Playtime

Nejgeniálnější film v dějinách kinematografie, v němž jsou všechny postavy hlavními, v němž se děj odehrává na všech místech mizanscény a v němž každý i sebemenší zvuk hraje klíčovou roli. Bez aktivní spoluúčasti a maximální pozornosti diváka nelze genialitu filmu docenit. Úžasně zvládnutá choreografie neskutečného množství osob. Ač postavy hovoří různými jazyky, vyřčená slova není třeba překládat, film je plně srozumitelný i bez rozumění dialogům. Hodinová scéna z restaurace doslova strhává neuvěřitelným tempem jazzového doprovodu a vlnících se postav. Tati do filmu vrazil nejen všechen svůj majetek, ale především v plné míře svoji nedostižnou genialitu. (06.10.2005)

Vizuální skvost, z kterého ale absence děje dělá pořádně náročnou podívanou. Tatiho slavné dílo je pro mě takovou Moderní dobou druhé poloviny dvacátého století. Na rozdíl od Chaplinových či Keatonových hrdinů je ale postava Hulota veskrze pasivní figurou, která děj (nebo alespoň jakýsi sled skečů a prostředí) aktivně nikam neposouvá. Umocňuje tak divácké inferno, protože sledovat 2 hodinový film bez děje, s pasivní hlavní postavou a v podstatě hodinu trvajícím obrazem v restauraci jsou solidní galeje. Zážitek z filmu je tak z mého pohledu značně kontrastní. Dějová nuda je kompenzována neskutečným vizuálním ztvárněním. Kombinace promakané mizanscény, rámování kamery a herecké akce (a mnoha dalších věcí) vytvářejí velké množství vizuálních gagů, které na rozdíl od těch klasických fyzických působí skvělým dojmem. Právě pak ty fyzické, tedy gagy nejtypičtější pro žánr grotesky na mě působily mnohdy spíše trapným dojmem. A může za to z velké části postava Hulota, která ve mně bohužel chvílemi vyvolávala dojem spíše pasivního retarda, než komicky sympatického hrdiny. Fascinující je naopak práce s vedením pozornosti diváka. Ta totiž v klasickém slova smyslu neexistuje a divák má velice často ve změti vizuálních podnětů problém s nasměrováním své pozornosti. Nezvyklým způsobem však divákovo zaměření kontroluje práce s ruchy, která svým výrazným pojetím strhává pozornost daným směrem. Podobný chaos jako zažívá hlavní postava filmu, tak patrně prožije i sám divák. Tahle Tatiho experimentální groteska je opravdu jedinečným dílem, které si ale vyhrazuje divákovu absolutní pozornost a oddanost ke sledování. Nicméně absence děje je však i přese všechny originální klady snímku překážkou, kterou jsem nepokořil. 7/10 (17.04.2018)

Je to tu anglicky. Push. Nikdo sice anglicky neumí, ale hlavně že to je moderní. Naprosto jsem nechápal genialitu Jacquese Tatiho. Věděl jsem v čem spočívá, ale nějak jsem ji nedokázal ocenit. Vše, co jsem od něj zatím viděl, mě víceméně nudilo, ale atmosféra odcizeného supermoderního města v Playtime mě naprosto pohltila a hltal jsem každé dokonale promyšlené políčko filmu. Během tohoto snímku bych vám i odpřísáhnul, že se budoucnost neodehrála už kdysi dávno a že scénář k ní nenapsal Ed Wood Jr. Konečně jsem uzřel tu Tatiho ryzí genialitu v plné kráse. Tenhle snímek má opravdu něco do sebe a komická postavička pana Hulota do příběhu pasuje naprosto dokonale jako scházející dílek puzzle. Playtime ale hlavně není postaven převážně na Tatiho výkonech, jak bývá u jeho filmů zvykem. Navíc je celková atmosféra snímku umocněna opravdu vynikající hudbou. Ve filmu se prakticky nemluví, a když už se tak děje, tak se tu naprosto chaoticky střídá francouzština, angličtina a němčina. To ale vůbec nevadí a spíš to podtrhuje atmosféru snímku a osamocenost lidí v rušném velkoměstě. A co ta Praha? – Let byl zrušen. (17.06.2008)

