Utop se, nebo plav

Založit družstvo mužských akvabel jako lék na deprese všeho druhu není vůbec špatný nápad. A když ne v životě, tak alespoň ve filmu. Skýtá to celkem dost možností na více či méně vtipné situace, které však tahle komedie nevyužila na maximum. Rozjezd byl poněkud slabší, ale v druhé půlce už jsem se regulérně bavila. Herecké obsazení mi taky docela sedlo a hodně se mi líbily podvodní záběry. Suma sumárum se s hodnocením zastavuji těsně pod hranicí čtyř hvězdiček. Na závěr ještě malá poznámka. Ladné nožky nad hladinou v soutěžní sestavě týmu Francie určitě nepatřily těm chlapíkům, kteří se prali o zlaté medaile, čemuž jsem se musela fakt smát. (18.09.2020)

Mírně úsměvná nenáročná komedie, jejímž hlavním nepřítelem je málo humoru a přehnaná délka. Příběh je taková bazénová variace na Do naha s poselstvím, že sportovní úspěch vyřeší všechny vaše problémy, akorát tedy podstatně hůř napsaná a režírovaná. Úvodní hodinová expozice (než se začne pořádně trénovat) je hrozně úmorná a metafory točící se kolem koleček a čtverců jdou zcela mimo. Efektních závěrečných 15 minut je docela uspokojivým vykoupením za tu bídu předtím, ale zas je divné, že plavci předvádějí choreografii, kterou jste je nikdy předtím neviděli trénovat. (08.07.2018)

Vlastně velmi zdařilý kus na poli terapeutické underdog story, který ji propojuje s tolik aktuální krizí stárnoucích mužů, ztrácejících své místo v novém světě už jen z důvodu, že se dokáží identifikovat pouze se vzory starého světa. Synchronizovaný tanec pak má být tím prostředkem, který ačkoli by jim měl ubrat na jejich mužské hrdosti, tak naopak jim pomůže restartovat vnímání sebe samotných a dovolit jim opět pozvednout hlavu. Koneckonců Gilles Lellouche se spíše než jako režisér aproboval v hereckých rolích gangsterů nebo gritty poldů, takže s nástrahami blížící se padesátky se nejspíše taky tímto filmem vyrovnává. Na rozdíl od většiny zámořských komedií má Le Grand Bain dvě velké výhody. První je, že Lellouche s kameramanem Tangym mají cit na obrazy, situace a práci s prostorem a proto je film formálně o dost dál, než většina jeho žánrových souputníků. Druhá je nepříjemně věrně zahraný stárnoucí muž, naprosto vyčerpaný dvouletou depresí, kterého ztvárnil Mathieu Amalric. Ta nekonečná únava, nechuť, prázdnota, ambivalence, lenost i ty krátkodobé manické pocity radosti či vzchopení se, to všechno se ukrývá v tom jeho až děsivě zničeném pohledu. Tak a teď, proč to vlastně není dobrý film. Ve výsledku totiž odhalí, že vlastně jeho myšlenkou není dopřát postavám nový životní cíl a postavit je zpátky na nohy. Jeho pointou totiž je, že zdrojem neštěstí a úskalí protagonistů je vlastně to, že se do poslední chvíle odmítali přizpůsobit systému (jež film sám doposud kritizuje) a vlastně jejich vykoupení vychází z toho, že onen systém se rozhodli nakonec vzít na milost. Jenomže kruh do díry na čtverec nedáš kapiš? A pokud ten kruh tomu čtverci přizpůsobit dokážeš, tak kde potom v tom přizpůsobování chceš skončit žejo? (26.03.2019)

Klasická kostra loserů v netradičním sportě. Je to skvěle obsazená a zahraná francouzská 'Vybíjená'. Jen to není čístě komedie s dobrým nábojem, ale zasahuje i do sociálních problémů postav, tady je zřetelný ten francouzský sociální realismus, který podobný námět odděluje od klasických patetických komedií. Dávám 4 za emocionální klimax u nečekaně skvělého konce. (04.07.2020)

Zápletka je tak prvoplánovo zábavná. Parta chlapov, väčšinou, v stredných rokoch s k tomu prislúchajúcimi telami robí šport, ktorý je v podstate čisto ženský. No film je to skôr o parte nešťastných a neúspešných, životom ubitých, mužoch, ktorí spolu niečo zdieľajú. Vytvoria si plavecký krúžok, ktorý slúži skôr ako terapia a únik pred realitou. Je fajn, že ich v podstate celý film nevidíme nacvičovať zostavu. Vďaka tomu je finálne číslo také prekvapivé. Samozrejme ten úspech je trochu prehnaný, ale tak kde je vôľa, tam je cesta. 7,2/10. (01.03.2019)