Prosba

Podobenství o věčném boji Dobra a Zla, natočený na motivy básní Važi Pšavely. Černobílý film asketické krásy se skládá ze dvou příběhů, které se odehrávají se ve skalnatých scenériích mezi horaly, jejichž život se řídí dávnými tradicemi. Dva protikladné mravní póly zde ztělesňují Panna a Skřet.

Gruzínské filmy vytvářely v někdejší sovětské kinematografii určitou enklávu tvorby odlišné od běžně žádaného "socialistického realismu", prostřednictvím většinou komediálně laděných příběhů o rázovitých gruzínských postavičkách přinášely pohled na odlišnou mentalitu i životní hodnoty. Patří mezi ně i díla Tengize Abulazeho, směřujícího ke složitě vrstveným podobenstvím. Jedním z nich je Prosba, vynalézavě využívající černobílých širokoúhlých kompozic a prosazující meditativní přístup jako základ niterného prohmatávání odvěkých lidských konfliktů i vášní.

Režisér se inspiroval třemi poémami gruzínského básníka Važi Pšavely (1861-1915). Neusiloval o jejich doslovný převod, který ostatně ani nebyl možný, pokusil se v obrazech vyjádřit to, co Pšavela postihl slovy. Základem celého příběhu se stává lyrická poéma nazvaná Prosba, jejíž hrdina zosobňuje básníkovy myšlenky o nutnosti bránit základní lidské hodnoty. Do dění vstupují i dvě alegorické postavy, ztělesňující protikladné mravní póly - panna-nevěsta odkazuje k čistotě a neposkvrněnosti, ohavný skřet se připodobňuje všudypřítomnému zlu, k ďábelskému mámení.

Samotné téma střetu dobra a zla, ponořené do chmurných baladických obrazů s dominující drsnou hornatou krajinou, se rozvíjí ve dvou příbězích ze života horalů, odedávna poznamenaných sváry i krevní mstou. Každé odmítnutí uznávaných tradic se přitom může vymstít, jak okusí statečný bojovník, jenž dostihne jinověrce, zloděje koní, a smrtelně jej zraní. Když je však svědkem jeho statečného umírání, ovládnou jej pochybnosti, zda zabíjení přináší rozumné řešení - a nakonec je i s rodinou z rodného společenství vyobcován. Druhý příběh se dotýká příkazu pohostinnosti, nad nímž může zvítězit slepá zaslepenost. Když zbloudivší cizinec, hostitelem marně chráněný, odmítne provést oběť cizím bohům, přivolá na sebe zlobnou odezvu. A režisér se ústy básníkovými táže, zda tupý, lhostejný dav, nečinně přihlížející zločinu, se stává spoluviníkem špatnosti, zkoumá, nakolik rezignace napomáhá prosazovat zlo. Říká, že vzdát se obrany dobra je tím nejhorším skutkem, protože duchovně znevolňuje.

Ačkoli Abuladze svůj film situoval do "bezpečnější" časové nezakotvenosti, cenzoři postřehli dvojznačné metaforické poselství - a dva roky váhali s jeho uvolněním do kin. A teprve po sedmi letech dovolili, aby se účastnil festivalu autorských filmů v San Remu. Prosba tam zvítězila. Do českých kin pronikla až v roce 1981. [Jan Jaroš, LFŠ 2007] (oficiální text distributora)