Film, který předběhl svou dobu. Pan Hulot se ocitá uprostřed chladného velkoměsta dlážděného chodníky a silnicemi narvanými autobusy plnými cestujících a všudypřítomnými auty, která jsou si k nerozeznání. Jacques Tati si úžasně pohrál s architekturou budov a vtipně se naváží do nudné a strojené úředničiny. Později dostaneme příležitost nahlédnout do jakési obdoby dnešního nákupního centra, kde obchodníci lákají na všemožná udělátka a vychytávky. Tati naplno využívá vizuální humor a dokonale kombinuje obraz se zvukem. Divák díky proskleným budovám hodněkrát ztrácí přehled o prostoru. Častokrát také sledujeme postavy bez dialogu, což ještě víc přidává na odtažitosti města. Tati rovněž dokáže překvapit zabíráním jedné scény z více úhlů a zcela bezpochyby natočil snímek, který byl na svou dobu (rok 1967!) něčím tak výjimečným, že jej lidé nepochopili a stal se propadákem. Tati nechal dokonce postavil kulisy a zadlužil se na mnoho let. (09.09.2021)

Vynechajúc Tatiho filmársku genialitu, ktorú už opísal Kristusazapad, najviac ma na PLAYTIME okúzlili analógie s trilógiou Roya Andersona, ktorá bola zakončená minuloročným sedením a premýšľaním holuba na strome. ___ Pri pohybovaní sa v imaginácii a hutnej autorskosti Tatiho alebo Andersona, v podstate nás ohromia rovnaké veci. Obaja autori vytvárajú svoje vlastné svety konštruované vo viacplánových obrazoch, ktoré napriek svojej jasnej artificiálnosti prenikavo reflektujú náš každodenný svet (Anderson absurditu, Tati skôr chaotickosť). Tiež sa zbiehajú v zachytávaniu svojich vízií do celkov a epizodického rozprávania, ktoré je prepojené niťou ústrednej postavy, taktiež je tu spoločná výnimočnosť zmyslu pre humor. ___ Či už sledujeme PLAYTIME (Pan Hulot je taktiež postavou trilógie) alebo ktorýkoľvek z Andersonových posledných troch filmov, oslovia nás aj ako filmové diela na nesmiernej technickej a osobitej úrovni, aj ako komentáre k našej banálnej, absurdnej, chaotickej existencii. Rozdielom však môže byť hlavne konečné vyznenie. Anderson nás naviac hypnotizuje v pomalom tempe, ktorého mŕtvolnosť je podporená sivým tónovaním farieb a líčenímpostáv pripomínajúcim corpsepainting. Po skončení Tatiho máme naopak chuť vybehnúť do ulíc a užívať si všetok mestský chaos . (11.05.2016)

Playtime je smrtelníkem neuskutečnitelné veledílo, překonávající s lehkostí veškerenstvo kinematografie. Ale jak už to u Tatiho bývá, Hulotova dobrodružství nemají příbuzného, spolehlivě vybočují ze všech trendů, jaké byly v letech jejich vzniku nastoleny, tudíž v pohodlných divácích vyvolává údiv, často i odpor. ___ Dovádí se k dokonalosti Tatiho cyklus, díky němuž jsou jeho díla nesmrtelná. Film je to obsahově lidský, milý, vstřícný, ale nikdy plytký nebo kýčovitý, díky svému pokrokovému vybočování. Zároveň je formálně moderně pokrokový, a to beze stop chladu či odtažitosti. A tím se dostáváme zpět na začátek k lidskosti. ___ To už bylo v nemenší míře k vidění v Mém strýčkovi. Playtime navazuje i na roztomile divadelní choreografii v přesných interiérech. Vrcholem je zdravě megalomanská scéna v restauraci, kde Tati zkoncentruje všechny své režijní síly, jakožto i minulá, zdánlivě nepotřebná vypravěčská vodítka a odbočky, aby následně objal věčnost. (17.08.2012)

