Reklama

Reklama

Obsahy(1)

Další z řady budovatelských příběhů o obrácení zpátečnických pracovníků na pravou víru. Česká lidová komedie z prostředí velkopekárny a uhelného dolu. Hlavní postavou je pekař Racek zručný pracovník, znamenitý kuchař a vášnivý chovatel holubů. Racek má jediný nedostatek, který mu způsobí v závodě mnoho nepříjemností: nemá pochopení pro uhelné brigády. Holubářská vášeň ho však jednou přivede do kladenského dolu, kde si omylem odpracuje směnu, seznámí se s horníky a jejich prací, a na podobné akce náhle pohlíží zcela jinak. Na rozdíl od povaleče Kutílka, který se svých názorů nevzdá a kvůli své kontraproduktivitě špatně skončí. Co praví dobová typologie hrdinů? Oba dva jsou ve svém myšlení pozadu za dobou. Racek dohání své zpoždění dík svému správnému poměru k práci, lenoch Kutílek je pro závod nepotřebný, ba škodlivý. (oficiální text distributora)

(více)

Recenze (35)

vypravěč 

všechny recenze uživatele

Bezduchý pokus o budovatelskou veselohru s naivními vtípky, stereotypním herectvím a s ubohou stylizací prostředí i postav, jež nedokázala vyvolat ani kouzlo nechtěného. Mimochodem, na českých budovatelských filmech mne vždy pobaví, jak bývá polepšení se neuvědomělého občana spojeno s milostným happyendem. Snad aby to budovatele v kinosálech povzbudilo i „zahřálo“. Obávám se však, že happyend byl v tomto případě jen zdánlivý… A ještě stručně k tématu; práce je zde stejně jako v jiných filmech tohoto druhu tendenčně estetizována (což do důsledků znamená: karikována) a zapojena do propagandistického gesta „jsi tím, jak děláš“. Zde se dostala do hledáčku pekařina pražská a horničina kladenská. V druhém případě mne to rozhořčilo ještě o něco více. Strhnout tak tu potěmkinovskou výstavbu a ukázat, jak se člověk dotýká země zevnitř! Vzpomínám při té příležitosti na sestry Válovy a Bodana Kopeckého. V jejich dílech je možno poznat, jaké pouto je mezi lidskou rukou a světem/krajinou (u každého jinak nahlíženo, a přeci tak blízce!). V roce 1967 Bohdan Kopecký odpověděl Emilu Julišovi na otázku, co mu přineslo největší užitek, takto: „Soustředění, vnitřní klid. Poznání kraje, lidí, světa. Porozumění s prostými lidmi. Dlouhé rozhovory se starými lidmi, třeba o ničem. Důvěrné soužití s krajinou. Poznatky, které jsem získal pod zemí, pocity, které jsem zažil při dotyku kmenů ležících celé věky pod zemí a kterých jsem se nyní, zuhelnatělých, zkamenělých, poprvé dotkl jako člověk. působila na mě tato věkověčná přeměna, koloběh, vývoj. Seznal jsem také, co působí na vzhled krajiny nade mnou, proč je právě takto utvářena. Poznal jsem také, jak je blízko sebe konečnost a nekonečnost, smrt a zrození; žádná věc nedoznala takové přeměny, jako zelený strom v uhlí, a to je konečně osvobozeno k nové energii, k novému životu, a zase smrti. A to už je úzce spojeno s člověkem. Znám krajinu v takovém průřezu a z takové perspektivy, z jaké se často nevidí. Nevidím krásu třeba jenom v růži (je opravdu krásná?), ale i v této transsubstanciaci přírody.“ ()

troufalka 

všechny recenze uživatele

Po výborných filmech Nikdo nic neví, Zelená knížka a Rodinné trampoty oficiála Tříšky natočil Josef Mach jen průměrný film, ze kterého si z dětství pamatuju akorát to splétání housek na závěr. Nevadila by mi poctivá agitka, ale tohle mám být komedie a není tu nic humorného ani úsměvného. Černý svět se potkat s bílým jen okrajově, z každého jsme viděli letem světem jen nepatrně, takže ve výsledku máme jen průměrnou šeď bez lidského příběhu. ()

Reklama

blackrain 

všechny recenze uživatele

Když si spoustu věcí odmyslím a nad spoustu věcí se povznesu, tak je to vlastně celkem příjemný film nabitý optimismem a radostí z práce. Hraje zde plno dobrých herců. Z nichž určitě nejvíce vyniká Rudolf Deyl. Ale i Vrchota a Řepa stojí za koukání. Komunistická strana na to šla velmi chytře, neboť pochopila, že film je velmi jednoduchým nástrojem na ovládání lidí a přitom jim vštěpovala svou jidinou víru. K tomu se film využívá i dnes. ()

Marthos 

všechny recenze uživatele

Průměrná agitační veselohra, jakých v té době vzniklo spousty. I pekaři se musí proměnit v uvědomělé pracanty, protože jak známo, hornická brigáda není pouze socialistický závazek, ale především neutuchající potěšení. Je paradoxní, že pouze v tomto stalinistickém paskvilu získal významný člen činohry Vinohradského a Národního divadla Vladimír Řepa svou největší filmovou příležitost. Ostatní členové hereckého obsazení s výjimkou Rudolfa Deyla mladšího hrají neživotné a směšné karikatury sama sebe. Dnes vhodné jen jako koloraturní připomínka soudobé tvorby. ()

Tosim odpad!

všechny recenze uživatele

Tak tuto budovatelskou sračku nám TV prima nabídla po vánočních svátcích. Slyšel jsem ovšem, že na rok 2006 chystá např. Inženýrskou odyseu, takže je to po majoru Zemanovi asi nějaký mezičas. Upřímně lituju lidi, kteří si mysleli, že něčemu takovému se může někdo smát a taky lituju ty, kteří se tomu smáli (např. nebetyčně trapná je jen scéna, kdy se Racek dostane omylem do dolů a najednou je z něj úderník.) Pokud chcete ovšem vidět R. Deyla ml. v další podobně uboze uslintané roli, jako byl Puleček z druhého revizora Anděla, máte možnost. Proti gustu... ()

Zajímavosti (2)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bylo změněno