Noc požírá svět

Existují případy, kdy takto vyprávěný příběh funguje, ale tady to vůbec nefungovalo. Bylo to určitě myšleno dobře, ale myslet je hovno vědět a diváka to spíš nechá chladným a brzo na něco takového zapomene. Nic se tam neděje, celý film je bez pořádného dialogu a ani hlavní hrdina není moc sympatický. (11.02.2019)

Když v dnešní záplavě zombie filmů ještě někdo dokáže přijít s něčím neotřelým, tak to velmi potěší. Přitom stačí spojit zombie film s bezeslovným postapo subžánrem „poslední muž na zemi“, uzavřít hlavního hrdinu do činžáku a sledovat zombie apokalypsu čistě z jeho omezené perspektivy, skrz okno. A jak už to tak u posledních lidí na zemi bývá, postupně se začnou nudit. Hrdina tedy většinu času bojuje spíše s nudou a osamělostí než se zombíky (v jednu chvíli se dokonce snaží spřátelit se svým zombie sousedem). Jsou sice chvíle, kdy už je té nudy až příliš a my se začneme trochu nudit s ním, ale většinu času si budeme užívat osvěžující minimalistický koncept plný neokoukaných nápadů, které v zombie filmech běžně neuvidíme. Už jen samotní zombíci se tu projevují trochu jinak, než jak je známe. Nevydávají totiž žádné zvuky. Jsou naprosto tiší, což je nejen mrazivé, ale zajímavě to i koresponduje s faktem, že jde vlastně z větší části o němý film. (29.06.2018)

„Najhoršie je, že neviem, čo sa im stalo.“ Štvrtá hviezda francúzskemu komornému zombies kúsku o veľa neunikla, ale po skvelej prvej polovici tempo výrazným spôsobom uvädne. Vidno, že tvorcovia nevedeli, akým smerom príbeh nasmerovať. A tak ho nenasmerovali v podstate nijakým. Prvá polovica ma každopádne bavila. Pripomínala interaktívnu počítačovú hru. Hrdina musí prehľadávať veľký činžiak. Poschodie za poschodím. Byt za bytom. V jednom nájde zbrane, v druhom zásobu jedla, v treťom naňho striehne nebezpečenstvo. Ale ako vravím, postupne atmosféra a dobré tempo upadnú a nezachráni ho ani pokus o akčné finále a sympatický „výťahový“ zombie. (19.01.2022)

"Brokovnici nabil, naději si zabil." Trocha té postapo lyriky, jeden výtah s kámošem na nemrtvý pokec a dvě kočky, jedna na ulici olizující krvavé rány zombíků, druhá již zbůhdarma se kazící v pokoji, co víc si může chlap, t.č. stopro single, od postapo života přát? V mrtvém městě, na střeše ztracené v nekonečném moři statisíců dalších placatých střech? Mimochodem, Paříž je dost depresivní a bezútěšně placaté město i normálně (jedna čouhající konstrukce ze stavebnice Merkur to nevytrhne) natož po apokalypse. Chudák Sam měl pech. V pěší road movie The Battery by měl kámoše a volnou krajinu k toulání, v Nadosmrti spolu by sice byl zabedněný v bytě, ale s milující ženou, no a v #Žiju by si po laně posílal balíčky s dívkou odnaproti. Taky si mohl na Roisy koupit letenku do Korei (the train ticket to Pusan includes), aby viděl svět. Sam bohužel skončil v bytě bejvalky (to nechceš), navíc úplně sám v Noci požírající se nudou. Poselství filmu bolestně (ne)jasné. Apokalypsa příjde, bude to opruz a s Alfrédem ve výtahu moc nepokecáme? Výstřel skrz strop, kolem hlavy a skrz dveře. "Jenom tři nábojnice, pro Sama bez samice". (16.02.2023)

Komorní intimní drama se tváří jako zombie survival, jenže hlavní postava - Sam - se chová spíše tak, jak by se asi člověk v dané situaci chovat neměl. Tedy jako instruktážní film, co nedělat v případě vypuknutí zombie apokalypsy, dobré, jako osobní drama zoufalce spíše průměrné. Některé scény mají zajímavý náboj a poetiku - diskusní chvilky s Alfredem, chytání vody na střeše, koupání u krbu, minimalistická hudba na cokoliv za asistence Sarah či tělo zabalené do bílé a obložené svíčkami. Nu a pak jsou zde scény, za něž by si zasloužil Sam vyfackovat, a momenty, kdy se zastaví čas a člověku padá hlava a zavírají se oči. Podobný Rammbock (2010) se mi líbil více. (02.12.2019)