Pan Hulot v moderním velkoměstě.. Film, přepečlivě propracovaný do posledního detailu, je jako stavebnice z pár kostek, originální skládačka, kde je každý dílek stejný a přesto jedinečný. Mohla by se poskládat jinak, mohla by být rozdělena na ty jednotlivé dílky, a stejně by byla vyjímečná. (30.03.2009)

Artově laděná groteska naroubovaná na satiru o moderním městském urbanismu, vycizelovaná do posledního detailu, např: sekundová diagonální kompozice obrazu za sebou do pozadí ustupujících staveb. Spousta gagů poukazuje na architektonické úlety, nesmyslné unifikace, designové výstřelky, různé nedodělky, které jsou ukázány pomocí zajímavé práce se zvukem, (nesmyslná délka chodby znázorněná dlouhým zesilujícím klapáním podpadků blížící se postavy). Svým způsobem geniální dílo. O kvalitách filmu asi nebudou velké pochyby, diskutabilní bude jen do jaké míry je film vlastně zábavný. (17.02.2020)

Jeden z 1001 filmů, které musíte vidět, než umřete. (14.02.2009)

To, že Jacques Tati bol majstrom réžie, tu dosahuje vrcholu. Z počiatku nie veľmi okúzľujúci, vtipný, či zaujímavý snímok, ale začne naberať z minúty na minútu grády a vrcholí bombastickým večierkom, ktorý je majstrovsky prevedený na plátno. Každá postava, každý článok udalostí tu má svoje miesto a je až obdivuhodné, ako sa dá taká masa ukočírovať, aby sa to nezvrhlo v bordel. Posledná polhodina naozaj vyšvihla tento snímok do výšin absolútnej profesionality a talentu. (10.07.2018)

V první polovině filmu jsem se dokonale ztrácel, v druhé kdy započala sáhodlouhá scéna z restaurace jsem pochopil originální Tatiho pojetí, které staví na hlavu veškerou diváckou zkušenost a navíc vytváří velmi osobitý svět, na který je třeba jen správně přepnout. K tomu je potřeba maximální pozornosti, ale u mě je asi problém, že takové míry nejsem schopný při jediném sledování filmu dosáhnout. A možná to tak má být. (20.06.2009)

Playtime neni jen bez debat nejlepsi Tatiho film, ale zaroven jeden z nejpropracovanejsich a nejoriginalnejsich filmu cele kinematografie. Na sve si prijdou predevsim fanousci Davida Lynche a Alfreda Hitchcocka, kteri jsou na neco podobneho jiz zvykli. Nahodni kolemjdouci neznalci z toho muzou byt naopak lehce mimo a uvidi v tom pouze jednu velkou nudnou haluz (viz. nizka hodnoceni). Playtime je kompozicni symfonie maximalniho kalibru, ve ktere je tolik detailu, ze by to jinemu beznemu reziserovi vystacilo na celou karieru. Kazdy zaber je neuveritelne propracovany, sklada se z mnoha vrstev a skutecne zije. Jestlize v Prazdninach pana Hulota byl Jacques Tati na speedu jako herec, tak tady vsechny drogy zurocil na postu rezisera a to nejen vizualne, dalsi totalni trumf Playtimu je totiz dokonale propracovana zvukova slozka, ktera nejen, ze kompletne nahrazuje hudbu, ale vytvari samostatnou sferu, kterou je nutne vnimat jako jeden z hlavnich chodu a venovat ji minimalne stenou pozornost jako vizualu. Do toho vseho navic Jacques Tati velmi chytrym a take vtipnym zpusobem mixuje satiru tehdejsi spolecnosti, jak modernisumus a nove technologie v prvni casti, tak socialni aspekty (neskutecne dokonala, mega propracovana a hlavne naprosto absurdni party), nebo dopravu a infrastrukturu, ktera je zde zobrazena jako cirkus. Na svou dobu vzniku se jedna o dechberoucim zpusobem nadcasovy snimek. Jestlize jste nad Tatim zlomili hul v jeho ostatnich, slabsich filmech typu Mon Oncle, nezoufejte, tohle je uplne jina dimenze. Playtime je proste Jacques Tati v plne forme a jeho ultimatni masterpiece! 10/10 (09.06.2010)

