Extase

Vzhledem k nepopulárním dialogům jsem si více oblíbila rakouskou verzi. Ale to nic nemění na tom, že je obrovský rozdíl v milování Extase a jen jejího respektu jako vývěsního štítu českého filmu 30. let (ačkoli je to koprodukce). Počtvrté v kině už je to jen symbióza se střihovou skladbou... a Becceho hudbou... a Zvonimírovou gradací a dokonalostí Hedy. Hurá práce! (12.02.2009)

Je něco uhrančivého na Machatého filmech, co jej proslavilo po světě a mně dává potěšení. Je tam magie, která jeho snímky nadnáší nad dobové vrstevníky, i když se samozřejmě také pohybují ve svých vlastních vzorcích, a která mi dokáže zapálit jiskry v očích, a to jsem v tomto případě viděl bezceckatou verzi. 70% (19.10.2021)

Tak jsem konečně viděl tento skandální snímek. A přiznám se, že jsem chtěl vidět film jen a kvůli prvním nahým záběrům v našem filmu. Zároveň jsem se domníval, že to je tak jediné, co je na filmu k vidění. Jak hluboko jsem se mýlil! Nahé záběry Hedy Kiesler – Lamarr mají samozřejmě takový zvláštní podtext, když víte tu historii. Ale film má i jiné stránky, které ukazují Gustava Machatého jako neuvěřitelně talentovaného režiséra. Navíc krásná kamera! Takže vřele doporučuji i kvůli jiným věcem než nahé Hedy. (11.05.2009)

Že je Machatý opravdu výjimečným zjevem české meziválečné kinematografie, je nepochybné. Dokázal to už v němé éře excelentním Erotikonem. Během sledování Extase se mi do mysli vkrádalo podivuhodné spojení s Alfredem Hitchcockem. Je to snad odvážná paralela, ale důvody pro ni jsou. A stejně tak i rozdíly. Oba pracují s fascinujícím množstvím vizuálních nápadů a technických inovací. Zároveň však Hitchcock neměl rád banální historky, za které je možné považovat všechna Machatého melodramata. Je však nezbytné si uvědomit, že každý z režisérů zastává úplně jinou školu vyprávění. Hitchcock je typ narativního vypravěče, který svoji tvorbu podřizuje imperativu neustálého napětí diváka. Machatý je poetický vypravěč, kterému slouží příběh spíše jako kulisa pro budování nálady a znázornění emocí. Nejvýraznější odlišnost spatřuji v používání zvuku. Zatímco Machatý se projevil jako vizuální typ, podle něhož zvuk jen odvádí pozornost od obrazu, Hitch jej už od počátku nadšeně vítá jako další prostředek ozvláštnění (už němé filmy z přelomu 20. a 30. let točil záměrně tak, aby do nich mohl zvukovou stopu vpašovat - viz. zvuková verze filmu Její zpověď). To je vlastně jediná výtka proti Extasi, kterou lze vznést. (02.04.2012)

Jeden z nejlepších českých filmů vůbec. Jako každé dílo geniálně sebestředného režiséra balancuje na hraně dokonalosti i přílišné sentimentality ale ať už to je jak chce, má jedny z nejintenzivnějších scén v českém filmu. Z jakého jiného tuzemského filmu si vybavíte tolik originálních obrazů a skvělých nápadů? A zbytečně popisnou symboličnost je třeba chápat v kontextu doby vzniku, protože dnes by to doopravdy bylo právoplatně považováno za kýč. Zato z dynamiky rytmu a záběrování by si mohli současní čeští režiséři brát ponaučení. - - - Tohle je nutně film, který by se měl co nejdříve restaurovat do nějaké koukatelné podoby. Blu-ray by mu slušel neskutečně... (18.01.2010)