorým naruší život prítomnosť ženy. Ku koncu by som povedal že film Vtáčkovia, siroty a blázni patrí medzi slovenské filmové klenoty, svojou inakosťou 85% (15.08.2022)

Je to jeden z těch artových filmových pamlsků, které nejsou určeny pro celou širokou diváckou veřejnost, ale každého může svou myšlenkou oslovit. Je to originální manifest svobody a svobodného uměleckého vyjádření. Vedle jmen autorů díla Juraje Jakubiska, Karola Sidona, Igora Luthera a Zdeňka Lišky, se musí zmínit scénograf Anton Krajčovič a jeho přirozeně vykouzlená omšelá a elegantní vznešenost, marnost a beznaděj. Časová osa je sice daná, přesto je čas pohyblivý a nestranný pozorovatel s několika vykřičníky svého chápání důležitosti historicko-společenskému významu. Z touhy po reakci na politicko-společenskou přítomnost může být vytvořeno filozofické dílo o životě, o lásce, o štěstí, o snech, o rodině, o vášni i o smrti. Jaká je míra svobody a jaký statut blázna ji zajistí? Dílo obsahuje mnoho symbolů a odkazů, které se s naléhavostí obracejí k veřejnosti s bolestivou otázkou a ještě bolestivější skutečností. Ústřední postavou je mladá dívka Marta (výrazná a šarmantní Magda Vášáryová s hlasem Soni Valentové), ta spojuje i rozděluje. Je milována, je nenáviděna, je velebena, je zatracována, je utěšována, je využívána. Je nadějí i životním štěstím. Je strachem i žárlivou beznadějí. A ona miluje život a lidi! Nejbláznivější, nejšťastnější i nejtragičtější postavou je bohém Yorick (skvělý Jiří Sýkora s hlasem Juraje Kukury) a jeho velkolepá bezstarostnost a poživačnost. Je oslavu radosti, a přesto se nedokáže smířit s později přidělenou rolí. Až majestátní patos je v jeho gestech života, smrti, svobody a beznaděje. Nejsmutnější postavou je fotograf a Yorickův kamarád Andrej (dobrý Philippe Avron s hlasem Petera Opálenýho) se smutkem v duši a s touhou v srdci. Milostný trojúhelník může být projevem svobody a láska je pouze sobecky majetnický pud. Láska rozdává polibky a rozkoš, rány a smrt. Láska plodí děti, poezii a žárlivost. Poslední výraznou postavou je dobrácký pan domácí (zajímavý Míla Beran) se svou bezstarostností, poetickou oslavu života a sžíravou touhou po nepromarněném čase. Nakonec jen blázen, a to i dobrovolný, může prožívat šťastný život. Status blázna je zárukou svobodného vyjadřování. Nenávist je hluboce zakořeněná, strach je systematicky šířený a na obzoru se začíná rozvíjet beznaděj v červáncích krve. Dílo je to osobité, ojedinělé a působivé. A elegantní ve svém způsobu provedení a vyjádření svých myšlenek. (27.08.2016)

Jakubisko taškarisko! Poetický, patetický, politický. Každopádně pak vizuálně úžasný, surreálně alegorický, rozmařile opojný, výsostně svébytný, v nejlepším smyslu slova artistní... S okouzlující hrou těl, mezi nimiž jako ptáček vyniká nádherná Magda Vašáryová... S opět geniální hudbou Zdeňka Lišky... Bezčasně nadčasové, krásné... - - - P.S. Škoda pak jen značně nepovedeného zvuku (dobově řemeslně zkrátka mizerně provedených a namixovaných postsynchronů - například dialogy a hlasy vůbec, nepřirozeně a naprosto přehlušující ostatní ruchy), který dosti kazí celkový zážitek z filmu. Ten zvuk by si d.m.s.n. snad zasloužil v dnešní době pokročilých technologií napravit a s mistrem k obrazu jeho a slávě díla přemixovat. (Totéž když už tak pak snad i u toho Havetty a jeho Slávnosti v botanickej záhrade, možná i dalších >artových< kousků z oněch dob... ) - - - - - (Poprvé viděno kdysi dávno ve FK, znovu podruhé po letech 25.6.2008, komentář zde jako devátý - 25.62008) (25.06.2008)

Tohle je přesně ten typ filmu, který mi nic neříká. Možná jsem moc racionální, možná mám prostě až moc rád příběhy, ale tenhle zběsilý poetismus pro mě jednoduše nemá smysl. Neužíval jsem si tenhle snímek a pěkně jsem ho protrpěl, ale zvládnul jsem ho až do konce. Nechci už nic podobného moc vídat. Tohle je pro jiné. (11.02.2015)

Napoprvé jsem to nevydýchal, viz komentář rozhněvaného mladého muže níže. A pořád je mi ten film hluboce nesympatický tím samým, čím jeho jediná skutečná postava Yorick (všichni ostatní jsou v jeho světě jen živé kulisy): povrchovou suverenitou, pod jejíž kouřovou clonou přenáší své vnitřní zmatky (to skutečně není obraz politické situace, ale v prvé řadě obraz čehosi těžce nevyřešeného v duši autorově) na okolí (Yorick na filmovou realitu kolem sebe, Jakubisko na diváka). Citlivými bytostmi manipuluje charismatický duševní mrzák, hrající si na život a emoce, kterým sám nemůže přijít na kloub, ale jakousi podivnou ironií přírody či pánaboha je jejich zdrojem pro ostatní, do jejichž kůže se není schopen vžít, plně zaměstnán sám sebou. Dokud své hračky nepoláme. — Takže proč teď najednou místo jedné rovnou čtyři? Protože to ten syčák umí. Protože mě naštval jako snad ještě filmem nikdy nikdo a zároveň se mi zavrtal pod kůži tak, že mě ten biják od té doby přitahuje jak můru plamen. Protože v sobě cítím kus Yoricka i kus jeho oběti, a skoro bych řekl, že to tak nějak podobně bude mít každý z nás, a filmů, které takto silně postihnou něco těžko definovatelného všelidského, je třeba si vážit, i když jednoho naštvou. (14. 11. 2013) — Původní jednohvězdičkový komentář: Svet je hnusné zlé miesto, áno. Pán Jakubisko je taký malý slovenský Fellini a nová vlna je, keď sa naciká na hromadu celuloidu, áno, áno. Ani kontext doby vzniku u mě nemůže omluvit tu záplavu negativismu, nevkusného rýpání se v číchsi pubertálních obsesích (děkuji, nechci, stačily mi mé vlastní) a povrchní hry na provokaci. Co si s tím má divák počít? Může leda tak uznale pokyvovat hlavou nad tím, kolik má pan režisér originálních nápadů, jak je dokáže pěkně protlačit až na plátno a jak mu v tom ti hezcí herci hezky hrají. To u mě vystačí tak akorát na jednu hvězdičku. (09.02.2010)