Víc než film to připomíná rozpohybovaný kreslený humor Miroslava Bartáka. Nemá cenu snažit se vypátrat nějakou dějovou linku, jde vlastně o mozaiku brilantních postřehů a mikrogagů z každodenního života ve velkoměstě (strašně mě bavily neustále se opakující hrátky s odrazy a odlesky ve skle). Humor je suchý jako saharské písky, takže opravdu nečekejte nějaké třeskuté vtípky. Úsměvná poezie všedních okamžiků. Asi tak. (30.07.2011)

Filmy Jacquese Tatiho jsou natolik specifické, že máte pocit, že sledujete někoho, kdo rozuměl světu tak jedinečně, že se buď na jeho vlnu naladíte, nebo nikoli. V tomhle případě se jedná o film, který je a není groteskou, je a není komedií. Takové ztvárnění společnosti opravdu, není daleko od reality, z čehož místy docela mrazí. (10.06.2015)

Když jsem viděl Playtime poprvé (2003) konstatoval jsem, že má představa pekla je místo, kde vás donekonečna budou nutit koukat na Playtime. O sedm let později se musím mistru Tatimu v duchu omlouvat a jen tiše litovat. že tenhle film asi už nikdy neuvidím tak, jak byl zamýšlen... (18.03.2010)

Sled stylizovaných a pečlivě aranžovaných výjevů, téměř bez dialogů. Zobrazují odcizení, uniformitu a bezduchost moderního velkoměsta. Film je zřejmě právem pokládán za jedinečný, ale myšlenka jako taková ničím nová není. Počínaje osvícenci a filantropy konce 18. století, přes Marxe, Kafku a další, každá generace přináší myslitele fascinované a zděšené syndromem odcizení, které údajně právě v jejich době vrcholí. Podle mého jde o omyl; uniformita a bezduchost jsou věčné a odcizení je stále se opakujícím produktem jejich nahromadění. --- Můj dojem z filmu je nevalný, ale uvědomuji si jeho subjektivnost. Příběhy na mě prostě působí silněji než obrazy. A tak se nepříliš duchaplně vyjádřím slovy rovněž nepříliš duchaplného Varla Frištenského z legendárního Cimrmanova dramatu: „Tak bylo to pěkné, ale že bych to musel vidět dvakrát…?“ (11.10.2011)

LFŠ 2010 | V první řadě je to naprosto sterilní, moderní, technické a symetrické město; kamery co snímají místo pod jedním úhlem a další, stejné místo pod stejným úhlem na jiné straně to ještě zdůrazňují. V další řadě pak nepřehlednost a uspěchanost a vedle toho síla lidí, co v nejvíc nóbl restauraci doničí co se dá a začnout hrát na kytaru. A nakonec úžasná scéna na kruhovém objezdě, kde jako na kolotoči jezdí dokola nejrůznější auta. Playtime není řachanda, ale je to krásná záležitost a i ve velkoměstě, co připomíná labyrint, prosákne pár fórů. Největší radost však mám z toho, že se Tati mýlil a i dnes, po roce 2000 se stále lidé smějí groteskám. (01.08.2010)

Z nějakého důvodu mi Tati nikdy nesedl. Podobně jako mě naprostá většina grotesek nebaví (a že jsem jich měl možnost vidět skutečně mnoho!), tak ani Tati mě nijak neočaroval.. A já nemůžu říct ani slovo proti provedení, proti tomu s jakou inteligencí to bylo natočeno, vše je promyšlené a do detailu propracované... A já předpokládám, že to zásadní jsem pochopil a smekám klobouk před formálně i obsahově geniálním filmem, který mi nic nedal. Mě ten humor míjí a film unavuje.. Je krásné, jak Tati předešel dobu, jak nás zcizuje a jak se i přesto člověk v jeho světě umí vzbouřit proti sterilitě a chladu moderní doby.. Ale abych byl upřímný, když se podívám na společnost, tak mě trápí trochu jiné věci.. Velmi se to podobá filmu "Můj strýček", se kterým jsem se potýkal podobně. Tam ovšem Tati do protikladu postavil starou klasickou clairovskou Paříž. Takovýto střet dle mého názoru funguje trošku lépe... (29.08.2010)

