Ansiktet
Tvár
The Magician
The Magician
Režie:
Ingmar BergmanScénář:
Ingmar BergmanKamera:
Gunnar FischerHudba:
Erik NordgrenHrají:
Max von Sydow, Ingrid Thulin, Gunnar Björnstrand, Naima Wifstrand, Bengt Ekerot, Bibi Andersson, Gertrud Fridh, Lars Ekborg, Toivo Pawlo, Erland Josephson (více)VOD (1)
Obsahy(1)
Tématem Tváře je klasická disputace nad tím, nakolik je rozum schopen zvítězit nad iracionalitou a naopak. Do městečka přijíždí nevídaná pouťová atrakce v podobě Voglerova magnetického divadla. Skupinka komediantů podobně jako titulní hrdina v Kabinetu dr. Caligariho (Das Kabinett des Dr. Caligari, 1921) musí však nejdříve žádat o povolení u městského konzula. Ten souhlasí, ovšem na popud lékařského rady Vergera musí skupina dokázat, že nejde o šarlatánství. Konzul s radou uzavírají sázku a centrem děje se stává mystický souboj dvou entit: magie v podání záhadného Voglera a rozumu ve ztělesnění Vergeruse. Právě on touží za každou cenu rozbít auru mystického zázraku a hypnotismu, které kolem sebe Vogler šíří. (Letní filmová škola)
(více)Recenze (65)
V mně nejmilejších Bergmanech vždycky přijde moment, kdy se dosud jasný a přehledný příběh kamsi propadne a člověk, který se do té doby jenom zlehka pousmíval nad chichotáním služtiček, slovními přestřelkami doktorů a skotačením oživlých mrtvol, najednou vůbec netuší, kde se to ocitl. Takový okamžik je v Personě, ve Fanny a Alexandrovi, úplně se nepovedl třeba v Hodině vlků, no a tady je naopak mocný jako rána palicí. A k tomu je tu Max von Sydow, kterého stačí jen tak jakoby nic postavit na scénu a šikovně nasvítit a je zaděláno na filosofické hlubiny, tady navíc neuvěřitelně – a funkčně! – namaskovaný (a v pravý čas odmaskovaný), a perfektní pointa, kdy člověk nestačí koukat, jak si ho oba kouzelníci – ten filmový i ten na režisérské stoličce – dokonale vychutnali. A přitom nejde o žádné vítězství mystična nad racionálnem, jak by se jeden mohl na první pohled domnívat; když už, tak vítězství upřímně míněné kejklířiny nad nabubřelým, leč v jádru připozbabělým materialistickým suchopárnem. ()
Nádherný začátek, příjemný příběh, možná nejhravější Bergman:-) ()
veľmi pôsobivá, cynická a temná Bergmanova pomsta divadelným kritikom. lepšie sa s touto témou hrá v ,Rituáli, ale ťaživé prostredie Švédska 19. storočia a DOKONALÝ von Sydow s Thulinovou tvoria hrôzu čisto nezabudnuteľnú. ()
Musím říci, že mě tentokrát více pobavily rozverné scénky mezi Ake Fridellem a jeho nenápadně však v jádru zcela ultimátně nadrženou kuchařkou, a také roztomile lascivní Bibi Andersson, než opětovné (a tentokrát trochu únavné) vnitřní trápení von Sydowova Voglera. Navíc prakticky neopodstaněné, snad vyjma jakési další Bergmanovi obhajoby kejklířství vystavenému pohrdání měšťáctva.... prostřednictvím opět skvělého Gunnara Bjornstranda. Filmu tentokrát chybí obvyklá režisérova zásadnost nějakého sdělení. Přesto se na film dívalo vcelku příjemně. Je však příjemnost to co od Bergmana čekáme? 60% ()
Film má ojedinělou atmosféru a docela nečekaný děj. Stále jste v jakémsi očekávání, co se vlastně bude dít. Velmi zajímavě se pracuje s hudbou. Ve vypjatých situacích tu často není vůbec a pak se jen nenápadně objeví. A nejlepší je hudební doprovod až na konec. Až zpětně vám dojde smysl oné hudby - velmi chytré. ()
