Joker

Ve svém jádru nejnebezpečnější midcult posledních let. Herecky naprosto sebejistý, režijně průměrný (to i ve Starsky a Hutchovi měl Phillips více stylu), scénáristicky pak naprosto podprůměrný, vykrádající své vzory od Taxikáře přes Krále komedie až po Network. Na druhou stranu, současný zeitgest (v USA i v Evropě) to zachytilo velice přesvědčivě. (06.10.2019)

Pamatujete si, jak v Burtonově Batmanovi řekl při finální konfrontaci na střeše Gothamské katedrály netopýří muž Jokerovi: „I made you, you made me first.“? Lhal... Phillipsova krádež v obchodě se Scorseseho špinavým sedmdesátkovým zbožím budiž vysvěcena účelem. Mezi „midget jokes“ a tóny Guđnadóttir, stahujícími do bažiny deprese, sledujeme rozpad a znovusložení osobnosti, kterou si jako své vlastní monstrum vypěstovaly netečná společnost a nefunkční systém. Dochází k zrození tragické ikony, která při tanci mezi naší lítostí a pohrdáním dospěje k nebezpečné premise, že být slušný a pokorný není nejkratší cesta k pozornosti druhých. Všechen ten přerod a sporná revolta proběhly v komiksovém vesmíru, který už od začátku neměl v úmyslu pohltit Phoenixe, protože dobře věděl, že on pohltí jeho.. K oprávněným chvalozpěvům na herce, který z toho udělal one freak show, mám jen dva poznatky. Pod make-upem v talk show u Murrayho Franklina jsem ani na vteřinu nepoznal, že je to on. To byl prostě Joker! A kdyby se Joaquin místo hubnutí začal chvíli věnovat posilovně, mohl by v nějakém životopisném filmu ztělesnit Sonnyho Landhama. Ten běs v očích tam je.. (17.10.2019)

Joker mi způsobil husí kůži už někdy v prvních minutách, a pak se u mě tento jev ještě několikrát zopakoval. Je možný, že to bylo jen dobře napsanou postavou, v jejimž ztvárnění by se vyřádil každý kvalitní herec, pro mě je však něco takhle skvěle zahraného malý zázrak. Joaquin Phoenix mě svým výkonem odrovnal a myslím, že na jeho bolestný úsměv a smích jen tak nezapomenu, vryl se mi hluboko pod kůži. 5*, jeden z nejlepších loňského roku. Velmi brzy to vidím na repete. (19.02.2020)

Naposledy jsem se u Žolíka takhle otravoval, když jsem ho musel hrávat se svou devadesátiletou senilní babkou. No jen si to představte. Nepohodlná tvrdá židle v zatuchlé kuchyni s mdle blikající žárovkou v hnusně kýčovitém květinkovaném stínítku a každá hra, k níž zásadně servírovala kefír, trvala minimálně dvě úmorné hodiny. Vždycky, když lízla kartu, dvacet minut na ní upřeně čuměla, přičemž jí ještě tak pětkrát spadla, a jakmile jí docvaklo, že jí přišla karta do postupky, vytáhla zuby a začala se sáhodlouze hystericky chichotat. Ale tu senilitu předstírala tak dokonale, že jsem jí to žral i s navijákem a ani si nevšiml, že fixluje a mění si pod stolem ty spadlé karty ... Je to, jako by někdo uplácal původ Ironmana tak, že by ho 120 minut natáčel, jak se zaníceně přikousnutým jazykem v garáži letuje turbomotor. Chápu, že žánr přiblblých omalovánek pro dyslektiky je již kompletně vylízaný a točí se jen furtdokolové přiblblosti s jednou a tou samou mluvící bubuhlavou z vesmíru. Ovšem obrátit to, ve snaze být jiný, o 180 stupňů zády k nezletilým retardům a přirozením směrem k artovým hnědopichům nebo psychiatrickým nedoukům a snažit se udělat z pokleslého homixu sice přesnou a sofistikovanou, nicméně dokonale hemoroidohostilní a až prudivou dizertačku z progresu psychopatologického chování, přičemž skoro nepustit pacienta z laboratoře dělat bordel mezi lidi, to jeden může klidně skončit s pérem v hrtanu nějakého olupeného rozumbrady poté, co ho během ňoumovitě neohrabané felace kopne nějaký náctiletý potrat dělnických rodičů vztekle do prdele, a znuděný verbal qůli alespoň troše rozptýlení ještě přirazí celou tu povedenou trojku xobě. Když si zkomatizovaný divák po tom martýriu trochu rozhýbe strnulé půlky a kreativně se zamyslí, kolik psychopatických vyfikundací mohl Žolík během své cesty k totálnímu jebnutí v kuli navyvádět a jak to mohl být, namísto nudného vědeckého čumění do akvárka na vyšinutou laboratorní krysu, sofistikovaně zábavný film, nezbývá mu, než zoufale praštit hlavou do zdi a začít se afektovaně chechtat nad těmi dnešními prudce heterofobními a deviantně nudofilními dvaadevadesáti procenty. Jediným opravdovým zážitkem z této prudy je výkon Popelečního ptáka. To, co se mu odehrávalo v xichtě během přechodů mezi při- a nepříčetností z něj jednoznačně dělá jednoho z nejlepších herců současnosti a byl jednoduše mistrovský. Ale mistrovský byl i ve filmu Mistr a sebelépe zahrané psychotické etudy v nekrotizující úmornosti pro přechytřelé či stádově přibečující milovníky kakaa prostě komplexní bič z hoven neupletou. (03.10.2019)

V Todda Philipse jsem měl důvěru a věřil jsem, že naservíruje vizuálně dobře vypadající film, který nebude nudit. A on nezklamal. Jakýsi pseudosedmdesátkový Gotham je špinavý a zároveň opulentní. Skvělá kulisa pro ten smutný příběh. Nedávno jsem viděl film Děvče ze sirkárny a přišlo mi to vlastně podobné. Člověku, co má už tak velmi špatný život se dějí horší a horší věci, až mu hrábne a začne se mstít. Líbilo se mi to hodně a podle mě se tvůrci inspirovali Králem komedie. Díky roli De Nira mi to přišlo zjevné a jako dobrý nápad. Každopádně bych nerozjížděl další světy a vesmíry. Nechal bych tento nadmíru povedený příspěvek do komiksového žánru osamocený a lidi budou tleskat i za pár let. Nedovedu si totiž představit, že si tenhle Joker udrží laťku, až se začne nahánět s Batmanama a spol. 9/10 (12.11.2019)