Nebeské dny

Nebeské dny jsou druhým celovečerním filmem režiséra a scenáristy Terrence Malicka. Vznikli v roce 1978, přičemž další film Malick natočil až o 20 let později v podobě Tenké červené linie. V době svého uvedení se možná tak nadšených ohlasů snímek nedočkal, v současnosti je ovšem pokládán za jeden z nejlepších filmů své doby. A je ukázkou toho, co dělá Terrence Malicka tak skvělým tvůrcem.   Terrenci Malickovi se neříká filmový básník jen tak. Jeho poetický cit, práce s vizuální estetikou a snaha o filozofické hloubky. Už dávno před Novým světem nebo Stromem života Malick měl tyto specifické trademarky, v rámci Nebeských dnů je ovšem do jisté míry držel pod pokličkou a přesto se v Nebeských dnech dá ten Malick 21. století snadno objevit.   Nebeské dny si právem zaslouží místo na seznamu nejlépe vypadajících filmů všech dob. Néstor Almendros na pozici kameramana odvedl neskutečnou práci a vytvořil jednoduše pastvu pro oči. V případě Nebeských dnů je do velké míry tím pravým vypravěčem právě kompozice mnoha záběrů než samotný scénář.   Což ovšem neznamená, že by musela vizuální stránka zachraňovat samotný děj. Malickův úchvatný scénář je příběhem tragického romantického trojúhelníku, postav, které nutně nejsou sympatizovaný a především ukázky toho, že jsou hlavní postavy v podstatě jen obyčejnými lidmi na planetě s několika miliardami obyvatel. A jsou tak v podstatě nicotní a postradatelní.   Malick měl i štěstí na skvěle vybraný casting. Mladý Richard Gere, Brooke Adams, debutující Linda Manz a Sam Shepard jsou ve svých rolích fenomenální a to především Gere ve velmi nevděčné úloze.   Celý film navíc doprovází vynikající soundtrack mistra Ennia Morriconeho. Božský soundtrack tohoto fenomenálního hudebního skladatele ještě více dopomáhá k atmosféře oné krásné přírody a dělá s emocemi opravdu hodně. I v tomhle ohledu šlo o Malickovu skvělou volbu.   Nebeské dny jsou po vzoru ostatních Malickových filmů specifickou podívanou, která není pro každého. Malickova hrátky s vizuálním pojetím, poetikou, filozofickými myšlenkami a symbolikou každého nechytí za srdce, přesto se ovšem Malickovi jeho poctivá práce musí nechat. V případě Nebeských dnů jde navíc o tak silný zážitek už díky samotnému vizuálnímu zpracování a i díky těm vyprávěcím přesahům, že se tomuhle mistrovskému dílu vlastně něco vyčítá opravdu hrozně těžko..... (16.06.2021)

Krásna príroda, nádherné zábery, príťažlivá hudba, zaujímavá Brooke Adams i Richard Gere v mladšom, ešte nestriebrovlasom vydaní a to je asi tak všetko. Avizovanú drámu som si všimol iba pri požiari vo funkcii insekticídu a avizovanú romantiku som asi prehliadol. Príbeh by som vtesnal do troch viet a hodnotenie som vtesnal do troch hviezdičiek. (06.02.2012)

Uznávám, že ve filmu jsou krásný záběry a celkově se na to hezky kouká, ale je to trochu o ničem. Téma milostnýho trojúhelníku bylo zfilmováno X-krát a navíc mě tyhle romantický dramata zase až tak úplně neberou. Škoda, že film nezůstal jenom u tý sklizně obilí. Jinak Brooke Adams byla zajímavá, Sam Shepard naopak totálně nezajímavej a nevýraznej a Richard Gere tradičně nesympatickej až na půdu. (02.09.2019)