"Podvod a lož sú tak bežné, že ten, kto hovorí pravdu býva zvyčajne považovaný za najväčšieho klamára." Mágia vs. veda, pretvárka vs. pravda, nadprirodzenosť vs. racionalita, toto je niekoľko konfrontačných rovín, na ktorých sa film Tvár pohybuje. Jednu stranu reprezentuje skupina komediantov okolo mága Voglera (Max von Sydow), druhú stranu zase skupina mešťanov, z ktorých doktor Vergerus (Gunnar Björnstrand) je ten aktívny, ktorý sa za každú cenu snaží rozumom vyvrátiť Voglerove magické schopnosti a čo najviac ho zosmiešniť. Výsledok tohto súboja ale nie je celkom jednoznačný, keďže postupne na oboch stranách príde k odkrývaniu masiek pokrytectva. Názov filmu sa vzťahuje na tvár Voglera, ktorá ako jedna z viacerých odhodí masku a jej sprvu hypnotický až démonický výraz prejde do úplne odlišnej polohy. Film je nabitý skvelými hercami (v podstate sa tu zišli všetci Bergmanovi dvorní herci), ktorí hrajú zaujímavé a veľmi rozmanité postavy. Je to jeden z ľahších, hravejších Bergmanovych filmov, prístupnejších širšiemu publiku. Zaoberá sa pre režiséra tak typickými témami, ako je otázka viery, otázka smrti, ale hlavne konflikt umelca a spoločnosti. Umelca tu predstavuje Vogler (Bergman), spoločnosť zase mešťania, pričom doktor Vergerus predstavuje kritika (filmového), ktorý sa snaží umelca ponížiť. Film by sa dal chápať aj ako akási Bergmanova pomsta kritikom (resp. konkrétnemu kritikovi). Kombinuje sa tu viac žánrov, ako komédia (spoločenská satira), (divadelná) dráma, mysteriózny žáner a v pár scénach dokonca horor. Film je vizuálne krásny, má skvelú kameru, vyzdvihnem napríklad parádnu scénu v lese. ()
Voglerův ksicht ! ()
Motto. "Měl byste nás nechat na pokoji." - "To nemůžu." - "Proč?" - "Protože představujete to, co se mi hnusí ze všeho nejvíc. Nevysvětelno." Tvář jsem bral za nejlepší Bergmanovu komedii ze všech, jenomže tohle není žádná komedie. Stačí si uvědomit, že mediciální rada, který je hlavním opozitou bergmanovskému kejklíři, se jmenuje Vergerus. Tedy stejně jako mengelovští Vergérusové v Náruživosti a Hadím vejci, a rovněž - ač to ve filmu nikdy nezazní - totéž jméno nese biskup ve Fanny a Alexandrovi. Co tedy znamená Vergerus? A koho představuje? Vergérus je rozum, chladný, bezcitný, otcovský, kritický, je to pravda sama. Kdykoli však Bergman něco natočil, řekl ti, že to žádná pravda není, ale jen to, co někdo ve své pýše za pravdu považuje. "Svatá svoboda umění!" Asociace: Večer kejklířů, Sedmá pečeť, Náruživost, Hadí vejce ()
Píše se druhá polovina osvíceného osmnáctého století. Skupina komediantů (kouzelník, babka kořenářka, tajemný pomocník, mluvka) přijíždí do města. Aby mohli vystoupit před měšťany, musí nejprve předvést své vystoupení starostovi a jeho druhům. Tito "osvícení" pánové se snaží dokázat, že kejklíři a obzvláště kouzelník Vogler jsou pouzí šarlatáni... Někteří členové společnosti se naopak velmi blízce seznamují se služebnictvem... Tvář je jeden z Bergmanových méně známých filmů, které vznikl ve stejné době jako jeho (podle mě) nejlepší díla -Sedmá pečeť a Lesní Jahody. Těm se ale Tvář kvalitativně vyrovnat nemůže. Má svá slabší místa. To ale rozhodně neznamená, že to je špatný film. Fanoušky rozhodně potěší přítomnost VŠECH Bergmanových dvorních herců. Uvidíte také, jak se Bergman vlastně díval na své povolání... ()
Z tohoto filmu mám rozpačitý dojem, na jedné straně výborně nasnímaný film, jeden záběr lepší než druhý, nádherné alegorické výjevy, skvělí herci, výtečná atmosféra. Tak proč to na mě tedy nefunguje, proč uvnitř této nádoby cítím jen řidinu a nevýraznost, proč mě to nechává vlažným a po skončení filmu necítím naplnění a oslnění jako u jiných mistrových filmů. Možná to je komíháním žánrů, možná teatrálnost, každopádně jsem tento snímek nemohl brát vážně a ani se mu nemohl smát. Otázka je jestli jsem byl na povrchu já nebo film. ()
