Playtime

Playtime je môj najoblúbenejší Tatiho film. Je tu také množstvo detailov, toľko vychytávok a tak precízne premyslených scén, že z neho musí mať radosť snáď každý filmový divák, ktorému nestačí jednoduchá zápletka bez pridanej hodnoty. Playtime zaujme okrem detailov aj architektúrou, na ktorej stvárnení si dáva Tati obzvlášť záležať, pretože vytvára akéhosi ducha filmu. Jediným záporom je mierna preplácanosť a dĺžka filmu, občas som mal pocit, že je toho už trochu moc. 90 minút by asi stačilo. Na druhý krát po zachytení ďalšieho kvanta drobností zvyšujem na plný počet. (19.07.2012)

Nemůžu uvěřit tomu, že jsem mohl zapomenout! Zapomenout na to, že jsem Playtime už jednou viděl a vypravil se na tento "klenot" francouzské kinematografie znovu, rovnou do kina a ještě k tomu někoho dalšího přemluvil! Nabízí se vysvětlení, že moje tělo jednoduše film nepřijalo a po shlédnutí vytěsnilo z paměti. Hned první scéna mi jí bohužel velmi rychle osvěžila. A aby toho nebylo málo, došel jsem při projekci k závěru, že postrádám špetku smyslu pro humor. V sále to neustále hýkalo, diváci málem padali ze sedaček a já netušil proč... Budu nejspíš za prosťáčka, ale genialita scén, kdy si pan Hulot dvacet minut prohlíží sedačku, která různě vrže a prohýbá se, přičemž někomu v jiné částí plátna upadne deštník, znovu někomu upadne deštník, někdo jiný a jinde klopýtne, nebo se snad baví s figurínou, mi bohužel nedochází . Ono nakonec, se to i sledovat dá a "děj" se tak nějak sám od sebe přece jenom ke konci dobere. Já si ho ovšem napodruhé s chutí odpustil. Abych to neprotahoval, je to obyčejná TRAPÁRNA a vy se třeba klidně umlaťte smíchy. Jen doufám, že já i tentokrát ZAPOMENU! ►10% ...o čem, že jsme to teď mluvili? Nevím, už si vážně nevzpomínám, je mi dobře, už je mi dobře, bída vodejde, vodejde všechno co má pavoučí nožičky, bzzzzzzzzzzzzz ... (06.11.2008)

Propracovaná studie o mnoha variacích na téma vymoženosti, úspornosti, umělých náhražek a času a časování života. Esej o propastném rozdílu mezi tím mít hračky a hrát si. A jako všechny Tatiho filmy - o samotě a míjení, o nesetkávání, nerespektování, nespolupráci, nezření. A neukazuje se tu "odlidštěné prostředí", ale právě naopak precizně odkoukané, zesílené a v čisté formě předvedené každodenní chování lidí ve společnosti. Lidská komedie, oloupaná a serírovaná s osobitým, hořkosmutným situačním humorem. (28.03.2014)

Vítejte v Tativille... 8-] . . . Těžko zařadit tenhle >velkofilm< do nějaké škatulky či kategorie. Nejspíše by se d.m.s.n. snad dalo mluvit o jakési postmoderně patafyzické alegorii se satirickým nadhledem... :-) No, ještě, že igi B. není nějaký inťák, že... ;-) . . . Takže lze jen konstatovat: těžko srovnatelná, leč úchvatná a neobvyklá podívaná, plná bizarního šarmu a neutuchající fantazie, doslova >GAGSTERKA< (;-) pro fajnšmekry a pokročilé, náročné milovníky netradičních filmů... - - - P.S. Nikdy jsem nebyl nějakým velkým fanouškem J. Tatiho, ale přesto jeho filmy svým způsobem miluju a uznávám. Jde totiž každopádně o vynikající a nadčasové dílo! Nakonec, možná i díky Tatimu a jemu podobným není dnes svět naštěstí zcela jen takový, jak jej on sám se sarkasmem a nadsázkou sobě vlastní líčil... ;-) - - - P.S. Nu a ještě nakonec - jakže se to řekne francouzsky "Drugstore"? No přece DRUGSTORE... ;o))) . . . Fin. (05.02.2006)

Playtime je smrtelníkem neuskutečnitelné veledílo, překonávající s lehkostí veškerenstvo kinematografie. Ale jak už to u Tatiho bývá, Hulotova dobrodružství nemají příbuzného, spolehlivě vybočují ze všech trendů, jaké byly v letech jejich vzniku nastoleny, tudíž v pohodlných divácích vyvolává údiv, často i odpor. ___ Dovádí se k dokonalosti Tatiho cyklus, díky němuž jsou jeho díla nesmrtelná. Film je to obsahově lidský, milý, vstřícný, ale nikdy plytký nebo kýčovitý, díky svému pokrokovému vybočování. Zároveň je formálně moderně pokrokový, a to beze stop chladu či odtažitosti. A tím se dostáváme zpět na začátek k lidskosti. ___ To už bylo v nemenší míře k vidění v Mém strýčkovi. Playtime navazuje i na roztomile divadelní choreografii v přesných interiérech. Vrcholem je zdravě megalomanská scéna v restauraci, kde Tati zkoncentruje všechny své režijní síly, jakožto i minulá, zdánlivě nepotřebná vypravěčská vodítka a odbočky, aby následně objal věčnost. (17.08.2012)