Hodně pohledů na obilná pole, výborná hudba Ennia Morriconeho (už vím, kde se tvůrci Harryho Pottera inspirovali) a příběh, kde jsem zpočátku moc nechápala, o co jde, a později, zda vůbec někam směřuje. Jednotlivé scénky za sebe bohužel moc nezapadají, hudební podkres se při přechodu do každé další (trvající často třeba jen 30 vteřin) brutálně změní a já si nemůžu pomoct, ale nějak na mě víc působí pět pořádných scén než padesát útržků. A taky je z mého pohledu fajn, když se před kamerou něco děje, a tím "něco" myslím větší scénáristickou invenci než půlhodinové záběry na mlácení obilí. Ano, kamera je v případě Nebeských dnů hezká. Vždy to ale bohužel nestačí. [Viděno na MFF Karlovy Vary 2010.] (04.07.2010)

Ľahko vidieť, ťažko hodnotiť... Bezdejovosť zvádza k obdivovaniu pozoruhodných obrazov a pokojných scenérií, ktoré sa stávajú ťažiskom pre napasovanie príbehu amerických nomádov do časových, avšak v zásade vzhľadom na univerzálnosť metafory a ústrednej myšlienky nepodstatných reálií. Pre Malicka sú prérie, pláne, lesy a údolia svätyňou, do ktorej sa utiekajú jeho postavy v akte rebélii voči spoločnosti pred dôsledkami svojho konania a pokúšajú sa o harmonické súžitie s prostredím. Príbuznosť s debutovým Badlands je nepopierateľná ako v posvätnej úcte, ktorú Malick prechováva k prírode, tak v skutočnosti, že sa v zásade jedná rovnako o mierne poeticky ladenú road movie, v ktorej sa podobný hrdinovia snažia podobným spôsobom nájsť šťastie, od ktorého ich oddaľujú podobné prekážky a útrapy. A predsa sú Days of Heaven paradoxne priamym protipólom prvého Malickovho filmu. Tam, kde nás na počiatku Badlands rozprávač zoznamuje s postavami, ktorým je predurčené vydať sa na spoločný útek, tam sa s Billym, Lindou a Abby spoznávame už na cestách, ktoré sa započnú tragédiou. Ďalší významný rozdiel si môžeme všimnúť medzi ústrednými romantickými mužskými antihrdinami. Skúsený, ale idealistický Kit (model malickovského "rebela bez príčiny") sa necháva riadiť osudom a násilie berie ako krajnú nevyhnutnosť, ktorej sa snaží vyhýbať, ale na druhú stranu ju neváha v pravej chvíli použiť a ako príjemný mladík, ktorý si z ničoho nerobí veľkú hlavu a má veľké sny, akým sa z času na čas oddáva každý si dokáže získať divácke sympatie. Na druhú stranu tvrdý, neúprosný Billy (bezvýznamné, nahraditeľné koliesko v stroji) má sklony k násiliu a miestami nezvláda situáciu, v ktorej dáva voľný priechod agresii a je to človek s plánom, ktorý postupne nadobúda jasnejšie kontúry. V Badlands sme svedkami nádhernej cesty za slobodou, ktorá ani v závere nepristupuje na pravidlá klasickej hry Hollywoodu, ale necháva sa unášať na vlnách pozitívneho posolstva, je ukončená a nevyznieva do prázdna. Days of Heaven je film, ktorý nezačína, ani nekončí, v jeho centre je milostný trojuholník postavený na lži a pretvárke ako priama opozícia voči čistote prírody. Je to ten typ filmu, hovoriaci o citoch, ktoré diváka nezasiahnu, o dejoch, ktoré si plynú vo svojej nepopierateľnej všednosti, o kontrapunkte s jasným vyústením. Ani čarokrásne melódie Ennia Morriconeho nezakryjú fakt, že postráda okamih, ktorý by šiel naproti divákovi, podal mu ruku a previedol ho všetkou tou nádherou tak, aby to dokázal vidieť z jeho perspektívy. Navyše Richard Gere mi tu rozhodne NEBOL sympatický a Brooke Adams nepovažujem za práve najkrajšiu, takže si moju pozornosť uzurpoval Sam Shepard. Opäť film, ktorý ide úplne mimo mňa. Dejovejší Badlands so zaujímavejším vyústením pre mňa zostáva zďaleka neprekonaný. 55% (05.07.2014)