Čekala něco hlubšího, něco záhadnějšího, nedalo se tomu ubránit, nějakého Bergmana už přece viděla. A zatím - jen takové představení, taková "ne-hloubka", laciné triky. Chtěla více "myšlenek", ach ta naivka. Pak jí to možná došlo, kdo ví. Já bych řekla: brilantní film. Kdybych ho viděla ještě aspoň pětkrát. ;) ()
Výborně odvyprávěná hříčka s hlubším obsahem vzdáleně inspirovaná jednou Chestertonovou hrou. Skvělá počáteční magická atmosféra, propracovaná hororová scéna, typicky bergmanovský odlehčující humor lechtivých scén, filosofické střetávání vědecké racionality, moderního čarodějnictví (hypnóza) a dobou vytlačeného nadpřirozena. Iluze iluzí. Iluze, které boří jiné iluze. Muž v masce demaskuje své protivníky, aby nakonec zdánlivě vyjevil svou skutečnou, rozbitou tvář. A pak samozřejmě osobní metarovina příběhu: kritiky, kteří se mu snaží přijít na kloub, zdánlivě rozpitvané umění jim uniká a slaví nadsazený triumf, aniž by proto přestalo být iluzí. Anebo magickou iluzí? Role komické babky kořenářky v celé záležitosti zůstává otevřená. ()
Krásný film, doporučený, a o to lepší. Bergman ukazuje svojí tvář, a zejména tvář naší společnosti. Velmi promyšlené, fikané. Max Von Sydow je skvělý herec, a ostatní mu ale výborně stačí. Temností jen dává důraz na věci které chce říct, depresivnost jenom podtrhuje atmosféru. Velké, a příjemné překvapení. ()
Paradoxně nejvíce se mi líbil úvod, kde jsou k vidění nádherné obrazy v lesní krajině (jedná se o předposlední Bergmanův film, který snímal můj oblíbený kameraman Gunnar Fischer). A pak ona hororová scéna s "oživlým mrtvým". Zbytek je spíše divadelní, ale to samozřejmě k Bergmanovi patří, a jelikož je zde celý zástup elitních bergmanovských herců, tak mi to tentokrát ani tolik nevadí. Těžko říci, jak pochopit závěr - všichni vědí, že je Vogler podvodník, ale když si ho k sobě pozve sám král, je z něho vítěz. Čili klam ve světě vítězí ? Nebo možná iluze vítězí a nezapomínejme, že i film a divadlo jsou jen iluzemi... ()
Když film se geniality dotýká. Filmové, herecké, obrazové i myšlenkové. Už jen kousek k dokonalosti.... Báječná kamera Gunnara Fischera ()
dram ako ma byť ()
Asi narozdil od spousty mistnich komentatoru, kteri tady vidi teziste v souboji racia a mysticna, tak ja naopak vidim těžiště ve frašce, ověšené ducharinou a mirne doplněné dalším. Dobré, ale jen dobré. ()
Vždycky jsem toužil po noži. Jeho ostří by mi obnažilo vnitřnosti. Uvolnilo mozek a srdce. Osvobodilo mě od mého obsahu. Uřízlo by mi jazyk a pohlaví. Ostrá čepel by vyčistila veškerou nečistotu. A pak by z této nesmyslné zdechliny povstal takzvaný duch. ()
Nejednoznačné temné drama, které svojí divadelní dramaturgií nechává zbytečně mnoho diváků na pochybách. Přesto se jedná o předzvěst k následujícím filmům Bergmana o pozoruhodném popisu umění a umělce jako filmového celku, který je bráněn a chráněn před konfliktem okolního racionalistického světa. ()
Bergmanovo vyjádření konfliktu mezi umělcem a společností - vědou, která je především zastoupena postavou lékaře. Ten má pocit, že neexistuje nic nepochopitelného, nevysvětlitelného, že lze vše pochopit, stačí to jen rozřezat, zpočítat a zapsat, ale neuvědomuje si, že po smrti z člověka uniká postata, kterou nemůže spočítat, nebo změřit. Tento konflik ač nakonec končí vítězstvím umělce je zároveň osbním konfliktem samotného režiséra, který chápe, že film je jen klam a iluze, ale snad alespoň trochu potřebný a prospěšný společnosti. zajímavý i název filmu, který se především vztahuje k tváři hlavního hrdiny Voglera - k její proměně, kdy na začátku je pouhou maskou, včetně přilepených fousů a paruky, ale na konci holá tvář jako symbol lidskosti - kterou nelze pitvat. ()