Teheránská tabu

Velice nepříjemný film, který je náhledem do zcela odlišné země a kultury, kterou doufám nikdy já ani moji potomci v této zemi nezažijeme. Příběh je prostý a skutečný, až se mi z toho dělalo zle. Hlavními postavami jsou zde tři ženy. Všechny žijí podřízeny mužům, kteří mají naprostou moc, kterou podporují i úřady a jakékoli jejich správné rozhodnutí či gesto odporu je tvrdě potlačeno. To je právě ono tabu. Tabu, kde i žertík v podobě nevinného telefonátu může odstartovat řetězec událostí vedoucí až k nejhoršímu konci. Velice pěkný a přesto hnusný film o tom, jak jiný kraj, jiný mrav nemůže být uplatnitelný v zemích, které stojí na jiné životní filozofii. Krásně lze na něm demonstrovat nefunkčnost a nebezpečnost politiky novolevice, která hlásá, že i takto odlišné kultury by se měly navzájem spojovat. Jenže jak ukazují tvůrci filmu životem v Teheránu, ne vždy to jde, protože nikdy nebudou to vždy všichni chtít. A pak se může stát samozřejmé, že žena se nikdy nerozvede s drogově závislým mužem, pokud od něj nedostane písemný souhlas k rozvodu. Brrrr mrazí z toho. 75% (20.09.2018)

Dosud nejvýmluvnější obžaloba íránské a vůbec muslimské společnosti, jakou jsem měl možnost vidět. Ono se tak nějak obecně víc, že běžné věci jsou na Blízkém východě tabuizované, ale pokud to člověk vidí zasazené do příběhu konkrétních lidí, tak je ten obrázek přeci jenom intenzivnější. To podporuje i pokrytectví, které v patriarchální společnosti funguje, což asi nejvíc podporuje úvodní sekvence. A dostal mě i samotný konec. Tady bylo víc než kde jinde cítit, že režisér i herci mají s podobným prostředím vlastní bolestnou zkušenost a jestli se pletu, tak všechna čest všem zúčastněným. Třešínkou na dortu je pak animace. Ačkoliv podobný formát nevyhledávám, tady je zcela na místě a dle mého názoru je to mnohem lepší, než kdyby se jednalo o klasicky hraný film. 90% (06.01.2019)

Trefa do černého. Neoddiskutovatelně nejsilnější zážitek z Febiofestu 2018. Výborně sladěný obsah i neotřelá forma. Tohle zobrazení mladé generace Íránců zbavených jakékoli iluze o poměrech ve společnosti a jejich každodenní střetávání s pokrytectvím a zkažeností svého okolí se ajatoláhům určitě líbit nebude. Na prvotinu jde o překvapivě vyzrálou věc, z filmu je znát, že pro zúčastněné nešlo o běžný projekt nebo dokonce zakázku, ale že to byla osobní záležitost, do které chtěli vložit to nejlepší. Protože Teherán tabu vznikl v zahraničí, nemusí dělat kompromisy, opatrně našlapovat a pouze naznačovat tam, kde by člověk nejraději křičel hněvem. Snímek s jízlivým sarkasmem líčí, co se skrývá za fasádou oficiální silně konzervativní náboženské morálky. Musím ale varovat - nečekejte komedii. Je to vlastně hořké depresivní vyprávění o lidech, kteří jsou lapeni do pasti předsudků, tradic a restriktivních pravidel natolik, že se v ní cítí nešťastní, a v nejlepším případě volí cestu úniku z toho, co považují za vězení. Celkový dojem: 95 %. (20.03.2018)

Svírá se mi žaludek z uvědomění, že o jednotlivcích, kteří zažívají takové formy dusivé a tragické nespravedlnosti a nerovnosti, lze každý den po celém světě sepsat desítky a stovky tisíc podobných a bohužel i mnohem horších svědectví. A děsí mě tendence takové strukturální problémy bagatelizovat nebo je pod tíhou zkušenosti rezignovaně vnímat jako nepřekonatelnou součást každodenního života. Někdy bych chtěl, aby existoval bůh. (13.07.2019)

Za mě filmové překvapení. Vyrazil jsem na premiéru díky milému daru s tím, že vlastně ani nevím, co mám očekávat. Nijak jsem se nepřipravoval, a tak jsem zjistil, že se jedná o animovaný snímek až při příchodu do kina. Animace připomíná (a možná je) rotoskopii, což je za mě OK. Takové něco mezi filmem a uměleckou animací. A tady to funguje hezky, dává to prostředí čistější vzhled, ubírá detailům a pomáhá se soustředit na jemné detaily filmu. Kromě trochu zmatečném začátku, kde nebylo úplně automatické se zorientovat která je která a kde začíná ta a ona dějová linie, si to sedlo a já tak mohl sledovat velmi zajímavou sondu do světa, kde rovnost mezi muži a ženami existuje nejen domněle, ale opravdu a na každodenní bázi a kde se o spoustě věcí rozhoduje podle osobní preference a ne dle nějakých pravidel a spravedlnosti. Taková středověká společnost v moderním světě, a osudy lidí, jenž nejsou zdaleka na jejím vrcholu, ale spíše ve střední až spodní vrstvě. Příběhy jsou silné, poutavé a jak byl začátek nepřehledný, tak konec je velmi uspokojivý, svou "realističností", vzhledem k okolnostem. (15.06.2018)