Je to nepochybně formou vynikající záležitost a asi kdybych měla víc trpělivosti zkoumat detaily a byla míň unavená dala bych hodnocení i vyšší, ale musím zprůměrovat fakt dobrou práci se zvukem i drobné zajímavé obrazové gagy a výslednou nudu, která vznikla. (09.03.2015)

ocenenia : MFF Moskva 1969 - Strieborná cena ◘◘◘◘ Je zaujímavé sledovať vývoj Tatiho filmov od "Poštového panáčka" až po "Playtime"... V prvom sa zlovestné chmúry budúcich technologických a spoločenských zmien iba objavujú ako "chýry" z kina, kde sú ľudia na malej francúzskej dedinke (a obzvlášť chudák poštárik) konfrontovaní s pokrokom a rýchlosťou z Ameriky.... vo filmoch "Prázdniny pana Hulota" a najmä "Môj strýko" už je zretelná hranica medzi moderným a klasickým životným štýlom, svetom, ľuďmi, ktorú však Tati ešte stále môže prekračovať, a zo šedého moderného sterilného sveta sa môže cez "ošarpaný múrik" (vynikajúca metafora-záber z filmu "Môj strýko") vrátiť späť do svojho milovaného, starosvetského útočiska, kde si ľudia ešte majú čo povedať a dokážu sa z duše pobaviť.... až nakoniec prichádza "Playtime", jedna megadokonalá mise-en-scéne, kde už je Tati vyslaný na priam osvietenskú misiu do pretechnizovaného, pravoúhleho sveta plného skla, kovu, betónu a uhladených ľudí, kde sa všetko historické už iba odráža od vytrín a vytráží (Eiffelovka, Sacre-Coeur, Víťazný oblúk), aby svojou naivitou a úprimnosťou modernosť nielen vysmial (scéna v modernej firme, scéna v byte-výklade kamaráta z vojny), ale aby zároveň ukázal, že to čo dodáva všetkému dušu a teplo, nie je z betónu, skla, mramoru, ale vychádza to priamo z ľudí .... pre pochopenie tohto filmu je asi najdôležitejšia scéna v nóbl reštaurácii, kde zo suchopárneho usporiadaného večierku "kvázi-pánov" a "kvázi-dám" sa Tatimu doslova anarchistickým kúzlom podarí vyvolať jednu veľkú "taškařici"-frašku, ktorou sa nám snaží ukázať, že ani v moderných časoch nie je dôvod hádzať flintu do žita, a že stačí trošku ľudského tepla, a roztavia sa aj tie "najneotrasiteľnejšie" múry technokratického sveta v krorom je všetko naplánované.... len netreba kúzlu modernosti až tak podľahnúť a zachovať si vždy nadhľad a schopnosť údivu nad absurditami dnešnej doby.... Nie, Tati svojim celoživotným dielom nevytvoril konflikt medzi "starým dobrým" svetom bohémskeho Francúzska, a Amerikou ako symbolom rýchlosti, nekontrolovateľného pokroku a človeka zožierajúcej efektivity, ale vytvoril svet, cez ktorý nám chcel iba ukázať, ako veľmi dôležité je vždy a vo všetkom poznať mieru, nenechať sa slepo unášať zhonom, stresom, pachtením sa za všetkým tým, čo sa prezentuje ako "nevyhnutné pre život", "kvalitnejšie", "pohodlnejšie", "efektívnejšie" ... modernejšie..... Tati, toť návod na to, ako ostať aj v súčasnom rýchlo sa meniacom svete normálnym človekom s nadhľadom a srdcom. (01.02.2010)