Oči bez tváře

Nepotřebuji ke své radosti žádný remake s barevnou krví a speciálními efekty. U mnoha dialogů mi sice připadalo, jakoby během nich film chvílemi ztrácel na své vybudované atmosféře, ale jinak mi Oči bez tváře přinesly velice podmanivý hororový zážitek, jaký jsem si nesmírně užil přesto, že se nepovažuji za skalního příznivce žánru. Dlouhé tiché scény vyjádřené pouze obrazem a činem, mě fascinovaly svým tajemným nádechem, spousta nápaditých záběrů kamery zde pravidelně umocňovala sklíčující dojem a příběh kombinující několik žánrů včetně postupů detektivky probíhá s patřičnou gradací, až do samotného konce podtrženého krásnou symbolikou s bílými holubicemi. Jen se obávám, že až příště uvidím Pierra Brasseura v jakékoliv jiném filmu půjde na mě z něj ještě nějakou dobou mrazivá hrůza, když si vzpomenu, s jakým zápalem a naprostým klidem ve tváři prováděl pan doktor svůj děsivý experiment za prolití krve ve tvářích krásných žen. 85% (viděno v rámci "Challenge Tour 2021" – 30 dní se světovou kinematografií) (11.03.2021)

Velice znepokojivý snímek, pro francouzskou produkci té doby netradiční, vyžaduje specifickou náladu pro zhlédnutí. Téměř dokumentární scéna, kde doktor Génessier popisuje rozklad tváře po nepovedené operaci, patří k nejsilnějším okamžikům filmu. Takových chvil je v Očích bez tváře ostatně více. Po druhé projekci mohu jedině doporučit. (19.04.2018)

Zážitek mi trochu pokazila podoba Pierra Brasseura s Darkem Vostřelem, čehož jsem se nebyl schopen zbavit a hrůzyplný dojem mi tak stále kazil refrén písně Kujme pikle, pikle kujme. Jinak ale velká spokojenost. Ke kvalitnímu hororovému zážitku jsem nikdy nepotřeboval hektolitry krve či přehršel mnohdy laciných lekaček, byť to první z estetického hlediska mnohdy kvituju. A pravda, zde ve filmu ze šedesátých let a navíc z jinak prudérní Francie! jsem se dočkal až magicky přitažlivé gore scény s operací tváře a jen za tu a zejména její voyersky tiché zpracování bych klidně vysázel pět hvězd. Zvláštní a ponurou atmosférou je však prodchnutý celý snímek a ani na okamžik nevyvolává pocit, že se vše v dobré obrátí. Rušivě na mě působila jen hudba jako vystřižená z projížďky strašidelným zámkem na pouti. Má tu sice své opodstatnění, šílený vědec a jeho znetvořená dcera by se v panoptiku hrůzy podobné atrakce neztratili, ale mně osobně do jinak tichého konceptu filmu vůbec nezapadala. Až v samotném a dokonale poeticky hororovému závěru, holubice, temný les a šílenství, zazněly tóny, které mne nakonec vedou až k absolutnímu hodnocení. Pět nádechů pod rouškou... (23.03.2021)

Nic ve zlém, ale tohle není horor ani náhodou. Oči bez tváře mají pomalé tempo vyprávění, lehce předvídatelný děj a zde EdaSem vzpomínaná transplantace obličeje na mě působila lehce úsměvně. Atmosféru, kameru a hudbu to má ale výbornou, postavy šíleného vědce a jeho znetvořené dcery nejsou nikterak démonizované a závěr je skvělý. Jen o ten strach tu moc nejde. 3,5* (28.11.2008)

(1001) Ó můj bože, tak na tuto pohádku jsem nebyla v žádném případě připravena. (Hudba!) Během sledování jsem myslela na Spoorloos, další takový z kategorie filmů, které mi stačí vidět jednou a potom už se k nim nikdy nevrátit a přesto o nich navždy budu prohlašovat, že jsou moje nejoblíbenější. Oba filmy mají společné to, že navzdory svému "žánrovému zařazení" nijak nepoužívají zažité konvence a postupy, které jsou s danými žánry vědomě i podvědomě spojované. Vzniká tak výsostně nadskutečný, nadpozemský, nadčasový zážitek. A nakonec ještě musím zmínit Holy Motors, další ze slovy úplně nepopsatelných zážitků, protože teď zjišťuji, že žena s maskou tam odsud (jeden z mých nejoblíbenějších filmových konců vůbec) je právě zdejší žena s maskou Edith Scob. (03.10.2022)