Jeden z nejsvébytnějších evropských filmařů posledního čtvrtstoletí Aki Kaurismäki proslul jako tvůrce minimalistických příběhů, v nichž se absurdní tragikomedie prolíná se seversky zasmušilými a sociálně laděnými (melo)dramaty. Lakonickou hříčku Smlouva s vrahem, kterou režisér natočil v Londýně v angličtině, lze vnímat jako jistý protipól k předchozímu znamenitému, chvílemi ale až mrazivě bezútěšnému dramatu Děvče ze sirkárny, vzniklému v témže roce. Její humor těží především z využívání klišé klasických gangsterských filmů a osudových romancí.
Protagonistou příběhu je zamlklý osamělý francouzský úředník ... (zobrazit celý text)
Tradičně již poněkud profláknutý námět najmutí si zabijáka ku zkáze sebe samého, pojmul Kaurismäki sice v nijak výrazněji novátorském stylu, ale černohumorná, zdánlivě pochmurná balada mu poskytla možnost k rozehrání spousty drobných a skvělých (často malinko skrytých - o to však půvabnějších) hříček jak s hlavní postavou, tak samozřejmě i s divákem a k vytvoření jednoho z nejdojemnějších happyendů mého diváckého života. Nikdy, už nikdy nezapomenu na scénu, kdy hlavní hrdina vchází do polozaplněného baru, objedná si a k tomu hraje můj starý dobrý známý Joe Strummer.
Kaurismäkiho pojetí sociálních témat je v kinematografii jedinečné, jeho rukopis je nezaměnitelný... Když se to navíc doplní o prvek nájemného vraha, kterým je film šroubován ad abusrdum, a hlavní postavu ještě k tomu nepřekonatelným způsobem ztvární můj oblíbený Jean-Pierre Léaud, vznikne ve výsledku snímek, u kterého se lze válet smíchy, mačkat zvlhlý kapesník, nadávat nad nespravedlností světa nebo prostě jen obracet oči v sloup (nebo všechno dohromady) - podle preferencí diváka. Zkrátka v mých očích film nemá chybu; úspornost, s jakou režisér rád točí, tj. minimum dialogů, minimum hereckých projevů, ba pohybů postav, minimum všech zbytečností, které jsou vyváženy pestrými barvami a hutností obsahu - to jsou skutečnosti, které režisérův styl přivádí k dokonalosti a právě v tomto filmu nacházejí nejlepšího uplatnění. Vždyť také Najal jsem si vraha je pro mě nejlepší Kaurismäkiho snímek... Vlastní příběh je nepochybně jednoduchý. Ale síla filmu je v tom, jak dokáže drobnými epizodkami navodit pocity deprese, zdůraznit osamělost hrdinů, navozovat otázky typu "pro co vlastně má cenu žít?" Takhle to umí málokdo a málokdo má tak výrazný styl jako Kaursmäki (ovšem jak už to bývá, nemusí se zavděčit všem...)
aki kaurismaki ma stale viac dostava svojou ludskostou. jeho filmy su jednoduche, proste a za kratky cas dokazu povedat ovela viac ako sto dalsich filmov naraz. v tomto pripade ide o uplne jednoduchu zapletku, sice mierne netradicnu, ale kludne uskutocnitelnu aj v realnom zivote. vsetko je to do bodky vypointovane trefnymi dialogmi a kolkokrat netreba na vystihnutie situacie ani nic povedat pretoze sympatie si zasluhuje aj herecka osadka. lubiva je este aj zaujimava kamera, strih a hudobna zlozka. maly nenarocny film s nevycislitelnou kvalitou a pre niekoho urcite aj posolstvom.
Typická Kaurismakovská atmosféra (barvy, hudba, prkenný způsob vyjadřování) tentokrát zavlečená do Anglie. Zdánlivě jednoduchý příběh se vyvine velice zajímavě, v rovině spíše půvabně komické - musím pochválit Akiho za skvělý výběr herců!!! Výborná maličkost. 7,5/10
je to dozaista sociálny film, spoločenská satira, ale silu tohto snímku som nevidel práve v tej kritike, ako skôr v hre s formou, pretože príbeh - banálny a prenesený do scenára tak priamočiaro, no pritom dramaturgicky ani na jednom mieste nezadrhávajúco (každá scéna bola oprostená zbytočností, takže všetky zábery, slová, herecké úkony, hudba, rekvizity - všetko tam bolo opodstatnené a spĺňalo svoju výpovednú funkciu poplatnú téme a autorovmu režijnému zámeru) nie je ani veľmi originálny, líši sa skôr len pár miestami, najzaujímavejšia pre mňa bola autorova miera štylizácie, autorova "hra so žánrom" - pričom takúto svojskú a transformatívnu hru so žánrom či žánrami som vážne ešte nezažil; naozaj pozoruhodný, vtipný, smutný, úprimný film
Když jsem šel do kina na tenhle film v rámci Projektu 100, náhle jsem si uvědomil, že jsem neviděl jediný film Akiho Kaurismäkiho. Trochu se mě zmocnily obavy, zda to bude koukatelné, ale film samotný mě naprosto odzbrojil. Lehký humor jinak ponuře laděného snímku dává divákovi nahlédnout do kuchyně tohoto finského režiséra, který divákovi nabízí odkazy světové klasiky jako Nosferatu či vědomě zneužívá režisérské majstrštyky pana Hitchcocka.
Nepřekonatelný Jean-Pierre Léaud v roli francouzského přistěhovalce, který kdesi v Anglii po 15 letech ztratí místo v kanceláři a rozhodne se poněkud neobvykle skoncovat se životem. Zamiluje se ovšem do krásné blondýnky a nakonec se snaží za každou cenu přežít. Film je koncertem Jeana-Pierra Léauda. Za zmínku stojí frontman punkových The Clash Joe Strummer jako kytarista k tanci a poslechu v jednom baru. Filmu škodí snad jen sociální motivy, protože nejvíce ze všeho jde podle mě o hříčku, realizaci absurdního nápadu.
Sociálno kritická satira o zamestnancovi Kráľovských vodární, ktorý prijde o stereotypnú prácu a v zúfalstve z ničnerobenia si za posledné peniaze najme zabijaka, ktorý ho má v nestráženej chvíli šetrne odpraviť. Ale nanešťastie sa zaľúbi. (Len tak na margo ... zabijak je tuhý fajčiar.) Táto Kaurismäkiho proletárska pecka poslúžila ako inšpirácia napr. pre tento odvar. Technická poznámka: Doposiaľ jediný Akiho film, ktorý ČT uviedla vo Filmovom klube s dabingom. A celkom slušným.(1.2.2005)
Můj první film od Kaurismäkiho a doufám, že nebude poslední. Smlouva s vrahem je skvělé drama u kterého se dost pobavíte a budete žasnout nad hereckým výkonem Jean - Pierre Léauda. [ Projekt 100 r. 2010 ]
