Playtime

Playtime je môj najoblúbenejší Tatiho film. Je tu také množstvo detailov, toľko vychytávok a tak precízne premyslených scén, že z neho musí mať radosť snáď každý filmový divák, ktorému nestačí jednoduchá zápletka bez pridanej hodnoty. Playtime zaujme okrem detailov aj architektúrou, na ktorej stvárnení si dáva Tati obzvlášť záležať, pretože vytvára akéhosi ducha filmu. Jediným záporom je mierna preplácanosť a dĺžka filmu, občas som mal pocit, že je toho už trochu moc. 90 minút by asi stačilo. Na druhý krát po zachytení ďalšieho kvanta drobností zvyšujem na plný počet. (19.07.2012)

Vítejte v Tativille... 8-] . . . Těžko zařadit tenhle >velkofilm< do nějaké škatulky či kategorie. Nejspíše by se d.m.s.n. snad dalo mluvit o jakési postmoderně patafyzické alegorii se satirickým nadhledem... :-) No, ještě, že igi B. není nějaký inťák, že... ;-) . . . Takže lze jen konstatovat: těžko srovnatelná, leč úchvatná a neobvyklá podívaná, plná bizarního šarmu a neutuchající fantazie, doslova >GAGSTERKA< (;-) pro fajnšmekry a pokročilé, náročné milovníky netradičních filmů... - - - P.S. Nikdy jsem nebyl nějakým velkým fanouškem J. Tatiho, ale přesto jeho filmy svým způsobem miluju a uznávám. Jde totiž každopádně o vynikající a nadčasové dílo! Nakonec, možná i díky Tatimu a jemu podobným není dnes svět naštěstí zcela jen takový, jak jej on sám se sarkasmem a nadsázkou sobě vlastní líčil... ;-) - - - P.S. Nu a ještě nakonec - jakže se to řekne francouzsky "Drugstore"? No přece DRUGSTORE... ;o))) . . . Fin. (05.02.2006)

Tatiho satira na modernismus bohužel trošku vázne. Sice se dočkáme klasického obrazového humoru i geniálních detailů / odrazy pařížských památek ve skleněných dveřích, světlo z výtahu v oknech budovy ), ale například scéna v restauraci je tak zdlouhavá, že když ženy na jejím začátku přijdou do jinýho stavu, tak na konci této scény je odváží sanitka do porodnice k finálovému aktu těhotenství. (03.01.2010)

Milerův futuristický Krtek ve městě si o patnáct let později bude více všímat technické stránky, Tatiho aktuálnější (přestože starší) Hulot ve městě se zaměřuje spíš na řešení prostoru a masu lidí do tohoto prostoru zasazenou. Masu jako souhrn jednotlivců. Zásadní rozdíl mezi Krtkem a Playtimem je ale v tom, že vzhledem ke zcela nepravděpodbné nefunkčnosti systému obsluhy v Royal Garden musíme Tatiho dílo považovat (alespoň do jisté míry) za podobenství. Zásadně se pak oba filmy shodují v tom, že, ač je to zřejmě zcela proti jejich záměru, vyvolávají pocit jakési blahé pravzpomínky. A to přesto, že Krtek na Hulota navazuje spíše jen v tématu, než v metodě. Doufám nicméně, že i nějací metodičtí pokračovatelé se najdou. Playtime si v dějinách kinematografie zalouží přinejmenším tak význačné místo jako Krteček. Hvězdičku ubírám za takové zbytečné fraškoidní etudky, jako je např. záměna s člověkem hrabajícím se v šuplíku. Komentáře: Shadwell, A_FISH. (15.02.2015)

Šedesátá léta ve filmu znamenala obrovský rozkvět tvůrčí originality a invence, ale nejednou jsem nucen vnímat i obrácenou stranu této mince. Tu představují mnohdy různé experimentální filmy bez příběhu, v tomhle případě skoro i bez myšlenky a bez smysluplných dialogů, kdežto v hlavní roli zde vystupuje technika a architektura. Jacques Tati mne před časem hodně zaujal svou moderní poválečnou groteskou Jede, jede poštovský panáček, v jeho futuristické vizi moderního velkoměsta jsme se bohužel nepotkali. Objevuje se zde dost pozoruhodných momentů a nápadů, ale jako celek neshlédávám pro sebe žádný velký přínos. Snad jen nadčasovou ukázku přetechnizovaného světa, která mne i přes pokus o prvky grotesky spíše otravovala až deprimovala, než bavila. Zvláště když dnes podobné dění člověk (až na nějaké ty promyšlené gagy :o)) může běžně vidět v jakémkoliv větším městě, zdaleka mu už nepřijde zácpa aut jezdících do kruhu tolik poetická, jak ji Tati v doprovodu pouťové zvonkohry vykreslil v závěru. O polotrapném večírku plném chaosu raději pomlčím. Uznávám totiž, že film má nápad, ale současně až příliš nataženou stopáž zdaleka nehodnou jednoho nápadu a plnou úmyslně hluchých a natažených scén (a to jsem viděl ten kratší, dvouhodinový sestřih). Být Playtime krátký film s čtvrtinovou stopáží, byl by snad i pro mne stravitelnější. Tedy kdyby si ještě nechutně bizarní Tati odpustil vystavovat do vybraných záběrů svůj zadek. 25% (#Francouzská kinematografie: Virtuální kino) (03.02.2020)