Hudba Zdeněk Liška

Shlédnuto v rámci předpremiéry. Protože Liška je mé letité téma a zájem, píšu hned. Z tohoto od začátku do konce čouhá produkt prošlý řadou pitchingů a programových rad. Nákladný musel být už pro relativně slušné použití archivů a zahraniční lokace (ach ta dnešní doba, kdy si sami nemůžeme dovolit národní kulturu, protože nemáme peníze, abychom si zaplatili vlastním archivům dostatečné tantiémy!). A: úplně jsem viděl úvahy televizních kreativců: „najděte mi tvář toho dokumentu!“ - známé anebo alespoň zahraniční, dostatečně atraktivní osobnosti, které budou ta „mluvící hlava“ dokumentu. „Musíme mít světový přesah.“ Hezký nápad je začátek s titulky Liškova jména v různých filmech s různými druhy hudby. Zbytek je bohužel významově bezradný – udělat chronologický střihák s více ukázkami by mělo větší smysl. Oproti 15 let starému dokumentu o Liškovi se zde nedozvíme nic o něm samém (byl ve straně?). Dozvíme se něco o tom jak pracoval – že měl lepší instinkt pro střih obrazu na hudbu než většina režisérů jeho doby. Co mi zejména chybělo byl podrobnější vhled do toho PROČ je jeho hudba tak zvláštní, jak toho dociloval – ale KONKRÉTNĚ, na příkladech (a zas ten imaginární kreaticec: „hlavně nic příliš odborného, to bývá hrozná nuda!“). Nedozvíme se od nikoho chytrého ani proč s námi Liškova hudba dodnes dělá to co dělá. Byl k tomu nákrok v asi minutové sekvenci s borcem co to dnes remixuje. Bohužel neproměněný. Co by mi naopak naprosto nechybělo a co jsem se dozvědět nepotřeboval jsou ony zahraniční „slavné tváře“ - nikterak pozoruhodní současní producenti na západě vydaných nahrávek a ti jednovaječní opracovávači Lišky, kteří víceméně opakují ono „wonderfull“ – a na nich je to založené. Úlitba, klamnost, snadná vějička. Nejhlubší moment celku: Jan Švankmajer: „Nepoužívám už ve filmech hudbu, hudby je moc. Současná civilizace jakoby se rozhodla zemřít s písní na rtech.“ (14.10.2017)

Také jsem čekal víc, možná ani nedokážu popsat, co jsem se vlastně chtěl dozvědět, nicméně velké očekávání něčeho zásadního, tedy prvního, českého dokumentu o geniálním hudebním dramaturgovi, zcela naplněno nebylo. Prostá rekapitulace a rozhovory plné informací, které již zazněly jinde, píši tedy jen o česko-slovenských vodách, info o silném obdivu v zahraničí byla pro mne novinka, rozdíl je jen ve stáří a tedy i vizáži mistrů Herze a Švankmajera. Nicméně jak my, nadšenci a doživotní otroci Liškotónů, říkáme, nemusí pršet, jen když kape. Rozhodně žádný průšvih, lze v tom cítit i důstojnost a ty desky u těch zápaďáků? Nádhera a těžká závist. (19.10.2017)

Liškova hudba je úžasná a jako připomentutí tohoto faktu ten film nějaký úkol splnil. Ale jinak je to přehlídka české malosti. Malosti jednak v tom, že jeho hudbu nevydávají domácí hudební vydavatelství, ale nadšenci v Anglii (ale dík jim za to patří), jednak, že v tomto filmu musí být Liškova velikost potvrzována koryfeji ze zahraničí, jako by Liškova hudba neobstála sama o sobě. (18.11.2018)

Spíše popularizační krátký film než dokument. To, že Liškovo dílo je nadčasové, že je těžce dostupné, že mu oficiální vydavatelské prameny v době vzniku věnovaly pramalou pozornost, a narozdíl od ostatních světových kapacit jeho hudba nevycházela na deskách, víme. Ale co dál? Liškově osobě se film prakticky nevěnuje, spíš po česku hraje na nejsnažší notu - v zahraničí je Liškova hudba obdivovaná a žádaná a u nás o ní nevíme nic a ani nás to nezajíma. (04.03.2018)

První český dokument o světoznámém velikánu filmové hudby splnil základní úkol: udělat stručné, nenáročné seznámení s osobností Zdeňka Lišky a jeho přínosem pro filmové umění v našich končinách. Pěkné sestřihy z filmových plakátů, titulků a samotných snímků s fascinujícími ukázkami "Liškotónů", analyza hudby k vybraným filmům, překvapivý zájem zahraničních nadšenců, historky a vyprávění odborníků a dvou režisérů, průvodní komentář. Super...... Bohužel musím souhlasit s JohnnymV, opomenout rozsáhlou práci pro televizní i filmový seriál Hříšní lidé města pražského je divné, stejně jako říkat, že Liška nepsal nic než filmovou hudbu (když je známo, že složil na objednávku symfonii pro perzského šaha) nebo že nikdy nesložil pro film žádnou hudební šlágr (co "Bláznivej den" Aleše Ulma ze zemanovských Třetích houslí nebo velký hit "Dejte mu zahrát, pane inšpektóre"... z Pěničky a Paraplíčka, který Josef Zíma zpívá na vystoupeních dodnes!)... nebo v tak krátkém dokumentu ponechat dvě výpovědě s nesrovnalostí, kde bratři Quayové říkají, že jako první udělali, že vymýšleli obraz na hotovou Liškovu hudbu ze Švankmajerových filmů, kdežto Liška psal Švankmajerovi vždycky už na hotovou vizuální tému, zatímco asi 10 minut před tím Švankmajer říká, že u filmu Historia naturae, suita si dal udělat hudbu taky již napřed... Nevadí, jde o detaily, prostě 52 minut obsáhnout vše nemohou, přesto díky. Potěšil mě například názor Američanů, že po Pražském jaru umělecky kvalitní filmy v ČSSR zcela nevymizly, jen se tvorba omezila na to co, bylo přijatelné – a právě tyhle světlé výjimky v těžkých dobách taky ukazují výjimečnost našich tvůrců. Tvorba Zdeňka Lišky by si už dávno zasloužila celý dokumentární cyklus (proč nevznikl ještě v dobách, kdy žilo více tvůrců, kteří mohli zavzpomínat jako zde Herz a Švankmajer ?) stejně jako rozsáhlou edici soundtracků jeho pestré hudby z filmů a seriálů. (21.10.2017)