Teheránská tabu

On ten film je nejsilnější v takových drobnostech, jedna věta, záběr. Příběhy, které mají jasnou společnou pointu celého filmu. Člověku někdy až hlava nebere, že žena musí mít souhlas manžela na práci, jinej svět prostě, ale mně není příjemný. Nechci aby to vyznělo směrem k Iránu jen negativně, například jeden detail filmu je záběr na oddělené metro žen od mužů, tohle podle toho co jsem slyšel zrovna ženy v Teheránu kvitují a určitě nejedna česká holka zažila jak v metru kde bylo tak volno, že by si mohli nastoupit všichni zaměstnanci Agrofertu se na ní lepil nějakej slizoun což holkám v Teheránu nehrozí. Nechci tady dělat advokáta režimu, který se neslučuje s ničím v co věřím a vyznění filmu jsem vnímal velmi silně, jen prostě my jsme pitomej národ a hned máme ve všem jasno a na všechno škatulku. Škoda, že vyprávění v první části působilo nepřehledně a až po delší chvíli to začalo zapadat, takže pokud chceš sílu, musíš mít s filmem trpělivost, ale dám čtyři i když bych si přál aby film vidělo především iránské publikum. (06.06.2018)

Škoda, že tenhle film je animovaný a nikoliv hraný, což z podstaty věci šlo asi jen těžko zrealizovat, ovšem hraná varianta mohla být ještě naléhavější. Nicméně Teheránská tabu (stejně jako dříve celkem podobný rovněž animovaný Persepolis) jsou skutečně silnou obžalobou íránské teokratické totality, která v ledasčem připomíná status quo toho, jako to vypadalo u nás před rokem 1989...dost podobný rozkol mezi oficiálně hlásanou režimní morálkou a její praktickou aplikací... (11.09.2018)

Za mě filmové překvapení. Vyrazil jsem na premiéru díky milému daru s tím, že vlastně ani nevím, co mám očekávat. Nijak jsem se nepřipravoval, a tak jsem zjistil, že se jedná o animovaný snímek až při příchodu do kina. Animace připomíná (a možná je) rotoskopii, což je za mě OK. Takové něco mezi filmem a uměleckou animací. A tady to funguje hezky, dává to prostředí čistější vzhled, ubírá detailům a pomáhá se soustředit na jemné detaily filmu. Kromě trochu zmatečném začátku, kde nebylo úplně automatické se zorientovat která je která a kde začíná ta a ona dějová linie, si to sedlo a já tak mohl sledovat velmi zajímavou sondu do světa, kde rovnost mezi muži a ženami existuje nejen domněle, ale opravdu a na každodenní bázi a kde se o spoustě věcí rozhoduje podle osobní preference a ne dle nějakých pravidel a spravedlnosti. Taková středověká společnost v moderním světě, a osudy lidí, jenž nejsou zdaleka na jejím vrcholu, ale spíše ve střední až spodní vrstvě. Příběhy jsou silné, poutavé a jak byl začátek nepřehledný, tak konec je velmi uspokojivý, svou "realističností", vzhledem k okolnostem. (15.06.2018)

Tři ženy ztracené ve velkoměstě, světě mužů a islámských pravidlech. Tři hrdinky řešící každodenně jak přežít v životě, který si nevybraly. Ali Soozandeh se však nesnaží z těchto žen dělat nereálné superpostavy, které jdou až za hranice uvěřitelného a naopak nechává diváka sledovat starosti každodenního významu - jak žít jako svobodná matka, zda lze uniknout z okovů reality manželovy rodiny a jestli je vůbec možné vůbec uniknout z tohoto světa jinak než skokem z nejvyššího patra svého domu. Mužský svět se pak v kontrastu jeví jako mnohem zábavnější a zajímavější, i když i v něm, slovy jednoho z hrdinů, "tě můžou pověsit pro nic za nic". V té vší krutosti však Soozandeh spolu s postavami nachází také střípky humoru, ať už při cestě dvou mladých mediků pro "novou" panenskou blánu, nebo provokativním telefonátu mladému domovníkovi. Ten však také nezůstává bez následků. A právě v tomto jemném humoru uprostřed zvrácenosti společnosti je největší síla jednotlivých hrdinů i filmu samotného. Spolu s tím nepřestává fascinovat rotoskopie, ač se můžeme bavit, jak moc nezbytná konkrétně pro tento film byla. Nakonec tak tedy jediné, co lze snímku vytknout, je zbytečnost snahy dostat postavu malého syna jedné z hrdinek do popředí snímku a snad i určitá přehnanost krutosti dnešního Teheránu. (23.07.2018)

Trefa do černého. Neoddiskutovatelně nejsilnější zážitek z Febiofestu 2018. Výborně sladěný obsah i neotřelá forma. Tohle zobrazení mladé generace Íránců zbavených jakékoli iluze o poměrech ve společnosti a jejich každodenní střetávání s pokrytectvím a zkažeností svého okolí se ajatoláhům určitě líbit nebude. Na prvotinu jde o překvapivě vyzrálou věc, z filmu je znát, že pro zúčastněné nešlo o běžný projekt nebo dokonce zakázku, ale že to byla osobní záležitost, do které chtěli vložit to nejlepší. Protože Teherán tabu vznikl v zahraničí, nemusí dělat kompromisy, opatrně našlapovat a pouze naznačovat tam, kde by člověk nejraději křičel hněvem. Snímek s jízlivým sarkasmem líčí, co se skrývá za fasádou oficiální silně konzervativní náboženské morálky. Musím ale varovat - nečekejte komedii. Je to vlastně hořké depresivní vyprávění o lidech, kteří jsou lapeni do pasti předsudků, tradic a restriktivních pravidel natolik, že se v ní cítí nešťastní, a v nejlepším případě volí cestu úniku z toho, co považují za vězení. Celkový dojem: 95 %. (20.03.2018)