Vtáčkovia, siroty a blázni

Je to jeden z těch artových filmových pamlsků, které nejsou určeny pro celou širokou diváckou veřejnost, ale každého může svou myšlenkou oslovit. Je to originální manifest svobody a svobodného uměleckého vyjádření. Vedle jmen autorů díla Juraje Jakubiska, Karola Sidona, Igora Luthera a Zdeňka Lišky, se musí zmínit scénograf Anton Krajčovič a jeho přirozeně vykouzlená omšelá a elegantní vznešenost, marnost a beznaděj. Časová osa je sice daná, přesto je čas pohyblivý a nestranný pozorovatel s několika vykřičníky svého chápání důležitosti historicko-společenskému významu. Z touhy po reakci na politicko-společenskou přítomnost může být vytvořeno filozofické dílo o životě, o lásce, o štěstí, o snech, o rodině, o vášni i o smrti. Jaká je míra svobody a jaký statut blázna ji zajistí? Dílo obsahuje mnoho symbolů a odkazů, které se s naléhavostí obracejí k veřejnosti s bolestivou otázkou a ještě bolestivější skutečností. Ústřední postavou je mladá dívka Marta (výrazná a šarmantní Magda Vášáryová s hlasem Soni Valentové), ta spojuje i rozděluje. Je milována, je nenáviděna, je velebena, je zatracována, je utěšována, je využívána. Je nadějí i životním štěstím. Je strachem i žárlivou beznadějí. A ona miluje život a lidi! Nejbláznivější, nejšťastnější i nejtragičtější postavou je bohém Yorick (skvělý Jiří Sýkora s hlasem Juraje Kukury) a jeho velkolepá bezstarostnost a poživačnost. Je oslavu radosti, a přesto se nedokáže smířit s později přidělenou rolí. Až majestátní patos je v jeho gestech života, smrti, svobody a beznaděje. Nejsmutnější postavou je fotograf a Yorickův kamarád Andrej (dobrý Philippe Avron s hlasem Petera Opálenýho) se smutkem v duši a s touhou v srdci. Milostný trojúhelník může být projevem svobody a láska je pouze sobecky majetnický pud. Láska rozdává polibky a rozkoš, rány a smrt. Láska plodí děti, poezii a žárlivost. Poslední výraznou postavou je dobrácký pan domácí (zajímavý Míla Beran) se svou bezstarostností, poetickou oslavu života a sžíravou touhou po nepromarněném čase. Nakonec jen blázen, a to i dobrovolný, může prožívat šťastný život. Status blázna je zárukou svobodného vyjadřování. Nenávist je hluboce zakořeněná, strach je systematicky šířený a na obzoru se začíná rozvíjet beznaděj v červáncích krve. Dílo je to osobité, ojedinělé a působivé. A elegantní ve svém způsobu provedení a vyjádření svých myšlenek. (27.08.2016)

Neustálým ujišťováním, že se vlastně jedná o film, u mě klesá hodnota na straně podobenství a obrazu společnosti. Zbývá pak jenom drama o milostném trojúhelníku v odporně přestylizovaném a kontrastním hávu, pro který je slovo kýč velmi málo. Skutečně všechno, co se dalo přetáhnout přes únosnou mez, se přetáhlo a alespoň pro mě tento fakt činí poměrně nesnesitelným pocitem z tohoto filmu, ruku v ruce jdoucí se špatným vedením. A úchylné symboly typu umírající důchodkyně v podzimním listí, vo tom žádná... (17.09.2011)

Vtáčkovia, siroty a blázni je velice osobitým podobenstvím Juraje Jakubiska (velké F), jež je tragikomickým mozaikovitým příběhem odehrávající se v blíže nespecifikovaném bezčasí, a sledující skupinku tří samotářů - Jorika (Jiří Sýkora), Andreje (Philippe Avron) a židovskou dívku Martu (tehdy jen devatenáctiletá Magda Vášáryová) - kteří si svou osamocenost a averzi vůči bezútěšnosti okolního světa kompenzují bláznivou hrou s neméně bizarními pravidly. Snímek tak na pomezí tohoto dětinského vzdoru, specifické poetiky a kolotoče bláznivých scén umně spojuje mnoho zdánlivě protichůdných kontrastů – reálno se surreálnem, imaginaci s nepříjemným naturelem skutečného světa, naději s beznadějí, či otázku života a smrti. Díky čemuž slouží nejenom jako jakási demýtizace naivity a optimismu [prostřednictvím motivu naivity a optimismu], ale i jistý apel vůči slepé závilosti na idealismu. Inu, nihilismus nade vše.... (26.02.2023)

Jestli něco vážně nechápu, tak jsou to tahle podobenství, která vypadají jako historky z blázince. Není to tak nekonečné jako Havettova Slávnosť v botanickej záhrade, obrazy jsou většinou výtvarně zajímavé, Liškova hudba je výborná, Magda Vášáryová mladá, krásná a občas nahá, ale to z toho ještě u mne pořád nedělá dobrý film (50%). (14.04.2010)

Napoprvé jsem to nevydýchal, viz komentář rozhněvaného mladého muže níže. A pořád je mi ten film hluboce nesympatický tím samým, čím jeho jediná skutečná postava Yorick (všichni ostatní jsou v jeho světě jen živé kulisy): povrchovou suverenitou, pod jejíž kouřovou clonou přenáší své vnitřní zmatky (to skutečně není obraz politické situace, ale v prvé řadě obraz čehosi těžce nevyřešeného v duši autorově) na okolí (Yorick na filmovou realitu kolem sebe, Jakubisko na diváka). Citlivými bytostmi manipuluje charismatický duševní mrzák, hrající si na život a emoce, kterým sám nemůže přijít na kloub, ale jakousi podivnou ironií přírody či pánaboha je jejich zdrojem pro ostatní, do jejichž kůže se není schopen vžít, plně zaměstnán sám sebou. Dokud své hračky nepoláme. — Takže proč teď najednou místo jedné rovnou čtyři? Protože to ten syčák umí. Protože mě naštval jako snad ještě filmem nikdy nikdo a zároveň se mi zavrtal pod kůži tak, že mě ten biják od té doby přitahuje jak můru plamen. Protože v sobě cítím kus Yoricka i kus jeho oběti, a skoro bych řekl, že to tak nějak podobně bude mít každý z nás, a filmů, které takto silně postihnou něco těžko definovatelného všelidského, je třeba si vážit, i když jednoho naštvou. (14. 11. 2013) — Původní jednohvězdičkový komentář: Svet je hnusné zlé miesto, áno. Pán Jakubisko je taký malý slovenský Fellini a nová vlna je, keď sa naciká na hromadu celuloidu, áno, áno. Ani kontext doby vzniku u mě nemůže omluvit tu záplavu negativismu, nevkusného rýpání se v číchsi pubertálních obsesích (děkuji, nechci, stačily mi mé vlastní) a povrchní hry na provokaci. Co si s tím má divák počít? Může leda tak uznale pokyvovat hlavou nad tím, kolik má pan režisér originálních nápadů, jak je dokáže pěkně protlačit až na plátno a jak mu v tom ti hezcí herci hezky hrají. To u mě vystačí tak akorát na jednu hvězdičku. (09.02.2010)