Vtáčkovia, siroty a blázni

Příběh pomsty, formálně i obsahově postavený na organickém skloubení nonsensu, politických témat a hluboké existenciální roviny. Nesmírně hravý a pestrý kamerou (Igor Luther) využívající v té době čerstvě objevené prostředky (změny formátu a materiálu, barevné filtry, přeexponování materiálu, protisvětlo, nezvyklé úhly záběrů, přiznání přítomnosti štábu atd.). S jedním z nejkrásnějších témat Zdenka Lišky (pozoruhodná jsou v téhle hudbě překlápění „francouzské“ kavárenské atmosféry do bizarnosti – skřetovské studiové zrychlení sborového zpěvu pro scény s dětmi a „tragické“ téma s příznačným „liškovsky“ psychedelickým amplifikovaným cembalem). Motivy trojúhelníku dva muži – žena (Truffautův Jules a Jim!) Jakubisko opakuje napříč celou svou fimovou kariérou (maškaráda na sněhu, stařec – stařenka – hříšný světec). Jiné motivy spojují film s oběma krajními díly trilogie (postava „věčného“ revolucionáře ze Zběhů, herečka Jana Stehnová, procházející všemi třemi díly, replika „Dovidenia v pekle, priatelia!“). Samotný lineární děj filmu je založen na bohémství a zmoudření vnějškem (– vězení) a zmoudření životem (– rodina). Strašná pomsta „šaška“ Yoricka (Jan Sýkora) na Martě (Magdaléna Vašáryová) v závěru filmu je pomstou za štěstí z něhož je vyloučen a pomstou za zradu (volné?) lásky. Jakubisko napříč filmem nenápadně, ale opakovaně apeluje na západní intelektuály (zejména francouzské – dvojjazyčné transparenty odkazující k roku 1968; obsazení Francouze Phillipa Avrona známého z Lamorissova pohádkového filmu Fifi pírko do třetí postavy z ústřední trojice). S optimismem věřícím v možnost změny se strefuje nejen do fenoménů zeměpisně blízkých (slovenský nacionalismus coby všudypřítomný Štefánik), ale i do kolosů, které ostřelování zřejmě nikdy ani nezaznamenaly (emblémy velkých hollywoodských produkčních společností v bizarních nápodobách ústřední herecké trojice při taškařici na ledě). Patří k ironii dějin, že Jakubisko nejenže nemohl ve své době dokončit následující Dovidenia v pekle, priatelia, ale měl víc jak na pět let zákaz točit. To však není to nejpříznačnější – to, že je k stáru ochoten točit žánrové velkofilmy za účasti quasi celebrit a bez vůle vymknout se výrazněji komerci, představuje nejsmutnější a lidsky nejvíc trpké "zmoudření" většiny revolucionářů v umění. (12.10.2010)

Vtáčkovia, siroty a blázni je velice osobitým podobenstvím Juraje Jakubiska (velké F), jež je tragikomickým mozaikovitým příběhem odehrávající se v blíže nespecifikovaném bezčasí, a sledující skupinku tří samotářů - Jorika (Jiří Sýkora), Andreje (Philippe Avron) a židovskou dívku Martu (tehdy jen devatenáctiletá Magda Vášáryová) - kteří si svou osamocenost a averzi vůči bezútěšnosti okolního světa kompenzují bláznivou hrou s neméně bizarními pravidly. Snímek tak na pomezí tohoto dětinského vzdoru, specifické poetiky a kolotoče bláznivých scén umně spojuje mnoho zdánlivě protichůdných kontrastů – reálno se surreálnem, imaginaci s nepříjemným naturelem skutečného světa, naději s beznadějí, či otázku života a smrti. Díky čemuž slouží nejenom jako jakási demýtizace naivity a optimismu [prostřednictvím motivu naivity a optimismu], ale i jistý apel vůči slepé závilosti na idealismu. Inu, nihilismus nade vše.... (26.02.2023)

„Šťastie je železničiar a dve biele kozičky.“ Poprvé jsem viděl film Vtáčkovia, siroty a blázni asi před dvěma lety a od té doby ještě aspoň čtyřikrát. Za celou tu dobu jsem ale nebyl schopen napsat k němu žádný uspokojivý komentář. Tak alespoň pár slov samotného režiséra: „V určité životní situaci, zvláště když si lidé uvědomují, že stárnou, hledají pocit štěstí. Třeba v nějaké hře, říkejme jí bláznovství. Jak jinak by člověk vydržel tlak světa, celé situace, jak jinak by mohl řešit pracovní i osobní problémy… Najdou na chvíli pocit štěstí v bláznovství a najdou svou osobnost, mají pocit svobody… ale člověk nemůže sám sebe dlouho klamat. Pak zaplatí daň za relativní štěstí.“ Jdou totiž za štěstím „tak vehementně, že pošlapou i to, co bylo hezké a čisté.“ Všichni, kdo jste dali filmu Post Coitum odpad! a co ohrnujete nos nad Bathory, které ještě ani nevstoupilo do kin, věnujte laskavě těch 80 minut filmu Vtáčkovia, siroty a blázni, který byl u nás 20 let zakázán. Tady totiž teprve uvidíte, jak originální filmař je Juraj Jakubisko, proč je jedním z našich vůbec nejlepších režisérů a proč převezme v Karlových Varech křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. A to natočil podle mě ještě o fous lepší film Zbehovia a pútnici! (24.04.2006)

Spočiatku som nebol na tento film veľmi naladený, vlastne som ho pozeral pre rozšírenie obzorov, postupne som si však k nemu našiel cestu. Jakubisko je poet a tieto filmy mu naozaj idú, myslím, že málokomu sa takto podarí obsiahnuť všetko podstatné, treba však povedať, že takéto filmy svojou prílišnou umeleckosťou nie sú pre každého. A snáď aj preto, že najviac je v tomto filme bláznov, či dokonca prvú polhodinu tak pôsobí. O to viac prekvapí trocha smutný a šokujúci koniec. (28.08.2008)

"...beznádej v nádeji a nádej v beznádeji, šťastie v nešťastí a nešťastie v šťastí, pravda v klamstve, klamstvo v pravde, život po smrti, smrť po živote, istota v bezmocnosti, bezmocnosť v istote, prázdnota medzi nami, my sami v prázdnote..." ...film racionálne neuchopiteľný, pestrý, hravý, krutý... od môjho úvodného skeptického a pohŕdavého prehlásenia "len kopíruje Felliniho a jeho cirkusový svet", cez jemné pousmiatie, totálne angažovanie až po záver keď som pozeral s otvorenými ústami...Vtáčkovia sú maximálnou umeleckou samovraždou (v roku ´69 natočiť niečo podobné si zasluhuje RESPECT!) a alegóriou na množstvo tém a otázok bez odpovedí, odpovedí bez otázok... V podstate nemám rád Jakubiskove filmy (niektoré naozaj považujem za trapas), ale už len pre tento film ho budem vnímať ako človeka, ktorý VIE...alebo vedel?... (03.03.2009)